Magnóliím vadí mráz

Ve své básnické sbírce Ráno s magnólií navázala Hana Karolina Kobulejová volně na svou předchozí knížku básní, Noc u tamaryšku.
Je to opět ucelená výpověď jednoho vnitřního světa s přesahem do našich vlastních niter. Autorka předkládá čtenáři plejádu pocitů, v　nichž se může najít či v nich může objevit něco, co autorka sama nezamýšlela, ale pro co nechala ve své poetice prostor. V osmačtyřiceti básních vykresluje to, co mnozí opomíjejí a přehlížejí, protože jim to přijde samozřejmé až banální. Již mottem na obalu knížky dává autorka najevo, jakou cestou lze k jejím básním dojít, a jakou nikoli:

Realita básní
neexistuje pro ty,

kteří ani na okamžik
neumí ztratit
svou racionalitu

Noc u tamaryšku, v níž zaznívala bolest končícího vztahu a hledání vlastní identity, přechází v ráno, v naději, jejíž květy jsou křehké jako poháry magnólií, keřů nádherných, ale velmi choulostivých na zimu. Magnólie je zde symbolem něčeho krásného, co však je velmi snadno pomíjivé a v co zároveň stojí za to věřit. Magnólie se hned v úvodní básni (Větve magnólie) probouzí z　měsíčné noci do rána, o němž se nic neví, jen že nastane.
Na tuto báseň navazují verše (Předtucha), v nichž se naděje staví proti zmaru, vnitřní síla proti bolesti:

Slza přehodnotila útěk
mezi škvírou nervů
a se šustěním černých pytlů
zase zakulila se
jako lanýž
do měkké tkáně
pohledů
a slepě nevěřila
bolesti

Oproti Noci u tamaryšku zaznívá v básních z Rána s magnólií mnohem více motiv zázemí, víry, vnitřní vyrovnanosti, světla, tepla, touhy. Ať se již jedná O světle pod okapem, o Zázemí tance, Ruce, Hru světel či Sad v Oceánu.

Báseň Zázemí tance vypovídá, že autorka se má ve svém životě o co opřít - o rodinné zázemí (knížku věnovala svému dědečkovi, který zřejmě pro ni v životě hodně znamenal):

Bonsaje rostly
tanec odvozený z tanců
intuitivním přenášením váhy

a mou rozplesanou životnost
v pozicích kaligrafie
vrývaly do svého repertoáru
hliněnými plíšky kořene
tak dlouho a tak stabilně

Pokud hned první báseň, Větve magnólie, zachycuje statickou atmosféru večera, jenž ve větvích magnólie čeká na probuzení, Terakota emocí představuje dynamickou část sbírky. Emoce jsou stále v pohybu, získávají tvar a mění se:

Míjela se čela
stále nově tvarovaná
na hrnčířském kruhu

nezapomenutelně
tak nezapomenutelně

sekundárně létala
při chůzi napolo
bytostně zatížena

Vztahu dvou lidí, který prochází proměnami a úskalími, nad kterým se rozprostřela noc, se autorka věnuje v řadě básní i v　předkládané sbírce. Namátkou v básních Zeboucí ega, Strž, Vrstvy vášně, Mezidobí, Pohyb, Zakázané obličeje či Utkání o přízeň. Verše nejsou pompézní, neoblékají se do okázalých slov, nesnaží se bolest navléci do krajek a naději vytepat do zlata. Většinou se jedná o civilní sdělení, jejichž poetičnost tak nějak přirozeně prosakuje mezi řádky, jako například v básni Pohyb:

Přikradl se ke mně

vousatý stín

 v pětistém patře
 mého bytu

Přišel po bezvětří

 říct mi
 že pro mne kdysi
 existoval

Erotickými obrazy, podobně jako v případě Noci u tamaryšku, možná ještě více, autorka šetří. O to výrazněji pak ale takový obraz vynikne, jako je tomu u Vrstev vášně:

Naučil mě
cítit poddruh
husí kůže

z　šíje rozšířil se
do celého těla
jakoby všechny

polibky
které mi dal
náhle defibriloval

aby mi
ukázal variaci
vlastního tepu

Jak bylo řečeno na začátku, každá magnólie se nejvíce obává zimy, klidně krátkého poryvu mrazu, protože ten stačí, aby nevykvetla. Tento motiv je patrný v jedné ze závěrečných básní, nazvané Strach:

Strach

z vyhlídek zimy

ve stromech bez listí

na zmoklých větvích

ledové pláže

v posledním stínu otvory
kudy dýchám

zapomenutá zmrzlá

když jsem plavala
a voda mne zradila

posunem litosféry času

V　názvech jednotlivých básní se objevují všechny smysly, jimiž člověk vnímá svět: Hra světel, Stupnice, Pohyb, Akustika záplav či Planeta par. Tyto fyzické smysly jsou doplněny duchovní rovinou v básních: Předtucha, Terakota emocí, Strach nebo v básni Cit. Smyslová vyváženost, hledání, touha kvést a nebýt sežehnuta mrazem, to jsou motivy, které raší na větvích předkládané básnické sbírky, již Hana Karolina Kobulejová doplnila vlastními černobílými abstraktními kresbami, jež tvoří velmi přiléhavý rám k obrazům slov. Ráno s Magnólií mohu vřele doporučit všem, kdo aspoň na chvíli svou racionalitu ztratit dovedou a najdou tak klíč nejen do autorčina, ale možná i vlastního vnitřního světa.

Hana Karolina Kobulejová, Ráno s magnolií, Plot, 2011, 63 stran.