Biocirkus

Biocirkus

Z laboratoře chemie se ozývaly výbuchy a prostorem mezi futrem a dveřmi se na chodbu šířil zápach síry. V učebně fyziky vrtěli liščím ocasem po ebonitové tyči a rozsvěceli žárovku článkem sestaveným z banánů a citrónů. Češtináři měli připravený humorný kvíz z předsametově revoluční literatury, matematici se snažili zábavnou formou objasnit Pythagorovu větu. Pohybově zdatní jedinci metali v tělocvičně kozelce, umělecky ladění studenti kmitali po čtvrtkách štětci či foukali a bušili do hudebních nástrojů. Do programu se zapojil dokonce ředitel a uspořádal ve své úřadovně hodinku otevřených dveří, takže do ředitelny mohli nakouknout i ti, kteří se neprohřešili proti školnímu řádu. Jen mnou milovaná biologie se během studentského dne nijak neprezentovala.

Se svým splínem jsem se svěřil Pepikovi, a tak jsme již s ročním předstihem začali pracovat na biologickém cirkuse. S prvním nápadem jsme přišli téměř současně.

„K biologii patří pitva. Budeme jako Jessenius, když v roce 1600 provedl první veřejnou pitvu člověka."

Dost jsme se pro tuto myšlenku nadchli. Problémem bylo dohodnout se na živočichovi, jehož vnitřnosti představíme veřejnosti. Dopředu jsme pro neatraktivnost zavrhli všechny bezobratlé. Z obratlovců navrhoval Pepik žábu: „Je dostatečně slizká, aby přilákala kvanta diváků."

„Jenže co na ní chceš komu ukázat? Všechno bude mrňavý. Maximálně z ní mužeme vytáhnout střeva a naznačit, jak jsou dlouhý a pružný. Není nad savce."

„Jenže myš bude taky malá. Chtělo by to prase, ale to už můžeme klidně udělat zabijačku."

Naše dohady nás zavedly do prodejny zvířecích miláčků. V klecích po sobě lezli myši, potkani, morčata, zakrslí králíci, křečci a činčily. V teráriích se plazili plazi a v akváriích si pluly rybky. Nějak nám těch zvířat začalo být líto ještě zaživa.

„Ty vole, já si neumím představit, že to nejprve na dvaceti zvířatech natrénujeme a pak to na dvacátým prvním předvedeme naostro," přiznal jsem se Pepikovi se svou obavou. „Musíme cirkus zaměřit spíše botanicky. Myslím..."

„To jako, že budeme pitvat kytku, jo? Tak to to nemusíme připravovat, protože nikdo nepříjde. To je asi stejný, jako kdyby Procházka během chemického cirkusu zkoušel vyčíslování rovnic. Maximálně bychom mohli na nějakých zvířatech ukazovat, jak jsou rostliny jedovaté, ale to jsme tam, kde jsme už byli."

„Počkej. Co to udělat obráceně - uvařit pár jídel z kytek, co rostou za školou."

Musel jsem ještě překonat několik Pepikových námitek a přesvědčit ho, že využít recepty z kuchařky Vaříme s konopím není rozumné, ale nakonec jsme se do projektu pustili. Celé léto jsme sušili bylinky, o nichž jsme se dozvěděli, že jsou vhodné pro přípravu čajů, vykopávali jsme ve společnosti několika rómských spoluobčanů kořeny křene a zcela osamoceni kořeny pampelišky a čekanky. Celý Špičák mohl sledovat, jak sklízíme lány kopřiv a na balkóně z nich vaříme protlak. Podzim jsme trávili ohnuti pod duby, lískami a buky. Na balkóně jsme pro změnu vařili džem ze šípků a pražili žaludy.

S blížícím se studentským dnem v nás rostla pýcha na to, co jsme dokázali. Ve škole jsme vyvěsili řadu plakátků s nabídkou námi připravených pokrmů. Celou akci jsme nazvali: Uživil by se Tarzan v českém lese? Nápojový lístek obsahoval patnáct druhů čajů, dva druhy káv a vodu z Jeleního pramene na Klíči. Podávání bezinkového vína nám vedení školy zatrhlo poté, co Procházka udělal odbornou expertízu a po vypití půl litru motajícím se jazykem konstatoval, že nápoj obsahuje alkohol. Menu dále nabízelo luční, lesní a rybničnou polévku, pomazánku z klíčící lebedy, hlemýždě s kopřivovým špenátem, pečivo ze žaludové mouky, slané bukvice a sladké lískáče.

A konečně nadešel den D. Naši  improvizovanou jídelnu v učebně biologie navštívil snad každý student a každý učitel školy. Než jsme se rozkoukali, nezbylo na nás kromě pár šneků vůbec nic.

V noci po akci jsem moc nespal, stále jsem si přehrával celý úspěšný den. Projevili jsme se nejen jako výteční kuchaři, ale i jako biologové, kteří tak snadno rozeznali mnoho bylin a stromů, aby z nich následně připravili řadu vynikajících pokrmů.

Opravdu jsem toho moc nenaspal a ve škole jsem byl první. Prošel jsem ještě prázdnými chodbami a usadil se do lavice. Vytáhl jsem si nějaké knížky a těšil se, jak mi budou postupně přicházející spolužáci plácat po ramenou a tvrdit, že to byla opravdu bomba. Těšil jsem se na obdivné pohledy učitelů, kteří mi budou tolerovat dnešní nepřipravenost. Jenže on nikdo nepřicházel. Ani spolužáci, ani učitelé. Ve škole byl podivný klid. Odložil jsem knížku a nesměle vykoukl na chodbu. Jediným, kdo na ní stál, byl Pepik.

„Ty vole, kde všichni jsou?" oslovil mě důvěrně.

„To je fakt nějaký divný. Hele, já ti říkal, že šalvěj vypadá jinak ..."

„Ty jsi dobrej, kdo to kdy viděl pražit žaludy a píct z nich chleba. Bukvice taky žerou jenom prasata. A nevím, kdo komu říkal, že šalvěj vypadá jinak. Mně táta říkal, ať se na to vyprdneme, že se ještě někdo posere..."

Najednou se za námi ozvaly kroky. Shrbená uklízečka za sebou táhla kbelík s vodou. „Co tady děláte? Nečtete noviny? Byly vyhlášeny chřipkové prázdniny. Koukejte mazat domů ..."