POHLED ZE VNITŘ

     POHLED ZE VNITŘ 
       
       Otrávený a unavený dobou sebou nechával vláčet ulicí
špatného svědomí, intolerance či snad i zbědovanosti. Jeho život
se zcvrkl do monotoního přežívání součastnosti, která vyprchávala
jako opojný éter ze zatuchlé místnosti,nechávajíce za sebou díru
v čase místo minulosti. Jeho oči každým dnem hasly. Nezájem o sebe
sama se proměnil v nezájem okolí. Každá minuta na tomto světě mu
ubírala poslední zbytky životní energie,která v zoufalosti vyhlídky na sebezničení
nacházela poslední výspu v hedonismu post-moderního člověka. Jakákoliv věc,
která mu dovolila zapomenout na hnijící vřed v našem společném srdci, jenž drze
vyvolával iluzi lotosového květu,se stala jeho Múzou a on ji vymrštil na vrchol
hodnotového žebříčku.
        Den za dnem, týden za týdnem se stále přesvěčoval, že jakákoliv
lidská činnost je jen výsměchem někoho(něčeho) za jeho domýšlivost.
Zdálo se,jakoby se To člověku smálo do tváře.Celý život ho to nechávalo
prožít smysluplně, aby si uvědomil, že smysl ztratil ve zvratcích pohřebního
projevu. Jaké to je nežít život? Jaké to je slyšet svůj pohřební projev za živa?
Uvědomil si, že již nezná kategorie, nehledá řešení.Jen prázdně prochází ulicí
plnou lidí, pachtích se někam.Najednou si věděl,že mu jich je líto.Někteří z nich
ho nenávidí, někteří ho litují,jiní ho ignorují,ale nikdo ho nemiluje.
        Jeho ústa se naplnila soucitným úsměvem. Teď mohl klidně odejít. Jeho kroky
zamířily do načervenalé hloubky soumraku,aby došli konce.Neboť našel odpověď
otázku, jaké to je nežít život.