S Jeňulou

S Jeňulou

Běhám stále sem a tam a hledám to správné místo. Několikrát jsem již myslel, že ho mám, ale opak byl pravdou. I Jeník, snad desetkrát, podlehl fatamorgáně a volal :

„Tatí, sem, rychle sem, tady to je“,

ale než jsem k němu stačil doběhnout, věděl i on, že se zmýlil. Takhle to šlo asi hodinu a my toho měli už dost.

Sedli jsme si do trávy a zakousli  do nádherně vybarvených o mikinu vylejskaných jablek. Tupě jsme pozorovali nebe nad sebou a já pomalu s obličejem nastaveným vstříc slunečním paprskům propadal do stavu blížícího se mírné depresi. 

Zahodili jsme okusky a vše začalo nanovo.

„Před rokem, nebyl problém, vše šlo pomalu samo a dnes….“, přemýšlel jsem nahlas a přitom pozoroval chvějící se větve s barevným listovým, které se někde více, někde méně, ohýbaly pod náporem podzimního větru.

Obloha nad obzorem byla nádherně vybarvená fialovo rudými  čmouhami tak, jak to dokáže jen  podzim.

A právě ve chvíli, když jsem myslel, že to vzdáme, Jeník vykřikl :

„Tatí nahoď !“

a já po bleskurychlém vyhodnocení situace nahodil. Na moment se naše pohledy střetly a pak už jsme věděli, že to dokážeme i letos. Jeník se rozběhl proti větru a na celou louku zařval:

„ Tatí vítězství, vítězství !“

Byl jsem šťastný a rozklepaný, jako žokej Váňa po svém 7. triumfu ve Velké pardubické steeplechase.

Drak se nádherně se svým dlouhatánským ocasem  vlnil ve větru a občas udělal nepředvídatelný pohyb.

Chvilku jsem ho se zájmem nehnutě pozoroval.

Byl to nějaký latinskoamerický tanec.