Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zvyky moře

Výběr: Janina6, Eli.Benett

04. 08. 2012

4911

Autor

StvN

Jsem muž, který stojí na hoře, a hora mě objímá. Jsem muž, kterého obklopuje hora, jejíž svahy porůstají olivovníky a borovicemi. Muž z blízka velký a z dálky malý. Muž, který hledí na moře, z něhož vzešel.

A mlýny.

Slunce prostírá svahy žhavými paprsky a mně po tváři putují stíny. Stojím ve svahu obklopen olivovníky a borovicemi a mlýny a nastavuji tvář větru. Včely ze skrytých úlů usedají na květy ibišků a já stojím v řadě mlýnů sám jako jeden z nich s plochými děravými lopatkami, jejichž plátno se dávno rozpadlo a teď visí v cárech dolů.

Zrakem putuji po hřebeni hory a hledám nenápadné kamenné okrouhlé stavby.

Od mlýnu k mlýnu.

Ačkoliv protivný vítr neustává, lopatky se nehýbou.

Jen ty včely.

Vydal jsem se naposledy na cestu kolem mlýnů. Hledal jsem jeden konkrétní mlýn, v němž jsem se chtěl rozloučit. Mlýn, jak vím, stojí na plošině mezi dvěma vrcholy, kde se láme nebe a mraky se točí ve víru kolem vyššího z vrcholů. Je to mlýn, z něhož není vidět moře.

Jen ty mraky.

Černé mraky.

Při pomyšlení na poslední chvíle na mě padla tíseň a třeba jsem stál na sluncem zalitém vrcholu a moře zrovna vypadalo jako nekonečná rovina, bylo mi jako bych byl zamčený v pokoji bez oken.

Jsem otrokem míst.

Jak příznačné.

Ale co zde? Jen trápení. Třeba krásné.

Tak jsem nakonec padnul na tu pravou stavbu.

Mlýn v rozkolu hor.

Mlýn pod černými mraky.

Tak blízko nebe.

Vstoupil jsem dovnitř s mírným zaváháním, přesto odhodlán a ještě než se oči přizpůsobily šeru, řekl jsem: "Přišel jsem se rozloučit. - Třeba vím, že minulost tím nesmažu." - "Ano," odpověděl jsem, "odcházím navždy. Není to rozhodnutí. Je to osud."

Mlýn se jevil malý již při pohledu z venku. Silné zdi ještě umenšovaly prostor uvnitř. Slunce naštěstí mírně pronikalo čtvercovým oknem umístěným těsně pod střechou.

Stáli jsme blízko. Tak blízko, jako jsme nikdy nestáli. Já jsem ostatně dovnitř nikdy nechodil.

Ostražitost.

Nutnost.

Jak prosté se nakonec jeví určité skutky.

A tato situace. - Nová.

Stáli jsme tak blízko sebe, že jsme se nedívali jeden druhému do očí. Téměř jsme mohli šeptat.

Až na ten vítr.

Však také okno byla díra. Pouhý otvor.

"Přišel jsem se rozloučit," řekl jsem tiše se rty těsně u její tváře. Musel jsem sklonit hlavu. "Ano," odpověděl jsem stejně tiše, "odcházím navždy."

Mlýny byly snad sto let staré a ostrov téměř opuštěný, až na malé přístavní vesničky, ale ty ležely dole u moře. My jsme žili tisíc metrů nad mořem. V opuštěném mlýně.

Jistě.

Každý ve svém.

Však sbližování je někdy práce na celý život.

Nebýt osudu.

Tak jsem od počátku chodil po kopcích - šel jsem tam, kam jsem se díval a díval jsem se tam, kde jsem před tím stál. Hledal jsem se v minulosti.

Cestoval jsem od mlýnu k mlýnu, jindy mezi včelíny, mezi těmi skrytými modrými domečky.Sledoval jsem pravidlo dávných stavitelů z dob římského osídlení. Do země vnořené místnosti vypadaly čerstvě, jakoby stále obydlené. Vchod byl stíněn mohutným olivovníkem, jako by tu žil již tisíc let. Míjel jsem opuštěná obydlí, nádrže na vodu zbudované v zemi z obrovských kamenů, olivovníky, jejichž větve jsou tak vzdušné, a skryté modré včelí úly.

A pak ten vítr.

O hrany hor roztrhané vzdušné proudy a neustávající vítr vanoucí od moře, ta stálá síla, je jediná věc na tomto ostrově, která mě dokáže rozčílit. Stálá, neviditelná, neměnná síla, která nepochází z hmoty, jako nějaká zátěž, kterou člověk může shodit ze zad, - nejde jí uniknout.

Proto ty mlýny.

Řady mlýnů.

Ostatně jsou to titěrné mlýny, těžko se hledají, přesto jsem kolikrát sledoval linii napříč svahy, odvrcholu k vrcholu.

Opuštěné mlýny.

Až na tento, kterému jsem se na svých cestách vždy vyhýbal, třebaže jsem k němu nejvíce tíhnul.

Sílu, stálou a neměnnou sílu, která se v mnohém vyrovná síle větru, jsem si nikdy nepřipouštěl.

Než nyní.

Nyní, se rty těsně u její tváře.

Jsem nehybný.

Cáry látek ze mě visí jako potrhané plachty na lopatkách mlýnů.

A ten vítr.

"Takových, jako jsi ty, jsem potkal stovky," řekl jsem rty těsně u její tváře.

"Já vím," řekla.

Dlouho jsem si nevšiml, že mě drží za ruku. Řekl jsem: "Přišel jsem se rozloučit, odcházím," a pak jsem ucítil tenké prsty v dlani.

Dlouhou dobu jsem meditoval v horách.

Dýchání.

Kroky.

Šepot.

Jako vítr.

Spal jsem v rozvalinách obydlí římských osadníků a chodil nad hlavami v jejich hrobech. Když zapršelo, pil jsem z vodních nádrží zbudovaných v zemi z obrovských kamenů. Kolikrát jsem proplétal větve s lopatkami mlýnů - a nyní?

Ty prsty.

"Přišel jsem se rozloučit," řekl jsem a nevšiml si, že pomalu zapouštím kořeny a větvemi obývám prostor mlýnu.

"Tak ahoj," řekla a opustila mou ruku.

"Nemám jistotu," řekl jsem, "snad aspoň osud."

Mlčela.

Když se ostrov změní v celý svět a tři věci - mlýny, včely a stíny prostoupí naše dny -

"Nevšiml jsem si, že jsi tak blízko," šeptal jsem.

"Jsem," odpověděla a odtáhla hlavu tak, abychom si viděli do očí. "Až se příště potkáme," řekla a nedokončila, protože se jí v hlavě zrodila nová myšlenka.

Musel jsem si připomenout osamělý život v horách, musel jsem si připomenout, že to není rozhodnutí, nýbrž osud.

Ach ty mlýny.

"Vem si mě," řekla a já si ji vzal.

To bylo tehdy, když jsme žili v mlýnech na osamělém ostrově.

34 názorů

Oldrich

10. 03. 2013

Československá literární komunita

Zvyky moře

Autor

34 názorů

Sdílení