Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Velké nedorozumění

03. 06. 2012
13
35
3291
Autor
pedvo

                                                              VELKÉ NEDOROZUMĚNÍ
     
     Vikomt Moten vyťal políček zemanovi Boranskému. Protože je Francouz, byl to políček decentní, po kterém na krátkou chvíli zrůžoví zasažené místo a který se uštědřuje, dopustí-li se někdo na člověku nějaké nepřístojnosti. Uštědří-li jej člověk vikomtova ražení, nebývá zvykem na něj reagovat. Je to totiž pouhé přátelské plesknutí, a stav je vyrovnán – ona nepřístojnost na straně jedné a políček na straně druhé.
     Tento usus zeman nedodržel ani v nejmenším a políček opětoval. Protože je Čech, byla to facka přes celou hubu, po které na delší čas oteče zasažená tvář a která se uštědřuje, vytne-li někdo člověku z ničeho nic políček. Uštědří-li ji člověk zemanova ražení, nebývá zvykem zůstat stát na vlastních nohou. Je to totiž rána nešetrná, vedená letitou zkušeností – kdo málo praští, bude hodně bit. Tento usus vikomt dodržel beze zbytku a praštil sebou o zem, zjevně otřesen.
     Jádrem konfliktu bylo vikomtovo zjištění, že zeman příliš dlouho se zalíbením hledí po komtese Monice, přestože vikomt jasně naznačil, že na tuto dámu myslí on a někdy v budoucnu ji hodlá o svých citech informovat. Zemanovy pohledy byly přímou výzvou, aby ho vikomt odkázal do patřičných mezí. Proto padl onen políček a proto také vikomt považoval záležitost za vyřízenou.
     Je ovšem třeba vědět, že zeman hleděl na komtesu nikoliv se zalíbením, ale s myšlenkou, že vikomt by mohl svou vyvolenou trochu vykrmit. Takové choudě by mezi našima holkama krev a mlíko nezavadilo ani o obecního posluhu, míní zeman. Na souchotě to nevypadá, že by ji odstrkovali od stolu? To se také nezdá, všude je na stolech jídla dost. Třeba jí nechutná. Kdyby trochu zapřáhla, vytrávilo by jí a jak by baštila! Tady se jen tak ometá, není divu, že jí nešmakuje.
     Až o pár dní později zeman usoudil, že zdejší šlechta vlastně nemá z čeho vybírat, že je to tu samé vyžlátko; ale to bychom předbíhali, pokud by ovšem příběh směřoval tímto směrem. Je zřejmé, že zemanovo oko, navyklé pohledu na plné venkovské dívky, neumí ocenit křehký půvab komtesy Moniky. Obdržený políček ho tedy vyrušil ze zcela jiných myšlenek, než z jakých ho podezříval vikomt. Odpověděl, jak už víme, fackou a tím považoval záležitost za vyřízenou. Že neví, proč ho vlastně vikomt udeřil, nehraje roli; třeba mu to poví, třeba ne. Stav je podle jeho názoru vyrovnán.
     Až ale vikomt sežene myšlenky dohromady, patrně dá najevo, že tento názor nesdílí. Zatím se však snaží postavit na čtyři, potom na dvě, chvíli se překvapeně rozhlíží a pak je již očividně ve své kůži. Rázným krokem došel ke svému převlečníku, visícímu v odkládacím přístěnku, vyňal z jeho kapsy rukavičku, postavil se před zemana a zlehka ho udeřil prsty rukavičky do tváře. Pak o dva kroky poodstoupil, hodil rukavičku zemanovi k nohám, založil ruce na prsou a čekal, co zeman učiní.
     Teď bylo na zemanovi, aby se překvapeně rozhlížel. Místní mravy ho nikdy nezajímaly a význam takovýchto prostocviků s rukavicí mu byl cizí. Nepřikládal mu důležitost a není vyloučeno, že ho ani neznal. Rozpačitě se otočil po skupince svých přátel, ale ti netečně přihlížejí a zeman by se vsadil, že se i baví. On ale zná jedno pravidlo. Jednoduché, ale pomáhá. Když nevíš, jak se chovat u cizích, chovej se jako oni. Co je lehčí, než vzít svoji rukavici a zlehka jí udeřit vikomta do tváře. Nezdá se totiž, že by vikomt chtěl nějak pokračovat v boji, alespoň takové pošimrání rukavicí na tváři tomu nenasvědčuje. Zeman se tedy otočil a došel ke své ohromné cestovní truhlici, která stála poblíž dveří, jak ji tam položili sloužící i se zavazadly celé české družiny hned po příjezdu. Tak slabou rukavičku ovšem zeman nemá a učinit takové obřadné gesto koženou pracovní rukavicí mu nepřipadá vhodné. Má ale parádní rukavice, nejkrásnější část jakési kolekce ozdob, napodobujících brnění. Jsou pobité ozdobnými hroty, i pár hezkých granátů je na nich, s těmi si ostudu neudělá. Vyndal tedy jednu rukavici z truhly a zamířil s ní k vikomtovi. Ten jen vytřeštil oči.
     Co proboha chce ten chlap zase udělat? Na symbolické plesknutí přes tvář reagoval fackou jako z praku, jestli mě teď praští takovou rukavicí, bude to, jako by mě praštil cepem, vždyť je to spíš řemdih než rukavice!
     Vikomt se už ale nenechá tak překvapit. Je mu jasné, že se musí takové síle postavit. Zdůrazněme si, že není žádný zbabělec ani hejsek, který by vyhledával spory. Jedná skutečně tak, jak mu velí výchova a jeho pojetí cti. Facka byla opravdu nečekaná a porazila by každého, ale ne každý by se po ní vzpamatoval tak rychle, jako vikomt. Po předchozí zkušenosti si už dá pozor a proti rukavici, se kterou se k němu zeman blíží, neváhá tasit kordík, který se mu bimbá u boku. Je to malá zbraň, dekorativní, ale pár lidí se už něčím takovým docela slušně posekalo a kdo se jí umí dostatečně hbitě ohánět není docela bez šancí ani proti zbrani mnohem těžší. Na obranu před úderem okovanou rukavicí bohatě stačí.
     A kdo je nyní vyveden z míry? Ano, hádáte správně, samozřejmě náš zeman. Opět se nechápavě otáčí po svých druzích: „Co blbne?“ a pak stejnou otázku zopakuje i skupině francouzských hostitelů, ovšem plynnou francouzštinou. Stejně plynně by se mohl otázat ještě německy, italsky a polsky. Méně plynně pak anglicky, rusky a maďarsky; špatně, leč stále ještě srozumitelně pak švédsky a turecky. V kolika řečech se umí jakž takž, ale přece jenom nějak domluvit snad neví ani on sám. Snadno se učí řeči a to je důvod, proč ho často berou vyšší šlechtici s sebou na cesty. Francouzsky sice umějí všichni z této skupiny, chtějí ale projet více zemí a takový polyglot je pak k nezaplacení. Čeští páni jsou také jediní, kdo se ještě v nastalé situaci vyzná. Znají zemana i zdejší zvyky a docela dobře se baví, v tom se zeman nemýlil.
     Kordík ve vikomtově ruce připadá hřmotnému zemanovi spíše jako větší dýka. Po jeho dvojjazyčné, leč jednoznačné otázce tedy následuje další, k vikomtovi: „Na co máte nůž?“ A česky: „On má nůž!“
      „To je meč!“ opravil ho vikomt dotčeně a zašvihal kordíkem kolem sebe. Zřetelně bylo slyšet zasvištění.
      „To je meč!“ zaznělo i z českých řad.
      „To je meč?!“ zůstal zeman už jen u francouzštiny. „Pche!“ dodal k tomu, odložil rukavici na stůl a obrátil se opět ke své truhle. Teď ukáže, co má on. Jestli vikomt tomu svému drbátku říká meč, jak bude říkat meči, jaký mu teď předvede! Vytáhl z truhly ohromný meč, větší už jsou obouruční, a také jím švihl kolem sebe. Ne že by to také svištělo, ale vypadal opravdu hrozivě. Meč je také součástí parádní atrapy brnění, k níž patří ještě tepaná náprsenka a jakýsi náznak přilbice, vše krásně zdobeno. To ovšem nijak nesnižuje dojem, jakým zeman působí.
     Vikomt není schopen slova. Proč toho chlapa nikdo nezarazí, letí mu hlavou. Cožpak v Čechách se lidé bijí kvůli každé maličkosti? Vždyť stačilo uznat chybu, ocenit, že je považován za soka v soupeření o přízeň dámy a oba jsme se ctí mohli celý spor ukončit, vlastně by ani nezačal. Kdybych teď tasil pistoli, tak z té své škatule vyjede s houfnicí! Já ale už přece nemohu couvnout!
      „Pane,“ řekl tedy, „jestli se opravdu chcete bít hned tady, jsem k službám, ale přece jen je lepší souboj v ústraní…“
     Zemanovi trochu klesla čelist. Bít se, proč? To jde o život! Ještě mu něco chybí do třicítky a hodlá běhat po světě pár dalších let. Vikomtovi také nebude moc přes dvacet, co si tak koleduje? Cožpak se tu bijí lidé kvůli každé maličkosti? Pojem kavalírského souboje mu nic neříká a má-li se bít, znamená to podle něj, že nanejvýš jeden odchází po svých.

     Komtesu mezitím zaujala rukavice, odložená na stole. Prohlíží si ji, pak zlehka pohladila granáty i kované bodce, a když se pak zeman po zmínce o souboji opět nechápavě rozhlížel kolem sebe, zachytila jeho pohled a tázavě se na něj podívala. Zeman pochopil, že by si ráda vzala rukavici do ruky a přikývl. Oba se na sebe mimovolně usmáli. To ovšem nemohlo vikomtovi ujít. Ten člověk je tu pár chvil a už si stačil získat nejkrásnější dívku v okolí, ne-li na světě!
      „Ha,“ vykřikl vikomt objevně, „vaše pohledy k té dámě, pane, jsou jí na obtíž!“
     Zeman se už ani nesnaží vyznat se v situaci. „Moje pohledy? Blázníte? Já mám doma ženskou, na které je to vidět! Tohleto…“
      „Hrubě ji urážíte, nestrpím…“
      „Čtvrté dítě na cestě!“ vyráží zeman úpěnlivě.
     Ovšem komtesa ožila. „Vikomte, je možné, že to celé je jenom žárlivá scéna?“ pravila okouzleně. Pak položila rukavici zpátky na stůl a popošla k vikomtovi.
      „Komteso, ten člověk…“
     Komtesa mu zakryla ústa dlaní. „Slyšela jsem vás. Doneslo se mi něco o vašem zájmu o mne, ale přece jen je milejší slyšet to přímo od vás. Dokonce bych řekla, že bych snad měla být první, kdo se něco takového dozví, že ano?“
      „Samozřejmě jsem měl v úmyslu časem, v budoucnu…“
      „A vidíte, teď jste našel odvahu!“
     Tím si vikomt není tak zcela jist. Není to vyznání podle jeho představ a zmiňované budoucno také neplánoval na tak záhy. A zeman mu i nadále pije krev. „Komteso, až to ukončím se zemanem…“
     Již po několikáté mu není dopřáno domluvit.
      „Poděkujeme mu, vikomte, vždyť on prolomil ledy…“
      „Dluží mi satisfakci!“
      „Odpusťte mu to provinění, nemáte dostatečnou satisfakci ve mně? On odjede a já vám zůstanu!“
     Vikomt se zuby nehty brání pocitu, že by mu přepůvabná komteska také tak trochu mohla jít na nervy. „Musím to dořešit, jde o moji čest!“
      „O vaši? On přece nezvedl vaši rukavici!“
     Vikomt vděčně pohlédl na svoji spasitelku. Jak mohl zapomenout na tak zásadní věc? Teď dá najevo svoji převahu! Přistoupil k zemanovi, namířil kordík směrem k němu a sklonil ho špičkou k zemi. Zeman zaujal obranný postoj. Stačí odrazit první útok a pak už určitě někdo zasáhne, vždyť musí být vidět, že se ten vikomt minul s rozumem. Vikomt však jen nabral špičkou kordíku svoji rukavici, nadhodil ji a v letu ji chytil. Pak si zemana pohrdlivě přeměřil od hlavy k patě a zase zpátky. Nato se otočil a zamířil zpět ke komtese. Ta na něj hleděla s takovým obdivem, o jakém se vikomtovi nezdálo ani v těch nejromantičtějších představách. Není pochyb, že v jejích očích zvítězil; jestli bude ochotna si ještě všimnout zemanovy přítomnosti, tak jistě už jen ze soucitu.
     Zeman zatím netuší, jak byl ponížen. Má na svou čest zcela jiná měřítka a až mu to přátelé vysvětlí, rozhodně mu to nezkazí spánek ani chuť k jídlu. Komtesa se mu vůbec nezdá být uražena, naopak, vydala se naproti vikomtovi a za ruku ho táhne zase k zemanovi.
      „Nemějte nám to za zlé, pane z Boran,“ spustila, ale vikomt se jí vytrhl jako trucovitý kluk. A komtesa dodala polohlasem, aby ji slyšel jenom zeman: „přišel jste právě včas.“


35 názorů

pedvo
08. 09. 2014
Dát tip

Markel - Děkuji za pochvalu, potěšila.


Markel
08. 09. 2014
Dát tip

pěkně jsem si početla, umíš *


pedvo
07. 08. 2012
Dát tip
Godfrey - To je pro mne dobrá zpráva. Dík VH64 - Každé poučení dobré, dík za něj. Jsem rád, že jsem nenapsal blbost, takových okolností jsem opravdu nedbal.

VH64
07. 08. 2012
Dát tip
Wikipedie praví: Kord je chladná poboční bodná zbraň, která se vyvinula z pozdních typů bodných mečů. V českém prostředí poprvé doložen počátkem 15. století. Se svou štíhlou a dlouhou čepelí postupně vytlačoval mohutnější meče. Když už ruka nebyla chráněna železnou rukavicí (aby mohla snáze stisknout spoušť palné zbraně), chránil ji koš ze železných úponků. Kromě šlechtických kordů, které se postupně vyvíjejí v subtilnější soubojový rapír, probíhá souběžně vývoj kordu jako vojenské zbraně. V 18. století ztrácejí i vojenské kordy své praktické uplatnění a stávají se doplňkem slavnostní uniformy (před rokem 1938 Finanční stráže, dnes u Hradní stráže), odznakem důstojnické, praporčické a posléze i úřednické hodnosti. Kordy se dají rozdělit podle čepele na kordy: s trojsečnou, dvojsečnou a jednosečnou čepelí. Já doplním, že změna přišla, protože už se nesekalo jen vahou a silou, ale šermovalo se sofistikovaně. Na zbraních se objevilo očko, háček nebo výčnělek, za který ukazováček při šermu vedl pohyb ostří, rychlost se stala důležitější než síla a pádnost. Asi je jasno - potkat se nejen "mohly", ale je to setkání dokonce poměrně pravděpodobné. A sekat kordem lze.

Godfrey
24. 07. 2012
Dát tip
Mně se to dobře četlo a bavil jsem se. I ten je styl fajn. Za mě tip.*

pedvo
16. 07. 2012
Dát tip
StvN, chápu Tvé námitky. Pokud jde o tu rukavici - překvapuje mě, že na ni přišlo až teď, čekal jsem nějakou výtku hned v prvních kritikách. Je prostě i s mečem součástí nějaké ozdobné napodobeniny brnění, kterou zeman vozí s sebou. Mně stačí, že něco takového prý opravdu existovalo. Jde-li o ohraný vtip, moje chyba, že jsem ho ještě neznal. Myslím, že i bodnou zbraní lze seknout, ale budu se muset zeptat. Jestli se meč z takové kolekce a nějaký příruční kordík mohly nebo nemohly setkat, nad tím jsem opravdu neuvažoval. Úroveň frašky mi nevadí, sám své povídky považuji za takové srandičky napsané z jedné vody načisto (ne vždycky) a už sám fakt, jakých komentářů se jim tady dostává je víc, než bych kdy čekal. Tvoji kritiku samozřejmě respektuji a vítám, beru ji na zřetel celou, ale hlavně si z ní vyberu tu pochvalnou část. Dík

StvN
16. 07. 2012
Dát tip
Styl je fajn. Celkem se mi libi, jak je to napsano. Vzhledem k tomu, ze mam tenhle typ literarury rad, tak jsem precetl se zajmem. Dobre zvladnute. I ohledne citliveho humoru, umne podany stret kultur. Prostredek je mozna zbytecne natazeny. Par veci, co mi vadilo. Za prve ta zelezna rukavice. To je z nejake parodie na robina hooda, myslim, a je to ohrany vtip. I kdyz mne tohle neprijde vtipne ani napoprve. Za druhe mi vadi fakticke nepresnosti. Napriklad, ze kord je bodna zbran, nikoho bys jim neposekal. Pak ze mec a kord prakticky nepatri do stejneho casoveho obdobi. Ne ze by se nemohli potkat, ale realie na me pusobi bohuzel negativnim dojmem. Tyhle dve veci snizuji humor na uroven frasky tak trochu.

pedvo
11. 07. 2012
Dát tip
DavidPetrik - Rozumím, ošem když se dopustím něčeho popisného, dozvím se, že jde o redundantní údaje. Považuji tedy kritiku tohoto typu za věc osobního vkusu toho kterého kritika. Historického zařazení ani nejsem schopen, a pro děj samotný je nepodstatné.

DavidPetrik
11. 07. 2012
Dát tip
Text pouziva jemny ale ucinny humor v decentnim podani. Takovy humor je vzacny a tim cennejsi. Bohuzel u me text nakonec neobstal kvuli sve nadmerne popisnosti. Ackoliv chapu, ze detailni popis prispiva k objasneni kulturnich rozdilu, v dusledku pusobi jako velka brzda, ubira na dynamice, textu ublizuje a nakonec nudi. Ocekaval jsem take vice hlubsi ci detailnejsi historicke zasazeni. Bez nej tento celkem zajimavy kulturni stret vypada jako cviceni z obcanske nauky nebo kulturologie. Stacilo by pritom upustit nekolik indicii, ktere by pribeh ukotvili v urcite dobe a v urcitem miste a unili jej tak uveritelnejsim a postavy realnejsi.

pedvo
07. 07. 2012
Dát tip
Pokud jde o změnu časů, máš poněkud infantiní slovník. Takhle mluví děti o jídle, kterému dospělí už přišli na chuť. Že jsi se ke konci nudil, to mě mrzí. Já jsem ovšem zvyklý brát svět z té lepší stránky, a tam je, že Tě děj nějaký čas bavil. Zaplať pámbu aspoň za to. Dík za komentář, mám na co odpovídat.

pedvo
01. 07. 2012
Dát tip
Fruhling - mně ten střet kultur taky přijde trochu nadnesený. Že sis všiml právě těch úvodních dvou odstavců mě velice těší, dal jsem si na nich záležet. Pro zajímavost: Právě ty mi byly i vytýkány, že prý se příliš opakuji. Pokud jde o směřování příběhu – to tam mám jen jednou, zcela okrajově: „...kdyby se příběh ubíral…" Střídání časů asi opravdu budu muset omezit, někoho to ruší. Patří to ale k mému způsobu vyprávění a čtenář může mít větší zdání bezprostřednosti ve vyprávění. VH64 - Vida Ty sis těch časů nevšiml, snad to tedy není tak zlé. Zeman je polyglot, a proto umí francouzsky (a nejen francouzsky). Nějak jsem musel zdůvodnit, proč ho vůbec tahají s sebou a tohle mi přišlo jako docela dobré vysvětlení. Že je chytlavý na řeči, to ještě neznamená, že zná i zvyky zemí, jejichž jazyky ovládá. Kdyby pan zeman byl míň jazykově vybavený, tak by ho nechali doma, nejspíš by o něm ani nevěděli. Díky vám oběma za komentáře. Tam, kde se sejde víc stejných názorů na stejnou věc, zkusím nějak zareagovat. Jednotlivé či dokonce protichůdné kritiky ovšem považuji za vyjádření osobního vkusu, který je naštěstí u každého člověka jiný.

VH64
01. 07. 2012
Dát tip
Vida, to mám docela radost! Když už - já jsem si prohazování časů při čtení ani nevšiml, ale přemýšlel jsem, jestli ti napsat tohle a nenapsal jsem, tak to napíšu teď. Malinko mi připadá křehká konstrukce, kdy na jedné straně je zeman polyglot a už umí francouzsky a na druhé ještě nechápe například smysl plesknutí rukavičkou. Mně by situace připadala důvěryhodnější, kdyby pan zeman byl trochu buranovitější a míň jazykově vybavený.

Fruhling
01. 07. 2012
Dát tip
Hm, prý střet kultur... není to náhodou o podstatě vesmíru? Teď vážně: docela příjemný starosvětský text, je strašně fajn, že příběh není jen o nedorozumění a nekončí jen nějakou vzájemnou konfrontací, ale že v něm uzavírá i linie s komtesou. Možná je trochu škoda, že její postava stojí trochu bokem - a zřejmě by nezaškodilo připomenout ji občas nějakým jejím minipopisem nebo zmínkou, aby na ni člověk nezapomněl. Líbí se mi úvodní dva odstavce, které svým odzrcadlení náramně startují text - a v podstatě předznamenávají jeho ústřední motiv nejen obsahově, ale i formálně. Vadí mi ale dvě věci: 1) takovéto "postmoderní" oslovování čtenáře autorem (příběh směřoval tam a tam, čtenář si jistě dokáže představit). Tohle už by mělo vymřít i v amatérské literatuře. 2) Přítomný čas. Text by působil mnohem soudržněji v čase minulém. Zvlášť když ty jsi docela ukecaný člověk, což jde proti dynamice a zkratkovitosti přítomného času. Tož tip.

pedvo
29. 06. 2012
Dát tip
Janina6 - Dík za komentář, tak si představuji věcné připomínky. Hlavní ovšem je, že se Ti povídka líbí. Se zařazením do soutěže souhlasím.

Janina6
29. 06. 2012
Dát tip
A ještě avi kolegovi, ať si taky počte :-)

Janina6
29. 06. 2012
Dát tip
Mně se to líbilo, inteligentní humor vždycky potěší. A čte se to příjemně i po jazykové stránce. Jen ve dvou místech mi trochu vadilo opakování stejných nebo podobných slov ("příběh směřoval tímto směrem" a "...až domluvím se zemanem..." již po několikáté mu není přáno domluvit.) a větu "Až ale vikomt sežene myšlenky dohromady..." bych radila nezačínat sousedstvím těch dvou spojek "Až ale". Jinak bez poznámek :-) Souhlasil bys se zařazením do soutěže Povídka měsíce?

Lakrov - Ano, to je stejná příklad, jaký jsem uvedl já. Za měsíc nic neuvidím, povídku mám napsanou mnohem déle a při čtení mi právě tohle nedrhne. Zkusím si na to dát pozor, myslím, že už mi někdo říkal, že ho to ruší. Ale jak už jsem řekl, těžko s tím něco udělám.

Lakrov
25. 06. 2012
Dát tip
Třeba tady: - „Ha,“ vykřikl vikomt objevně, „vaše pohledy k té dámě, pane, jsou jí na obtíž!“ - Zeman se už ani nesnaží vyznat se v situaci. „Moje pohledy? Blázníte?... Za jedním z mluvčích se "ohlížíš" minulým časem, zatímco s druhým setrváváš v jedné rovině -- tyhle změny času mi připomínaly "vstupy sportovního reportéra", ale netvrdím, že je to špatně; jen je to svým způsobem zvláštní. Možná by bylo přehlednější, kdyby se o jednom znich (v uvozovacích větách) mluvilo vždy v čase minulém a o druhém vždy v přítomném... Ale možná je to jedno, protože číst se to dá i tak, jak je to teď. Jen (mně) to občas při čtení zadrhne. Uvidíš za měsíc, budeš-li ještě mít chuť to číst. Měj se.

pedvo
25. 06. 2012
Dát tip
Lakrov - V čase se vracím jen v tom kousku, kde vysvětluji, proč se ti dva lidé fackují; hned po úvodu. Jinak děj plyne souvisle kupředu. Máš zřejmě na mysli střídání časů při vyprávění: „Komtesu mezitím zaujala rukavice, odložená na stole. Prohlíží si ji, pak zlehka pohladila granáty…“ Mně je ten způsob blízký a nenapadlo mě, že by znepřehledňoval situaci. Setkávám se s ním ve vyprávěných textech, dokonce jsem se někde dočetl, že by měl vtahovat do děje. Já ho ovšem používám, protože se tak vyjadřuji a vůbec o tom nepřemýšlím. Jiné už to nebude.

Lakrov
25. 06. 2012
Dát tip
Samotný příběh, postavený na střetu mravů dvou zcele odlišných krajů a dovedený až k absurdnímu závěru -- ten příběh a námět nedorozumění dvou různých kultur jsou dobré. Při čtení trochu zápasím se střídáním přítomného, minulého (a snad i budoucího) času, které znepřehledňuje představu o "časovém postavení" vypravěče vzhledem k příběhu, čímž je čtenáři znesnadňováno se do příběhu více ponořit. Předpokládám, že tenhle zvláštní "sloh", v němž někteté věty působí jako vstup sportovního komentátora, je záměrný. Přesto si myslím, že na několika místech by změna času (obvykle z přít. do minulého) textu prospěla.

Janina6
25. 06. 2012
Dát tip
Dík za avi, přečtu, ale prosím o strpení :-)

pedvo
25. 06. 2012
Dát tip
Jo aha, třeba už o mně ví. Nebo tedy věděla, přesněji.

VH64
25. 06. 2012
Dát tip
Avi? Prásknul jsem tě mé oblíbené místní kritičce.

pedvo
25. 06. 2012
Dát tip
Dík za uznání. Těša - to je hlavní, rozumět. VH64 - Jsem rád, že se Ti to tak líbí. Až takovou představu jsem neměl, děj jsem si samozřejmě představoval, ale ne s konkrétními osobami. Co je míněno tím „Avi?“

VH64
25. 06. 2012
Dát tip
Avi

VH64
25. 06. 2012
Dát tip
To je krásný! Chvíli jsem doužívával a pak mi přišla představa, bohužel už nerealizovatelná - mladý pan Horníček, pan Sovák a některá ze štíhlejších dam té herecké generace.

těša
07. 06. 2012
Dát tip
tomu rozumim, no :)

pedvo
04. 06. 2012
Dát tip
Dík za příjemné komentáře. Těša - no jo, ale mně se to udělalo v hlavě takhle. Tak nějak se mi zdálo, že to má lepší spád, než s nějakou přípravou. Evženie Brambůrková - dokonce nahlas? U toho bych chtěl být, jistě bych měl radost. A mám i takhle.

Zasmála jsem se místy i nahlas.*

těša
03. 06. 2012
Dát tip
nápad je skvělej, jenom bych možná ocenil víc kontaxtu nebo něco, abych byl v tom příběhu víc zainteresovanej, je to skvěle vystřiženej okamžik, příjemně absurdní, ale začíná (a i končí, ale tam mi to nepřijde tolik) trošku uprostřed - kdyby se na sebe pánové zpočátku třeba párkrát nevraživě podívali nebo tak...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru