Noc v nevěstinci

Nostalgie noci smutné překonal smích děvčat povětrných,

z ulic sbíhají se muži do nevěstinců,

zítra už nikdo nebude vědět,

co pamatovali si celý večer,

ty duše naše zčernalé,

odmítající zítřek,

však jsou vždy snové.

Patřičná úcta k noci bdělé,

opilci však hyzdí zvratky chodníky ulice,

kdo dláždil je svými kroky,

i vrahové s jejich úmysly krve,

ty nezapomenou jejich matky až v hrobě.

Utkávám se roztomile v nevěstinci,

v sítě padám a snad zachytí mě,

nebe co peklo odděluje,

poznávám mysl svoji na kousku země,

a nesnáším jít dopředu,

když jak hřebík do rakve,

vzdaluji se krok za krokem dál od naděje,

že ustanu opět v prázdné tmě,

kde náhle světlo z plamene další dívka rozžehne.

Nesmyslem doby může být její setrvačnost,

zastavit se jen na místě,

jest lidské dobrodružství,

však pozor na povahu neštěstí,

jež člověka nemine,

platí se daň,

jež nikdo nám nepromine.

Pak nevěstinec jak láska jen pro jednu noc můj tok života určuje,

pak jednou si vzpomenu, že přijde proto svátek mé duše,

jež přec shoří jistě v horoucím pekle.