Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
CO SE TENKRÁT STALO, KDYŽ SE JEŠTĚ PĚŠKY SVĚTEM PUTOVALO.
datum / id28.10.2012 / 417965Vytisknout |
autorwittgenstein
kategorieFejetony
zobrazeno911x
počet tipů2
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
CO SE TENKRÁT STALO, KDYŽ SE JEŠTĚ PĚŠKY SVĚTEM PUTOVALO.

 

Někdy se přihodí – jako když archeologové otevřou náhle všemi celé věky zapomenutou kostlivcovu hrobku.

Pouhou chvíli před takovýmto objevem se nevědělo nic. A náhle se objevují nové znalosti, souvislosti, interpretace, dokonce nová slova, nebo alespoň taková, která jsou častěji opakována. A nebo jakoby nově používána, po všech koutech na ně narážíme, setkáváme se s nimi odevšad, zažíváme onu souhru vstřícných náhod setkání a nečekaných událostí jako když se vášnivé zamilujeme … i když takový příklad, anebo výklad, bych vlastně v souvislosti se světcem používat neměl, neboť světci jsou z tradice muži střídmí, klidní, nevzrušivě ctnostní, zahledění do nitra mimo zevně potrhle dějící se události … no tak dobře, začnu tedy dnešní příhodu jinak, třebaže se stejným začátkem slova na opět samém začátku.

 

Že se něco opravdu děje, jiného, jinak, nebo nově, napoví vždy častější výskyt týchž slov.

 

Jindy naopak jistá slova zcela vymizí, popřípadě se vymění za jiná více odtažitější, neurčitější, neosobnější, nepřítel naslouchá, pro znalého tedy žádné překvapení, natož div.

Vyměnila se slova, cosi se děje, jste-li v tomto ohledu pozorní, mějte se radši napozoru.

Buďte stejně bystří, cosi se zřejmě stalo, přihodilo, když dotyčných slov jako paradiktóza, paradikta, paradiktýnka po kapkách, ba i ty sladké napečené paradiktýnky musím vzpomenout – co se to tedy děje, když takového paradiktýnského šustotu je náhle plně plničký i celý Internet?

 

Voníš, milá má,

paradiktýnem? Snáď sa

v světě neminem.

 

Výbuch granátu způsobuje celé okolí plné střepin.

 

Poslechtěte tedy legendu o návštěvě lidového světce Svatého Paradyktýna u jednoho lazebníka, který se mimo svého vodního řemesla věnoval i ranhojičským živlům suchého baňkářství.

Světec Paradyktýn trávíval tenkrát jeho dny pořád na cestách, žádného pravidelného bydlení neměl.

Žil jenom z toho, co mu dobří lidé dali, pokud ne, občas si cosi malého přikoupil, nežehral, poněvadž měl celým jeho osudem vyzkoušeno, že při denní stravě jedné hrsti rýže nebo chlebového krajíce se obzvláště dobře daří kynout myšlenkám.

Pokud snad v dnešních časech myšlenek pochybělo, inu, v regálech supermarketů na takové artikly ani za všechny peníze světa nenarazíš, marně za drátěným vozíkem škobrtáváš, v dlouhých řadách roztodivných sortimentů vyhlížíš.

Nejsi ani svaté památky jedinečný Andy Warhol, jemuž jedinému ze všech smrtelníků se v takovéto souvislosti cosi zázračně báječného přisnilo.

Světec Paradyktýn, aniž snad mýval, se mývával v potocích, zrcadla na nějaká prohlížení nepostrádal, jediné zbytné věci tohoto odrazivého druhu, která jako potřebná uznával, byla ta různá simulakra, ale ta s sebou světem nosil zas pouze jenom v myšlenkách.

Přesto nepohrdnul jednoho dne pozváním jakéhosi předměstské lazebníka, který postávaje s levou nohou křížem přes pravou opřen ramenem o veřeje vchodu jeho oficíny zavolal na mimojdoucího v mnišském hábitu, zdali si nechce ve své střídmosti alespoň od zavázedla té dlouhé brady ulevit.

Vejdete dovnitřku, posedíte v chladném stínu, mezitím vám zas až semhle ke kosti ušmiknu ten váš rokyrost.“

 

Oslovený tedy vešel, usedl, nůžkami na tenké plechy narychlo půjčenými od kováře si nechal oddělit nadbytečný ranec fousů od tváře, posléze při větách disputace o obsahu prvních veršů Evangelia svatého Jana dospěl jeho mimoděk zrak k sadě oněch již zmíněných lazebníkových skleněných léčebných baněk, dneska by se pro jejich tvar řeklo půlmíčků, aby vzápětí svého společníka překvapil i v jejích dobách zcela nečekatelnou otázkou.

Našla by se tu nějaká větší skleněná nádoba?“

. . .

Něco nejlíp jako nějaký džber...“

. . .

Džber, prokrynda, a skleněný?“

Nebo cosi stejně velikého. Ale musí to být ze skla.“

Co bys řekl semhle tomu demižónu, ze kterého zrovna pijeme tohle paradiktýnové víno rudé ke tvé věčné paměti?“

Ani do večera bysme ho nevypili, a já ti potřebuju dát příklad hned. A taky žádná z těch baněk by mu neprošla takhle hrdlem. A i kdyby, rozbily by se. Jak by vevnitř padaly z té výšky.“

- - -

Nemáš něco, člověče?“

- - -

Jediné, co by tu takového bylo, je semhle ta retorta. Co v ní míchám mejdla z těch padlin, co někde najdu. A nebo třeba z těch zdechlých prasat, co mi sem sousedi kvůli tukům občas hodí před barák. Vmíchávám potom za varu do toho sajrajtu louhy a co nejvíc voňavé támhlety balzámy.“

Vyrábíš samé cizokrajné vůně a přitom ti tady žádnou voňavou zdejší ženskou hospodařit nevidím.“

V tom strašném smradu, když ty zdechliny začnu klohnit, by každá z nich padla, frajle na cosi takového nemají nosy. A taková zase, která předtím nějak přišla o čuch, by mi byla v tom mém podnikání taky naprd, jestli by nerozeznala třeba jasmín od konvalia.“

. . .

Tak ten varný krám, jestli moc nesmrdí, sem přines, něco zajímavého ti předvedu.“

 

Za pár chvil později vnořil pak pocestný Paradyktýn několik těch lazebníkových baněk až na samé skleněné dno válcovité nádoby a vstřícným pohybem koštovačky pobídnul společníka k myšlení.

Představ si, že každá ta tvoje baňka vevnitř je natěsno zašpuntovaná, stejně jako tahle retorta.“

Jo. Ale musel by to teda být veliký špunt. To bysme se toho korku nedoplatili.“

Tak si představ ty špunty dřevěné.“

Jo, to by šlo. Mám... A jak ji mám tu představu držet v tom mojem představitelnu dlouho?“

Pokud ji vidíš, tak už si od ní odpočiň. Ona už ti sama teď vydrží nekonečně.“

Fakt. Je tu, a živá, pořád... Řeknu ti, kdyby to tak šlo třeba … s opravdickýma penězma!“

Za žádný peníze si myšlenku v tom nekonečně nádherném stavu prvotního zrodu nekoupíš, tak aspoň neutrácej, jestli už teď aspoň předplaceno na nějakou máš.“

Tož se na to napijme.“

Povím ti, že to letošní se jménem po mně se ti opravdu povedlo.“

To nezáleží na nás, letos tamta zlatá královna nad námi svítila už od jara.“

Tak jenom doufám, že i tebe aspoň trochu osvítila, soustřeď se. … Nazvi si tu zašpuntovanou retortu úplně celou, jak ji v paměti vidíš, množinou. Která je všechno dohromady celé té nádoby. A to i s těmi baňkami vevnitřku. Máš?“

Lazebník s očima soustředením přivřenýma jenom kývnul.

A teď se zaměř na ty baňky se špuntama, každá, že je té celé velké množiny trochu, malý díl, se bude jmenovat podmnožina, protože na začátku všeckého není vždycky nic jiného nežli pojmenovací slovo, jak to máš i na vepředu toho Janova evangelia, jak jsme o něm před chvíli mluvili.“

Na počátku bylo slovo, to myslíš?“

Přesně tak. Ještě nepojmenované. Teda slovo zatím ještě nepojmenovávající. Plná, naprosto průhledná množina. Slovo, které existuje, ale prozatím ještě nic neznamená. A víš ... teda proč?“

Ta množina, sakra, čehosi neviditelného, a proto průhledného.“

A jak bys ji teda zviditelnil?“

Třebas, třebas tady zvenku bych ji po skle natřel tamtonc sazema.“

Jenomže to bys přestal vidět to, co je uvnitřku, a co vlastně to celé všecko jako jednost skládá.“

Hm, to máš pravdu. Tak co já bych... Třeba bych do každé baňky nascál, stejně mě to z toho vína bere na záchod.“

Ještě chvilku vydrž, už jsme málem na konci.“

A nebo bych do každé nalel tady toho našeho červeného vína.“

Myslíš to správně, ale jak bys potom ten svůj výsledek nazval jedním slovem?“

Množina, ne? Množina s podmnožinama vevnitřku.“

Jenomže ta množina je přece cosi jiného. Množina bylo jenom představa. Našim myšlenkám na pomoc. Ale to před námi už je cosi hotového. Jedinečně hmotného. Nová věc a vlastně úplně nové slovo. Jenom je třeba, aby se mohlo užívat v řeči, mu do vnitřku baňky každé té podmnožiny nalít nějaký samostatný význam.“

A taky mu dát tomu celému nějaké to nové jméno.“

Čím víc má slovo takových dílčích vnitřních významů, tak tím je snad užívanější … Říkám snad, poněvaž tímto svým dojmem si nejsem zas až tak jistý. … Ale s tím tvojím záměrem si radu vím, nazveme to tady všecko skleněné venku i uvnitř tak trochu po mně, když jiného mě stejně v této chvíli nenapadá, řekněme tomu třeba paradikus.“

...

Co myslíš? Jak ti to teda zní?“

Říkáš: paradiktus? … No nějak jako doopravdy slova kus.“

Pokud se ti to i rýmuje, tak jsme teda vymysleli slovo moc dobré, když se hodí i do básniček. Ty jsou totiž jako křtitelnicemi jazyka. Slova v nich používáme vždycky jakoby pokaždé nová, ať se zase navrátíme k tomu biblickému Janovi.“

...

Hm, mám ti ještě nalét? Ať i v tom našem pití neztrácíme společnou nit.“

Jdi se ale nejdřív vyscát, přece tu nebudu srkat sám.“

 

Do roka a dňa

z vín světca Paradikta

zbudú enem dna.

 

Nazítří potom, když slunko už zas stálo nad topoly, se pocestný světec Paradyktýn s chlebovým krajícem zbylým od snídaně vydal zase na cestu krajem řeči, jazyka, slov a vína, zabydleným občas tu, a tam opodál už zas naprosto ne, množinami prázdnými, jak i zcela jinými, zdejšímu obyvatelstvu však v účelu ode věků všech slov veskrze naprosto zbytnými.

Myšlenek ke spokojenému životu potřeba není, stačí jenom opakovat po jiných.

 

Naprázdno žvýkal aspoň sliny, jak šel dál.

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.