Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Murkův návrat

29. 07. 2012
3
3
1828
Autor
miromurka

     "Kriste-je-ží-ši! Vzpomeneš si ještě někdy na Karlíka?" zavřeštěl z ničehonic ten nezvanej přízrak. Kývnul jsem že jo a v mžiku jsem přehodnotil ten bláznivej nápad jít se projít do svýho rodiště. "Kradli jsme mu housky se salámem, vzpomínáš si přece?" (Jo, vole.) "Podařilo se mu vyštudovat, dělá teď na ministerstvu. Kvádro se mu blejská, sviňákovi. Prdel si vozí v bavoráku." (No jo.) "Z Pepka se zas vyklubal skvělej obchoďák, fakt! Všichni z něho maj velkou radost. No počkej, kam pádíš? Musím tě vzít do hospody! Kluci by mě to neodpustili, kdybych tě nechal jenom tak utýct pryč! Jé-ži-ši tak pojď už!" Přízrak se jmenoval Kamil a myslím, že na škole jsme spolu prohodili sotva pár slov. Vyrostl z něho kostnatej dlouhán - takovej ten srandovní 'samá-ruka-samá-noha' panák. "Klika, že je pátek - v hospodě budou všichni. Fanouš a Lojza u stejnýho stolu, se vsaď. Lojza je teďkom v důchodu, mašina mu urvala nohu. Fanouš hákuje ve fabrice, tahá rámy, okna, skleněný tabule a tak. Hele, co vlastně děláš ty? Čím se živíš? Říkalo se, že seš ve cvokárně, blbost co? Aspoň se na tebe mrknou, že seš normální. Je normální bejt normální, že jo? Kam jdeš? Nedělej fóry! Pojď se s náma napít! Vrať se, ty zasranej magore! Vrať se! Dej si s náma panáka!"

     Neposlouchal jsem. Šel jsem pryč. A... no a jasně že jsem se po chvilce otočil. Provedl jsem tuhletu svou malou piruetku a znovu se připojil ke Kamilkovi, zrovna když vážně uvěřil, že mu zmizím za rohem. Zíral na mě s otevřenou hubou, jenom ty jeho černý plomby - ty se teda smály fakt jedna báseň. 

     "Hele, půjč mi páďo!" řekl mi kdysi kdosi. 

     No a já zakroutil hlavou. "Naser si."

     "Ježiš pajcku!" 

     "Ne!" Krásně jsme se dohadovali pět deset minut. Pak ten člověk zrudnul a přestal se mnou mluvit. Ukázkově se nafouknul. Sranda skončila, tak jsem mu hodil papírovku přímo do klína. No a ten člověk na mě hleděl přesně tak pitomě jak Kamil, když jsem se teda uráčil jít s ním do tý jeho knajpy. Chvilku to trvalo, než začal zas mlít pantem.

     "Co vlastně děláš, Miro? Čím se živíš?"

     Ježiši co mu na to říct. "Hledám nějakej flek," lhal jsem. (Mám svůj systém, milej Kamile: rok pracuju a další rok pak žiju z úspor; v průběhu toho druhýho roku si sem tam něco střihnu; nějakej ten kšeftík z nudy - chápeš.) "Zatím se tak ňák protloukám, jde to," řekl jsem. (Jasně že jsem zrovna žil z úspor. Válel jsem se na pelechu, popíjel, posedával v baru a prováděl kdejakou neplechu. Byl jsem zdravej a odpočinutej. Silnej kluk kolem třiceti, zkrátka samec. Požírač libovýho masíčka, vepřovejch stejků a žeber. Miláček všech hostin.) Byl to fakt blbej nápad jít se podívat do svýho rodnýho blbákova. Smrad se nezměnil, prašivej odér se musel zakořenit hluboko pod zem a nad školní tabulí visel pořád stejnej císař.

     "Ždibeček tabáčku, Herr Oberst?" pravil český kupčík. A jeho zlaťoučký český ručičky svíraly pomačkanou čepičku, z níž pomalu kapal nasmrádlej pot, vpíjel se do země a pronikal do základů budov. Každej úřad a každá škola.

     "Ja doch!" PRÁSKnutí sraženejch holínek!

     V knajpě jich bylo jak psů. Jeden utahanej ksicht vedle druhýho. "Není na něj hezkej pohled, Herr Käufer. Ráčej si tu na pár hodin zdřímnout." Já vám zkrátka musel vypnout ten svůj mozek. "Slyšel jsem, že mozek je kus obyčejnýho masa, Herr Käufer. Kus dobře rostlýho masíčka..." (Nevěřej všemu, Herr Kruppka. Nevěřej všemu, co slyšej...)

     "No nazdar, Miro!" (Nazdar, hoši.) "Cos dělal celý ty roky!" (A co vám budu povídat.) "Že ses tu neukázal, ty kurvo!" (Znáte to.) "Pojď na kelímek, kluku!" (Nakonec... kdy se takhle pěkně zase sejdeme, no ne?) No a po úvodním hromobití se jejich rozhovor stočil do obvyklých témat. A ti stárnoucí hoši plivali kolem sebe - mluvili krásně česky - plynule, část jich mlčky přikyvovala, jenom Lojza seděl a hleděl na svůj pahýl. "Češi jsou národ chytrejch hlaviček!"

     "Stará už to chytla taky. Co naplat!" řekl Fanouš. Vousky měl bílý jak děda mráz, jak se mu na nich chytla pivní pěna. "Já fakt nevím, čím to je. Přesně jak Bětka a s Evčou. Sotva jsem si s nima pošpásoval... za dva tři dny to přišlo... svědění... a vyrážka... pálení a bolest v břiše... tak nevím... někdy mě napadá, jestli nedělam něco špatně nebo co... Bětka leží špitále a po Evičce se slehla zem. Ptal jsem se. Doktor seděl jak zařezanej. Mlčel."

     "Máš to zkrátka pech, Franto."

     "Na zdraví, pánové! Nebudeme troškařit!"

     "Evičky je přeci jenom škoda. Byl to ještě takovej blbej mazel," řekl kdosi.

     "Úplný trdlo... a ty její říkadla! 'Fassen Sie mich nicht an! Fassen Sie mich nicht an!' Houkala si to od rána do večera."

     "No nic. Popojedem!"

     "Co ty, Míro? Už sis nasadil kukačku?" slídil Josef. Zakroutil jsem hlavou že ne. "No ale nebydlíš přece sám... nebo jo?" Zabručel jsem že sám. "Hele, tak to by se ti asi šikla nějaká kočička, nemám pravdu?" přisunul se ke mě. Zdvořile jsem ho odbyl a šel na záchod. Každá minuta u stolu mě ubíjela do země. Už jsem cejtil ten nasládlej závan, žluč se pustila do mejch kotníků a do bot. "Hele, jaký se ti líběj koťátka? Mourovatý?" řval za mnou Pepek. Listoval zápisníčkem a hledal čísla.

     Byl bych to nevydržel už ani vteřinu. Očíhnul jsem terén. Měl jsem kliku. Okýnko bylo dost velký a vedlo kamsi do dvora. Venku jsem přelezl polorozpadlou zděnou zídku. Utíkal jsem pryč, pravou rukou jsem šátral před sebe a snažil se zorientovat ve tmě. Nebyl to ale konec. Ani zdaleka.


     O pár dnů později. Byl jsem doma, seděl jsem takhle na balkóně a zíral kamsi do dálky. Byl vlahej letní večer a já si užíval toho božskýho počasí, když ticho mýho bytu prořízl ostrej zvuk zvonku.

     "Jmenuju se Lenka," řekla. "Posílá mě Pepek."

     "Ježiši-kriste. Jak mě našel?"

     "Seš tu prý v Brně sám, můžeme si někam vyjít."

     "Jdi domů a Pepkovi vzkaž, ať mi dá laskavě pokoj."

     "Můžem zůstat u tebe, mě je to jedno."

     "Táhni k šípku!" Odešla. Na malou chvilku bylo zas ticho, ale neuběhlo ani deset minut a zazvonil telefon. Byl to Josef. "Hele, co blbneš?" zaznělo z aparátu. "Sehnal sem ti parádní kůstku, tak si to neposer, ty blboune! Nejseš přece teplajzník, že ne?"

     "Dej mi prostě svátek! Nic od tebe nechci. Nemám zájem bejt někomu zavázanej."

     "Tobě to vůbec nedochází, viď že jo," povzdechl si Josef. "Hele, pusť Lenku dovnitř, všecko ti vysvětlí. Pověděl bych ti to už v hospodě, kdyby ses neztratil."

     "Nechápu to, Pepku." (O co tu kurva jde?)

     "Ráčej ji prostě pustit dovnitř a o víc se nestarat, Herr Landser!"

     "Ich verstehe!"

                                                                   

     Vešla, usadila se k jídelnímu stolku a zapálila si cigaretku. Přisunul jsem k ní víčko od zavařovačky - na popel, to je jasný

 

     "Pepek má pro tebe úkol," řekla. "Ode nynějška budu tvou spojkou. A kvůli utajení i milenkou - jsem šikovná - uvidíš. Myslíme to s tebou dobře, Herr Landser. Jednáme v nejlepším zájmu." Cítil jsem, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Ztrácel jsem kontrolu a nasládlá žluč mi olizovala stehna. Každej úřad a každá škola a každej kostel a každá nora. (Vůdce vás čeká v Orlím hnízdě.) Vytáhla z tašky balíček - balíček asi dvacet na dvacet. Položila ho na stůl. "Jde o tohle," řekla.

     (Co to má kurva bejt.) "Co je to?"

     "Zásilka z Rakouska. Budeš to nosit doktoru Steinovi. Nic víc a nic míň, Herr Murka. Murka - tak se přece jmenuješ?" (Odklepla si do víčka.) "První balíček dostáváš pod nos." (Luskla prstíky.) "Ale pro další zásilku si budeš muset přijet. Přijedeš prostě za mnou - budeš jezdit hezky vzorně - každej víkend - a nejlíp s kytkou v ruce - trošku iniciativy, Herr Murka. Neuvidíš se s Franzkem ani Pepkem ani s nikým z kluků. Bude to vypadat, že jsme se dali dohromady minulej pátek v hospodě. Přespíš u mě, převezmeš balíček a někdy v týdnu se pak stavíš v ordinaci - na malej pokec s doktorem Steinem. Za tuhle laskavost ode mě dostaneš dvě stě marek týdně." (Vytáhla několik bankovek.) "První výplata, Herr Murka. Možná že něco přihodí i Stein." Změnila tón. Mile se zazubila a z tašky vytáhla láhev šnapsu. "A teď bychom se měli trochu poznat, Herr Murka." 


     Poznali jsme se důkladně. Třikrát během noci.

    

     "Jen pojďte dál, pane Murka. Čekal jsem na vás. Josef mi volal a vše mi pověděl. No tak jen pojďte." Soukromá ordinace doktora Steina byla čistá a skvěle vybavená. ("Bravo, doktore Steine, bravissimo!" "Čistý řez!") Položil jsem balíček na stůl. "Buďte tak laskava a nechte nás o samotě, sestro." (Nebesky modrá suknička se ji při chůzi zvedala maličko nad prdelku.) "Tak se na to podíváme." (Stein se posadil a pomocí jakéhosi lékařského nožíku rozpáral balík a otevřel krabici. Postupně vytahoval ampulky a s německou pečlivostí je ukládal do stojanu. Jednu z ampulek odšpuntoval a ke špuntu lehounce přičichnul. Hubená tvář se mu zkrabatila odporem.) "Skvěle," vydechl. "Po vaší levici se nachází taška, Herr Murka. V tašce se nachází obálka a v obálce sto marek. Vezměte si ty peníze, Herr Murka. Vezměte si je a přijďte znovu za týden. Trpíte vzácnou dědičnou chorobou dovezenou odkudsi z Jižní Ameriky. S politováním vám musím přiznat, že léčba se může vléct po mnoho měsíců. Více není v našich silách. Neklesejte však na mysli, Herr Murka!" (Vzal jsem tašku. Odcházel jsem.) "Potřebná potvrzení jsou uložena v obálce spolu s penězi," řekl ještě Stein.

     "Co je to v těch ampulkách?" zeptal jsem se vážně.

     "Nic moc, kamaráde. Vitamíny, špetka toho a špetka tamtoho, znáte to. Nechcete taky injekci? Udělá vám to dobře - veřte mi - moc dobře." (Odmítl jsem.) "Nashledanou, Herr Murka. Na brzkou shledanou." (Co to má kurva bejt. Ztrácel jsem kontrolu, čert mi byl dlužnej ten prašivej výlet. Himmelhergot! Blbá náhoda. Dummer Zufall! Náhoda! Byla to přece náhoda? Musela bejt. Do čeho jsem se to ksakru namočil. A já hlupák jsem si dočista myslel, že jsem z toho venku. Celý ty roky mi nad hlavou visel pořád stejnej císař, stačilo se rozhlídnout kolem. "Ždibeček, Herr Oberst? Letošní zima bude obvzlášťe mrazivá, cítím to v kostech, pane plukovníku.")

  

     Následující sobotu jsem spal u Lenky. Milenka to byla vskutku znamenitá. (A nebyl to teda žádnej mazel, byla pohublá a šlachovitá a uměla sebou náramně hbitě mrskat.) Při odchodu mi předala plátěnou tašku. Marky jsem vyměnil na nádraží a balíček ukryl ve svém bytě. (Nebyl jsem klidnej - to teda ne.)

     "Vítám vás, pane Murka." (Vítám vás v  panoptiku doktora Steina! Vážení a milí! Anomálie a lidská monstra! Rogo - muž bez těla - a Nax! - živoucí tělo bez hlavy, račte vstoupit!) "Dobře že jdete. Vaše načasování je vskutku obdivuhodné. Slyšel jste něco o lykantropických experimentech, které byly prováděny za druhé světové války? Ne - jistě že neslyšel. Jste příliš mladý. A nadějný! Nadějný mladý muž, Herr Murka! Včera jsem si pročetl váš záznam. Fascinující čtení! Vskutku fascinující! Netušil jsem, že zaměstnávám tak znamenitě vzdělaného poslíčka. Jistě bych vám nalezl vhodnější uplatnění. Posaďte se prosím."

     "Raději už bych šel, nezlobte se."

     "Posaďte se, Herr Murka! Je to nezbytné. Vaše krytí to vyžaduje." (Byla to pravda. Čert mi byl dlužen tu prokletou nemoc... dědičnou chorobu nejasného původu - sám nevím - snad z matčiny strany.) "Svlékněte se do půli těla, Herr Murka. Vše musí vypadat věrohodně. Předepíšu vám léky, ale nebojte se. Bude se jednat pouze o placebo - kuličky z cukru. Jistě vám to zachutná." (Do čeho jsem se to navlíkl a jak z toho ven? Někde přece musí bejt škvíra.) "Je vám dobře, pane Murka? Nelíbíte se mi." (Změřil mi tlak a zaposlouchal se do bušení mého srdce.) "Rád bych vám odebral krev."

     "Nechte toho! Žádné jehly! Cítím se skvěle, ba přímo božsky. Přestaňte s tou komedií."

     "Mluvím vážně, Herr Murka. Slibte mi, že na sebe budete opatrný."

  

     Venku mne oslovil muž v kostkované košili. Ukázal mi průkaz a pobídl mě, ať jdu s ním. Šel jsem. Snad už jsem nadobro... nadobro pozbyl schopnosti samostatného rozhodování. Bylo mi to jedno. Pot mne pálil v podpaží a na zádech. Nastoupil jsem do automobilu. Vevnitř už seděli další dva.

     "Kam jedeme? Co probůh chcete?"

     "Rádi bychom si přátelsky pohovořili, pane Murko. Nic víc a nic míň. Máme dojem, že jste se zapletl do čehosi, čemu sám příliš nerozumíte. A bůhví - snad s tím ani nechcete mít nic společného, není to tak?" (Nevím, o čem to mluvíte.) "Nu jistě že víte, pane Murko. Nehrajte si." (Nechte mě vystoupit.) "Nebojte se. Až s váma skončíme, budete moct jít, kam si jenom usmyslíte. Nu netvařte se vyjeveně, pane Murko. Nemáme čas srát se s každou rybkou."

     "Stejně je to ztráta času," řekl řidič.

                       

     Přijeli jsme ke špitálu. Prošli jsme zadním vchodem do jakéhosi zastrčeného sálu. "Tady to... to je jenom ukázka," komentoval to fízl. "Podobnejch sálů je u nás ke dvěma stovkám..." Procházeli jsme úzkou uličkou mezi lůžky a na každém lůžku se svíjela žena či děvče. Snažil jsem se příliš necivět. (A kdo by taky stál o pohled na znetvořená těla, hnisající rány a pupence vyrážek a vřídků?) "Domníváme se, že za utrpení některých těchto pacientů mohou být zodpovědni vaši přátelé." (Netuším, o kom to mluvíte.) "Tvrdíte tedy, že se neznáte s Josefem Lebedou a Františkem Novým? A doktor Steiner? Drapli jsme vás přímo před vchodem do jeho ordinace!"

     "Ano. Jsou to mí známí. Zrovna nedávno jsem se s nimi setkal.  A byla to náhoda, pane komisaři - náhoda! Předtím jsem se s nimi neviděl několik let! A doktor Steiner... Steinera mi doporučili vlastně oni, stěžoval jsem si jim na jistou tělesnou slabost, která mne poslední dobou souží. Doktor Steiner mi po důkladné analýze diagnostikoval jakousi tropickou chorobu, odpusťte ale nepamatuju si jméno oné nemoci. Chodím teď ke Steinerovi na pravidelné středeční terapie, bůh mu buď milostiv. Odpusťte mi. Musím domů - odpočívat. Bohužel. Můj zdravotní stav... chápejte, pánové." 


     (Zkoušeli, co se dalo, ale jak klíště jsem se držel krycího příběhu. Nakonec mě pustili na čestný slovo, že zůstanu ve městě. Trvalo to celou věčnost, než jsem se dobelhal až domů. A doma jsem padnul na postel a...)


     "Netrapte si tím hlavu, Herr Murka. Držel jste se dobře. Odjel jsem z města pár dnů po vašem kolapsu. Zvládli jsme to. Je škoda, že jste neměl příležitost více nám pomoci, ale nebojte se - nebojte se, dostanete svou šanci. Čeká nás práce, Herr Murka... spousta práce..." (Poznávám nakřáplý hlas doktora Steinera.) "Jste v sanatoriu. Odpočívejte. Klidně ležte. Sestra se o vás dobře postará. Jste tu mezi přáteli. Uzdravte se, Herr Murka. Hlavně se uzdravte.“

     "Za malou chvíli vám bude lépe." (Žádné injekce!) "Nebraňte se! Pomůže vám to usnout!" (A Murka vyletěl z postele, přeběhl přes pokoj, napřaženou rukou, tělem i skloněnou hlavou rozrážel další a další dveře. Byl to zkrátka bengál, k němuž byli přivolání mohutní zřízenci sanatoria, kteří zesláblého Murku hravě odvlekli zpět.) "Spěte! Potřebujete klid!" 


     (Souží vás exotická choroba dědičného původu - snad z matčiny strany - patrně je to důsledek její dobrodružné povahy, Herr Murka. Omlouvám se, ale zdá se, že vás budeme potřebovat dříve, než jsme čekali. Již nyní bychom rádi využili vašich služeb, neboť máme důvodné podezření, že přímo zde v sanatoriu se nachází několik osob, které plně nesouhlasí s naší věcí. Tito lidé bezostyšně zneužívají naší pohostinosti. Najděte je, Herr Murka.)


     "Klidně ležte. Udělá se vám lépe, uvidíte sám."


3 názory

feferonka
09. 09. 2012
Dát tip
Bavilo me to, napinave, ctive. :) *

miromurka
30. 07. 2012
Dát tip
velice děkuji změna pohlaví je jenom takovej můj blbej vtípek... slovní hrátka

Janina6
30. 07. 2012
Dát tip
Je to čtivé, bez zbytečné „vaty“, děj má spád. Líbí se mi střídání dialogů s poznámkami hlavního hrdiny pronášenými v duchu. Přiznám se ale, že jsem se trochu zamotala do těch náznaků, co je reálné a co ne – nějak jsem nepochopila v závěru tu změnu pohlaví. Nemusí to ovšem znamenat, že je to příliš překombinované, třeba jiní čtenáři nebudou tak natvrdlí :-) K jazykové stránce textu nemám výhrady, snad jen pár drobností: Silnej kluk kolem třiceti – pochybuju, že by člověk sám o sobě prohlásil, že je mu „kolem“ třiceti (buď přesný věk, nebo třeba před třicítkou, po třicítce, případně třicátník). „…v obálce spolu s penězmi,“ řekl ještě Stein. – správně s penězi. Byl to zkrátka bengál, na jenž byli přivoláni… - určitě ne „na jenž“, správný tvar zájmena by byl na nějž, ale zamyslela bych se i nad předložkou – přivolat na bengál? Možná by bylo vhodnější k bengálu, takže k němuž.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru