Ty a já

V objetí chladných rán

já jsem sama, ty jsi sám…

A když přepadne mne pocit bledý,

kdo pomůže?

Nikdo tu není! Kdo prolomí ty ledy,

co snad vytvořila jsem já?

Anebo ty.

 

Kam vlastně poděl se ten slavný cit?

Tvým zájmem je již jenom pít,

hrát, zpívat či mluvit…

Nebo snad být raději s přáteli?

Natož s rodinou, kterou doteď jako bys nesnášel…

Začíná to i mému zdraví škodit!

Nebo snad zdravé je zalykat se pláčem?!

 

Cigarety přestaly mě uklidňovat,

už mě nezajímá kam je schovat!

Prášky na hlavu mi nezabírají!

Kam s tím jít?

Snad k psychiatrovi…

Vidím, jak oči ze zdi mě sledují!

Ty oči jsou tvé…

 

Hluboké, upřímné, hnědé,

když vybaví se mi tvé tváře bledé…

Snad něco říct ti chci,

nebo radši ne!

Co odpověděl bys mohlo by mě ranit.

A tak jako Země vzdálená je Měsíci,

stejně vzdálený jsi i ty.

 

Nechápu, co se s námi stalo,

proč všechno štěstí z nás vyprchalo?

Dům z karet se rozsypal…

Ale jakou kartou začít znovu?

Tohle se mi v hlavě motá stále dokola…

Kam jsi ten překrásný cit, bohové dal?

Já chci jej najít znovu!

 

Vše ve mně se zvrátilo!

Tohle vážně už by stačilo!

Chci toho po tobě tolik?

Mohu chtít peníze, dárky,

ale chci jen lásku…

Ty nabízíš jí kolik?

Kéž by se jen dala koupit…

---