Dotek Boha

Zrovna skončil film Capote. Monika usnula, zády ke mně. Dál jen tak vedle ní ležím a vyfukuji oblaka kouře kolem jejího zadku. Po Chladnokrevně už Truman Capote žádnou další knihu nedokončil a já pokládám ruku na zbytky usedlého kouře. Monika se zhluboka nadechuje, chytá mi ruku v zápěstí, zvedá ji ze svých hýždí a nechává ji volně padnout do prázdnoty pelechu, pak se trochu zavrtí a znovu usíná. Lehce se jí při tom vrtění vyhrnulo triko: obrazovka z počítače, mi osvětluje dva malé dolíčky nad jejím pasem, které údajně značí jistou deformaci páteře – některé deformace jsou prostě rozkošné. Poslouchám, jak pravidelně oddychuje, a uvědomuji si, že za náš vztah vlastně vděčím své nezodpovědné, lehkovážné sestře.
Zrovinka jsem se s cigaretou v ústech rochnil ve vaně, když má sestra zabouchala na dveře koupelny.
,,Zdar, brácha, právě jsem přijela. Koupeš se?‘‘
,,Ne – maluju zátiší se špinavým ručníkem. Proč?‘‘
,,Můžu si od tebe zavolat? Kde máš mobil?‘‘
Bylo to v období, kdy jsem se (naveden seriálem Jmenuju se Earl) rozhodl činit samé dobro, v domnění, že mi to Karma jednou oplatí. A tak jsem s telefonátem souhlasil. Jenže asi za dvacet sekund, se znovu ozvalo bouchání na dveře koupelny. A byla to zase má uječená sestra:
,,Luboši? Ten mobil je vypnutej! Jakej máš pin?‘‘
Řekl jsem jí ten kód a zapálil si novou cigaretu.
Byl druhý den, čtyři hodiny a patnáct minut ráno. Vypínám budík na mobilu; vstávám do práce, normálka. Po tom, co jsem udělal věci, které dělám každé ráno (toaleta, koupelna, káva, oblékání, něco k zakousnutí…), jsem při čištění zubů, vstoupil do kuchyně, abych se podíval na čas. Jsem zvyklý odcházet na tramvaj ve čtyři padesát pět, ale hodiny v kuchyni ukazovali pět padesát tři! Dívám se na mobil a je tam čtyři padesát tři. Čas na mikrovlnce: pět padesát tři – dva: jedna. V pokoji jsem zapnul televizi: pět padesát tři – tři: jedna. Nakonec jsem nahodil počítač: pět padesát čtyři – čtyři jedna. Došlo mi to až o něco později, ale bylo jasné, že předešlý den chtěl můj mobil, po mé sestře, po zapnutí a zadání kódu, nastavit čas a ta nezvaná návštěva zadala čas o hodinu starší. Vypláchnul jsem si pusu, vytočil jsem číslo svého šéfa a omluvil se, že se dnes opozdím. Řekl mi, že mě to bude stát docházkový bonus, což je nějaká tisícovka z platu dolů. Fajn, říkám si: Karma, je v každém slova smyslu, jen plynový ohřívač vody. Oblékl jsem se a vyšel ven. Pošmourný říjnový den.
Na konečné tramvaje jsem musel přestoupit na autobus. Další čtyřiadvacítka, kterou většinou jezdím, jela až za půl hodiny, takže jsem se musel vecpat do té vždy přecpané třicítky. Jedinou výhodou v tomhle buse je, že když se stojící člověk pustí madla, má jistotu, že stejně nespadne, protože mu v pádu zabrání všechna ta, na sebe namačkaná, těla. Chvíli jsem se díval z okna, když jsem si z odrazu na skle všiml povědomé blondýnky. Otočil jsem se na ni. Dívala se na mě. Netušil jsem, kdo to může být, až do chvíle, kdy se na mě usmála. Byla to Monika, má bývalá kolegyně z obchodu, kde jsem před pár měsíci dělal. Opětoval jsem jí úsměv a prodral se k ní. Seděla do uličky.
,,Ahoj.‘‘
,,Áhoj,‘‘ protáhl jsem.
,,Sám velký Luboš – i když… už ne tak moc velký – nezhubnul jsi?‘‘
,,Možná trochu. To víš – bída a hlad.‘‘
Zasmála se. ,,Co teď vůbec děláš?‘‘
,,Teď se věnuju dělnicví a skladnictví. A ty, pořád v …?‘‘
,,Ne, už ne. Šla jsem tam vodsaď hned po tobě. Dělám teď v Tescu – pokladní.‘‘
,,To jsme si oba moc nepolepšili.‘‘
,,To ne. Kolik jsi to vůbec shodil?‘‘
,,Fakt nevím, ale zas tak moc to nebude.‘‘
,,Hmm, ono se to asi bude hodit, co? Teď před zimou - v období, kdy se nejvíc tloustne…‘‘
,,Já tloustnu nejvíc na jaře a v létě – do plavek, abych měl co ukazovat.‘‘
,,A máš pak na koupalištích úspěch?‘‘
,,Ani ne. Vetšinou to s tím tloustnutím tak přeženu, že na žádný koupaliště nejdu.‘‘
,,To zamaskujou dobrý plavky.‘‘
,,Tohle ne. Ani ty jednodílný, a ty už chlapi vůbec nenosí.‘‘
,,Moc chlapů už je nenosí, ale alespoň bys tam byl za originálního plavce.‘‘
,,Počkej, - to, co myslím já asi nebudou plavky…, nosí to ti, no, ti-.‘‘
,,Potápěči? Ty myslíš neopren?‘‘
,,Myslel jsem spíš kosmonauty.‘‘
,,-Skafandr.‘‘
,,Přesně tak.‘‘
Stařík sedící vedle Moniky se přes ni začal cpát ven. Povedlo se mu to, já mu trochu ustoupil, při čemž jsem málem knockoutoval loktem malého Vietnamce stojícího vedle mě. Staříkovo místo bylo volné a tak jsem ho zabral, než se na něj vrhne někdo jiný. Uvelebil jsem se.
,,Jak se vůbec máš ty?‘‘ ptám se.
,,Ujde to, docela dobře, ale – tak nějak o ničem. Nedávno jsem byla na dovolený-.‘‘ Začala se prohrabovat v kabelce. Vytáhla nějaký pohled. (Chtěl bych popsat, co na něm bylo za město, v jaké zemi, ale nepamatuji si to.) ,,Bylo to tam super.‘‘ Podala mi ho.
,,Jak dlouho jste tam byli?‘‘
,,Pět dní. Jen za pár set euro, i s ubytováním, stravou…‘‘
,,Co jste tam dělali?‘‘
,,Modlili se, odpočívali.‘‘
,,Modlili?‘‘
,,Jo. Hele, …,‘‘ zase se prohrabovala tou svou kabelou, vytáhla bílý hadřík, ,,vidíš,‘‘ ukázala prstem nějakou svatou sochu, která byla na tom pohledu, jenž jsem stále držel, ,,to je panna Marie, která pláče, vidíš, tady z těch očí – tímhle hadříkem si ty slzy můžeš otřít a pak, když má někdo nějakou bolest nebo nemoc, tak mu to tím stačí potřít.‘‘
,,A bolest je jako pryč?‘‘
,,Ano. Nevěříš, viď?‘‘
,,Já nevim.‘‘
Chvilku bylo trapné ticho.
,,A s kým jsi tam byla – s přítelem?‘‘
,,Ne, nikoho teď nemám. S rodinou jsem tam byla.‘‘
To mě zajímalo. ,,Takže s tím vysokým chlapcem už nechodíš?‘‘
,,S Adrianem? Ne – to byla chyba.‘‘
,,Aha. Na další zastávce vystupuju - třeba bysme si to mohli někdy dopovědět…‘‘
,,Jasně. Moje číslo asi nemáš.‘‘
,,Nemám.‘‘
Spěšně jsem si její číslo uložil do svého mobilu, který stále ukazoval špatný čas, rozloučil se a vystoupil.
Po práci jsem šel rovnou domů a nařknul svou sestru ze spoluviny z účasti na ztrátě mého docházkového bonusu (hlavním viníkem byla její inteligence). ,,Docházkovej bonus? – To si to nemůžeš někde nadělat?‘‘ řekla místo omluvy. Namíchlo mě to, tak jsem se bez večeře vykoupal, šel do postele a jen tak přemýšlel a kouřil. Později večer jsem zavolal Monice a domluvil si s ní regulérní rande – v neděli dopoledne, v kostele.
Bohoslužba v kostele není sice místem a akcí, kam by se mladí většinou chodili pomuchlovat, ale Monika si to přála a řekla, že mi to prospěje. Věřil jsem jí a šel tam. A měla pravdu – i když tam bylo, takhle v září, celkem chladno – tak to duchovní spojení všech lidí, uklidňující hlas pastora, to, jak mi Monika položila ruku na koleno, když viděla můj smířený úsměv, to bylo to, co jsem v ten čas přesně potřeboval. Při společných modlitbách jsem sice jen tak otevíral pusu, protože znám maximálně otčenáše a ještě nějakou jinou cenzurovanou verzi, ale stejně jsem se cítil být součástí toho kolektivu víc, než kteréhokoli kolektivu kdy předtím (i když jsem předtím byl jen ve fotbalovém vesnickém klubu a bylo to v žákovských letech, v nejnižším přeboru). Tenhle kostel byl téměř plný – a to jsem myslel, že jsme národ ateistů. Bylo to fajn a tak jsme s Monikou po bohoslužbě zašli na skleničku – vína. Dlouho jsme si povídali a já ji pak ostýchavě při loučení políbil na tvář.
Je to už skoro měsíc, co spolu chodíme. A i když spolu (zatím) v posteli jen tak ležíme nebo spíme, tak se přiznávám bez větších nátlaků, že k Monice cítím to, co ještě k nikomu jinému. Ještě jsem jí to neřekl, ale až přijde ta pravá chvíle… Probouzí se.
,,Fuj – tady je to zakouřený.‘‘
,,Promiň, otevřu okno.‘‘
,,Jak v tom můžeš spát?‘‘
,,To se vyvětrá. Ty tu dneska spát nebudeš?‘‘
,,Musím domů. Matka jde na třídní sraz a sestru nemá kdo hlídat.‘‘
,,A já myslel, že si dneska otevřeme víno a tak.‘‘
,,Víno, jo?‘‘ Usmívá se. ,,A už máte sbaleno, pane Cassanovo?‘‘
,,Sbalím si zítra, jedeme přece až odpoledne, ne?‘‘
,,Ty ještě nemáš sbaleno?‘‘
,,Tak jo – sbalím si ještě dneska večer, hned jak odejdeš.‘‘
,,Slibuješ?‘‘
,,Slibuju.‘‘
Přisouvám se k ní a počínám ji líbat. Trochu násilnicky ji převaluji na záda a lezu na ni. Uhýbá hlavou na stranu.
,,Strašně smrdíš po cigaretách.‘‘
,,Fajn.‘‘
Opouštím její ústa a začínám jí těmi svými zpracovávat krk a dekolt. Dává mi nohy pevně kolem pasu.
,,Och…‘‘ překvapilo mě to a trochu povzbudilo.
Rukama mne pevně objímá kolem lopatek, pak mě zápasnickým chvatem doslova hází zpět na mou polovinu postele.
,,Co to děláš? Málem jsem spadl na zem!‘‘
Směje se. Natahuji se zase po cigaretách a připaluji si.
,,Je pozdě, už musím jít.‘‘
Říkám: ,,Hm‘‘ a vstávám, abych ji vyprovodil.
,,A určitě si zabal už dneska - nenechávej to na poslední chvíli.‘‘
,,Jasně, spolehni se.‘‘
Líbáme se na rty a Monika odchází.
Druhý den je u mě na návštěvě kamarád Petr a já se konečně dostávám k tomu balení. Petr pochoduje po pokoji, kouří a vyzvídá:
,,Co to je vůbec za seminář?‘‘
,,Je to křesťanskej seminář, Petře, už jsem ti to říkal.‘‘
,,Kdy se vracíte?‘‘
,,V neděli.‘‘
,,Kolik to stálo?‘‘
,,Ubytování a snídaně pro dva: skoro šest set a seminář tisíc.‘‘
,,Cože?! Hej! Kámo! Seš zoufalej. Slyšíš? Zoufalej. Jestli ti po tomhle nedá – měl bys jí tam normálně před těma pánbíčkářema znásilnit. Šestnáct stovek,‘‘ hvízdá, aby mne vytočil, ,,to už bys mohl mít i šlapku. Jů – co to je?‘‘ zastavuje se u mé postele, předklání se a mezi palcem a ukazovákem zvedá moje spodky. Prohlíží si je. ,,Páni, zdá se, že se tvůj zadek chtěl proprdět ke svobodě.‘‘ Otáčí je. ,,Hele a na nějakých místech se mu to už povedlo.‘‘
,,Je v nich pár děr, no, ale jsou jenom na spaní.‘‘
,,To už se nedivím, že s tebou Monika nechce spávat.‘‘
,,Blbe – tyhle určitě nenosim, když jí chci…‘‘
,,Když jí chceš co?‘‘
,,Jako – tó – svádět…‘‘
,,Svádět? Seš snad Jane Austenová? Svádět tě má ona, vole, ty si jí máš prostě vzít!‘‘
,,To mi radí ten pravej.‘‘
,,Dej mě svátek. Holky jsou pro teplouše a lidi, co nechtěj nebo neuměj fetovat. Co je zas tohle za bordel?‘‘
Petr sbírá z mého stolu několik cárů mých poznámek a pročítá se jimi. Čte:
,,Líbáme se na rty a Monika odchází. To nezačíná špatně, jak se to jmenuje?‘‘
,,Ještě nevim.‘‘
,,Budeš to dávat na net?‘‘
,,Spíš ne.‘‘
,,To je dobře – tam to dávaj jenom ubožáci a ti, co neuměj opravdu psát, ale jen kritizovat. Jako tehdy, když chtěli, abys předělal Pozdravy z Haiti.‘‘
,,Nebo proškrtal Thrashery.‘‘
,,Přesně tak, vole, je sice pěkný, když tam nějaká lůzerka popíše ve dvou větách vztah s borcem, pak v deseti hádku, usmíření, šukání a jeho vraždu, ale prokreslení postav, vole, nějaký to sociální zařazení, charakteristika, vole,- nic.‘‘
,,Nějak ses rozohnil.‘‘
Petr típá špaček cigarety v popelníku na stole a zapaluje si novou, načež si znovu bere moje poznámky a nadále pochoduje po pokoji.
,,Příběh plytkej jak venezuelská telenovela, vole, a tím pak dojem, vole, - nic.‘‘
,,Vím, co myslíš, Petře, ale moje povídky, jsou prostě moc dlouhý a obsáhlý…‘‘
,,Ser na ty servery, vole, tam mají největší pozornost jenom líný lidi, co neuměj psát. Lidi, co vymejšlej kraviny typu: Magdaléna Máří – v září se vždy páří a všichni hned : jó, Zlatej Kropáči 48, máš můj hlas, seš můj hrdina!‘‘
,,Přestaň – všechny věci, co jsou na netu, nejsou úplně špatný.‘‘
,,A nejhorší jsou ti pseudobásníci – ty jsou úplně na hovno. Myslím, že na takovýchhle serverech by měli mít prostor a pozornost hlavně spisovatelé aspoň trochu opravdový, jako ty, lidi s opravdovým náběhem na novelu a rakovinu plic.‘‘
,,Dojímáš mě, kolik dní jsi nespal?‘‘
,,Tři. Ty ostatní lůzří by měli mít svůj vlastní server, kde by byl jenom odpad a kraviny, něco jako…‘‘
,,Třeba: Rubbish cé-zet.‘‘
,,To je dobrý, to si zamlouvám - to jednou udělám,‘‘ zubí se Petr, potom zvedá hlavu a zamračí se. ,,Máš tam chyby,‘‘ pokládá základy pro tuto povídku na stůl, ,,pak si to po sobě přečti a oprav.‘‘
,,To mě nebaví. Tak mi to oprav ty.‘‘
,,Já? Nejsem tvůj editor, vole!‘‘
,,Tak se jím staň.‘‘
,,A budeš mi platit?‘‘
,,Samo.‘‘
,,Kolik?‘‘
,,Tři.‘‘
,,Tři – co?‘‘
,,Tři limetky. Na měsíc.‘‘
,,Jenom tři limetky? Zapomeň. Za tři limetky ani nevylezu z postele. Ale za bednu limetek…‘‘
,,Seš hroznej – nikdy neuděláš nic pro dobrou věc!‘‘
,,Ale to není pro žádnou dobrou věc. Je to jenom pro uspokojení tvýho ega, je to jenom a pouze pro tebe, vole.‘‘
,,Ale já jsem dobrej, vole.‘‘
Monika sedí u okýnka a já do uličky, autobus konečně vyjíždí z hlavního autobusového nádraží...

Příště: vokály s Ježíšem a krádeže vína...