Deník na školení

21.11.97 - pátek

Postupně se shromažďují „účastníci zájezdu". Zatím naprostá převaha žen. Nejhezčí jeví se jedna z organizátorek školení - je asi z hygieny, možná sestřička. Přírodní blondýna, v určitém úhlu pohledu ostře řezané rysy. V jiném spíše rysy jemné. Zvláštní zadek má. Spíše chlapecký, ale s ženskými pohyby.

Úvod pronesla dr. Truhlářová a předala slovo dr. Bauerovi. Elegán zralých šedin. S bradkou, brýlemi v kovové obroučce. Kostkované sáčko na roláčku.

Chudák, rád by už začal, ale zasloužilé pracovnice školství neustále kvokají.

Téma: patologické hráčství. Už druhé kafe. Nevím, jak usnu bez orgasmu.

Přemýšlí pan doktor, kde začít, a nakonec začíná klasicky - Dostojevským a jeho Hráčem. Prý romanopisci lépe vystihují podstatu člověka než psychologové. Opírá se i o Schillera. Pěkně sečtělý, má potřebu se pochlubit. Hnedle ještě přihodil jakéhosi holandského autora, jehož jméno mi uniklo.

Pauza - nesou čaj. „To je také hra - praskne ta sklenice, nepraskne, když do ní dáme horkou vodu."

I válka jsou hry. Oporou mu je středověk. A starověk. Ale pane doktore, nepřijeli jsme na přednášku z literatury ani exhibici vaší kohoutí ješitnosti.

Kafe a čaje jdou na fakturu. Faktická připomínka.

Nějaké učitelky mu vnucují, ať to zkrátí, že jsou unavené. Musí opravovat sešity a teď jim ještě přidali tři hodiny v úvazku navíc. Cinkají lžičky a my se konečně dostáváme ke hráčství. Člověče, nezlob se. Zdůrazňuje fakt náhody, která dává šanci vyhrát i někomu, kdo v ničem nevyniká. Než odcituje pasáže z Nahé opice, porozhlédnu se po dalších adeptkách mého naze opičího zájmu. Odmítám se však dopředu zabývat ženami, kterým učitelství kouká z očí.

Proti mně, u vedlejšího stolu sedí věkově zpřízněná černovláska, kterou bych asi v terénu nezaměřil, ale teď je dobrá. Má trochu naducaný obličej, ale když se zakouká do blba, působí intelektuálsky. Dělají to tmavé oči a výrazné obočí.

Návrat k přednášce. Jsme v Monte Carlu, které na hráčské vášni bohatne. Můžu klidně zase odplout ke své vášni. Mezi dr. Bauerem a dr. Truhlářovou sedí žena - zřejmě z protidrogového centra. Vůbec jí nezávidím sedět takhle na odiv. Třeba mně. Snaží se tvářit vážně, znale, občas si udělá poznámku. Ve skutečnosti je úplně mimo. Myslí na úplně něco jiného. Ježíš - teď hodila na doktůrka ksicht, jako že nyní je to extrémně zajímavé. (Hovoří o lesklých mincích vrhaných do automatů.) Hned na to si horními zuby stiskla spodní ret a zadívala se světácky do svítícího lustru. Černovláska. Vlasy zčesané drasticky dozadu. Pronikavé oči. Výrazné, sešpulené rty. Rolák, v něm neforemná ňadra.

Už zbývají jen dvě stojící za hřích. Jednu vidím špatně, páč sedí za Dádou. Má melír a hrozně hezký profil. Obzvláště působivý je mírně zvednutý nosík. Tu druhou nevidím nyní vůbec, ale seděl jsem vedle ní v bufetu. Středněletá, mluvící extrémně spisovně. Buď je z Moravy, anebo učí češtinu.

Čtvrthodinu jsem se snažil poslouchat, avšak nic nového jsem neslyšel. Musím působit jako dobrej blázen. Většina pochrupuje, já píšu a píšu.

Co to je? Co je tohle zase za akci? Za jaké peníze? Konec roku, je potřeba rozfofrovat peníze daňových poplatníků. Venku běhají narkomani se stříkačkama v žíle, herny a diskotéky jsou naplněny našimi studenty a žáky, nějaká třináctka teď kouří ocas devizovému cizinci ... a my zde besedujeme a popíjíme kávu či čaj za protidrogové peníze. Udělá se čárka, úkol splněn.

Ha, diskuse. Zahlásil se ředitel mimoňského gymnázia. Prohlásil, že zatím jsme slyšeli jen obecné věci, které každý z nás už někdy slyšel. Zeptal se na dvě konkrétní věci. Moc jsem je nepochopil, ale je to jedno, doktůrek stejně mluví v obecné rovině. Dobře plave - od problémů. Cituji: „ ...jsou učitelé, kteří ovládají ironii, učitelé, kteří jsou druhými Werichy, a učitelky, které všechny děti berou hrozně za své a staví se do pozice matky. Myslím, že stejně intinktivně bychom se měli stavět k diskutovaným problémům."

Budu se řídit instinkty a pomalu se vypařím, blonďatá sestřička si šla zakouřit.