Návrat

            Byla kdysi jedna jabloň. Byla to obyčejná jabloň snad až na to, že stála na kraji louky a některé její větve se nakláněly nad srázem. Sráz spadal do údolí, kde tekla řeka. No spíš potok než řeka. Ale dravý potok, inu jak horské potoky bývají.

            Jabloň měla světlo, teplo i vláhu a navíc bylo léto, a tak se jednoho dne stalo, že jablka dozrála. A jedno červené, středně velké, nebo chcete-li, jablko obyčejné, zkrátka takové jablko spadlo z větve do trávy a kutálelo se, kutálelo, až se skutálelo ze srázu dolů do potoka. Zmizelo v chladných vlnách a divoký proud jej unášel mezi skalami, kameny, vodopády. Ano, občas i narazilo, topilo se, bálo se, ale nic se mu nestalo. Tak doplulo do zátoky jednoho nejmenovaného moře.

            Kapitán lodi se ve své kajutě zrovna chystal ulehnout, neboť byl velice znaven odpovědností nad posádkou a křikem, kterým musel provolávat rozkazy, aby:

„Paluba byla vydrhnutá! Aby jíst z ní mohl! Lana aby byla smotaná! Plachty napnuté! Náklad ve správné teplotě a vlhkosti vzduchu!“

 Zkrátka vše aby bylo tak, jak se sluší na loď převážející ovoce z exotických krajů a aby společnost Taylor sailing company „měla ve světě zvuk!“

 Sotva víčka kapitánova ztěžkla a dech zesílil a jaksi zpravidelnil, vyrušil kapitána jeden z plavčíků. Že se moc omlouvá, že ruší, ale jestli by prý kapitán rozhodl, co s jablkem, které zřejmě vypadlo z lodi, jestli se kvůli němu obracet. Kapitán zlostí zrudl a napil se a my víme, že vody ne.

Naběrák několikrát zajel pod hladinu, než naše jablko uvízlo v síti a ocitlo se na palubě.

„Jak se to mohlo stát?! Kdo odpovídá za jablka?!“ ptal se kapitán, a bylo ticho.

Jablka přece nemluví, proto jim nikdo ani nepokládá otázky, tak kdo by za ně mohl odpovídat. Tak alespoň uvažoval plavčík, který, jen tak mezi námi, skutečně za jablka odpovídal. Nikdo se nehlásil. Marně a dlouho se kapitán rozčiloval, až nakonec poručil dát jablko do bedny mezi ostatní. Často jednoduché řešení bývá rychlejší než dlouhé debaty nebo monology a ušetří spoustu času. To ale kapitán nevěděl a navíc rád poslouchal sebe sám. Ten plavčík, jenž měl za jablka odpovědnost, donesl jablko do podpalubí a položil do bedny se španělskými jablky provincie Cantabria. Plavčík měl odpovědnost, ale už neměl odvahu se k ní přiznat. Je zajímavé, kolik lidí bez odvahy má odpovědnost.

„Čí jsi?“ zněla otázka jablek španělských.

„Znáte jabloň na kraji louky tam u nás?“ odpovědělo naše jablko trochu s trémou a v jádru se zachvělo při pomyšlení, jaký asi mají doma o něho strach.

„Ty jsi povedené jablíčko. Prý tam u nás. To by mohl říci každý. Víš kolik míst „tam u nás“ na světě je?“ smála se jablka. A to víte, když se jablka smějí, to není dvakrát příjemné.

„Nu nic, odpočiň si, ještě nás čeká dlouhá plavba.“

„A kam nás vezou?“

„Na tržnici v Hongkongu.“

„Hongkong, to je místo, kde nerostou jablka?“ ptalo se jablko vcelku logicky.

„Ale rostou, ovšem ta jsou dovážena na španělskou tržnici,“ odpovídala jablka, jako by se to rozumělo samo sebou. Ovšem naše jablko nerozumělo samo sebou a popravdě řečeno, přišlo mu to jako pěkná hloupost. Ale bálo se zeptat a brzy usnulo.

Prudký náraz probudil jablka i posádku. „Rychle na palubu! Díra v lodi! Útes! Díra! Voda! Rychle!“ ozývaly se výkřiky jeden přes druhý. Zvedl se vítr. Zvedly se vlny. Protrhla se břicha mračen a proudy lijáku zaplavily loď. Blesky křižovaly noční oblohu. Bedny v podpalubí se naklonily. Jablka se kutálela po podlaze. Dírou v trupu pronikala voda, vzala jablka do náruče a stoupala s nimi na palubu. Tam bylo rušno. Mužové pobíhali. Chytali lana stěžňů. Spouštěli čluny. Naše jablko proplouvalo mezi tímto kvaltováním. Blížilo se ke skupině plavčíků zápasících s kormidlem. Už bylo u nich. Prásk! Náhle udeřil blesk a stěžeň se kácel na palubu. Jen taktak že jablko stačilo uhnout, což se ovšem nepovedlo jednomu z plavčíků. Inu, ani v pohádce není stěžeň dopadnuvší na živou bytost událost slučitelná s životem. A tak jablko na vlastní oči poznalo, že život není jen pohádka. Netřeba již dlouze popisovat, že plavčíci úlekem pustili kormidlo. Loď se naklonila. Vlna ji převrátila a brzy zmizela loď pod zpěněnou hladinou. To byl poslední zvuk, který ve světě měla slavná společnost Taylor sailing company.

Druhý den na klidné mořské hladině plavalo naše červené jablko, a to stopkou nahoru. Odpočívalo a nastavovalo tvář příjemnému slunci. Někde hluboko pod ním byla loď a nad ním poletoval racek chechtavý. Když uviděl jablko,  mírně se uchechtl. „To budou mít doma radost,“ pomyslel si. Ještě chvíli kroužil a potom šup a řítil se k hladině. Než se milé jablko stačilo leknout, držel ho racek za stopku v zobáku a letěl domů. Letěl rychle a letěl dlouho. Propadal se mezi vzdušnými víry. Čechral měkké obláčky. Vlny se dole leskle míhaly. Jablko volalo. Jablko prosilo. Slibovalo. Ale nikdo neposlouchal. Racek se jen pochechtával. Nemohl si pomoci. Odmalička mu vše přišlo náramně zábavné. Troskotání lodí, náraz bratra do stromu, malý racek od sousedů,který si při čtení trochu šlapal na jazyk. Prostě neštěstí druhých, mu vždy dokázalo zlepšit již tak dost dobrou náladu. Náhle se hladina dole změnila v pevninu. A zase letěli dlouho. Minuly lesy, hory. Už se zdálo, že to snad neskončí. Najednou se ale nad nimi objevil stín. Jablko kouklo nahoru a zbledlo. Byl to orel a racek chechtavý se nesmál. Věděl, že to je vážná věc.

„Pusť mě!“ křičelo jablko.

Ale to už orlí spáry chňaply, ale do prázdna. Racek uhnul. A padal střemhlav k zemi. Orel za ním. Následoval sled akrobatických sestav. Racek manévroval, co mu síly stačily. Uhýbal spárům. Dělal výkruty, loopingy, svíčky, čili strmé lety vzestupné, ale byl unavený a orel mladý, silný, hladový. Zdálo se, jako by si s rackem jen pohrával. Až v jedné chvíli, ne vysoko nad zemí, orla přestala hra bavit. Rychlým seknutím zaťal drápy do rackova těla. Racek zakřičel, otevřel zobák a jablko padalo. Nepadalo dlouho. Dopadlo do koruny stromu. Svezlo se po větvích do měkké trávy, kde zůstalo ležet. Chvíli trvalo, než se vzpamatovalo a než si přehrálo události posledních dnů. Teď teprve se rozhlíží a kouká, kde je. Zdálo se mu to povědomé. A taky že ano. Bylo doma. Nevědělo, jak je to možné, ale tohle byla jeho jabloň, jeho rodina. Veliká radost zavládla na kraji louky.  

Chlapec s otcem kráčeli volně lesní pěšinou. Pěšina byla úzká. Otec šel první a chlapec v jeho stopách. To víte, byl ještě ve věku, kdy kluk vzhlíží ke svému otci s úctou a vše, co otec činí, pokládá jaksi ideálně za hodno následování. S věkem mizí ideál a zůstává úcta. Les náhle skončil a otevřela se louka, na jejímž konci stála jabloň. Ano, byla to ta jabloň na kraji srázu. Šli k ní a spatřili červené jablko v trávě. Otec se zastavil a řekl:

„Vidíš, synu. Jablko nepadá daleko od stromu.“