21. 12. 2072

Jak myslíte, že bude náš svět vypadat šedesát let od ,,konce světa''?

Lucy bezvládně ležela na zemi… ,,Že já jsem sem jezdila… Jsem tak blbá! Blbá!‘‘. Ta slova jí zněla v hlavě jako ozvěna. Necítila pravou ruku a špatně se jí dýchalo. ,,Určitě mám zlomený žebra! Debilové! Chtějí všechno jen pro sebe!‘‘. V ten okamžik litovala, že před šedesáti lety neskončil svět. Že se musela narodit právě sem. ,,Co je vlastně za den? 21. prosince 2072.

   Většina lidí doma právě propadá úklidové horečce. Budou Vánoce. Jen ona a pár dalších lidí jeli na Antarktidu hledat jakoukoli stopu po ropě. Lidé nemají žvýkačky, nejezdí auty… Ona se jim snaží pomoct a jejich expedici ze zálohy napadne Bůh ví kdo. ,,Jsem BLBÁ! Umřeme tady. Jestli najdou vrtulníky, je s námi konec… Už nikdy se nevrátím domů. Je jen dobře že tu můžu chcípnout!‘‘

   Lucy věděla, že na ní doma někdo čeká. Její přítel Peter, kterého tolik milovala, a jejich malá dcerka. Za měsíc jí budou dva roky. To všechno věděla. ,,Stejně bych pro ní nebyla dobrá máma. A Peter si najde novou ženskou. Hezčí než jsem byla já. Třeba bude umět i vařit!‘‘. Při té myšlence se musela pousmát. U nich doma vařil jen Peter. Ona sama dokázala udělat sotva tak čaj. Po tváři jí stekla slza.

   ,,Co to je?!‘‘, cukla sebou, když v dáli zaslechla zvuk přistávajícího vrtulníku. Jak jen jí to bolest v hrudním koši dovolovala, pootočila se tím směrem. ,,To jsou naše vrtulníky!!! NAŠE!!!‘‘. To volal její kamarád Max. Slyšela, že sotva mluví. Musí být také zraněný. ,,To přeci nemůžou být naše vrtulníky… Šli jsme sem všichni společně… Nikdo tam nezůstal!‘‘, pomyslela si v duchu.

   Pomalu zavírala oči. Nechtěla nic jiného než zemřít. Všude kolem ní se ozývaly výstřely a srdceryvný nářek. Čísi ruce jí začaly opatrně zvedat ze země. ,,Joe, tu holku střelili do ramene. Jinak vypadá celkem fajn, až na to, že sotva dejchá. Asi má vyraženej dech nebo zlomený žebra!‘‘. Chtěla promluvit, ale bolest hrudníku jí to nedovolovala. ,,Dej jí do vrtulníku. Je to jedna z mála, co přežila. Tak ať se o ní postaraj‘ co nejlíp!‘‘. Hlas neznámého muže zanikal a ona ztrácela vědomí.

 

 

   Jak pomalu otevírala oči, dralo se jí do nich bílé světlo. Jen těžko popadla dech. Nemohla pohnout pravou rukou. ,,Kde to jsem?‘‘, bylo první, na co myslela. ,,Slečna Lucy Greenová…‘‘, zaslechla ženský hlas vedle sebe. ,,Zlomená tři žebra, střelena do ruky. No vida, pane doktore, probírá se…‘‘. ,,Musím být v nemocnici. Takže mě zachránili.‘‘.   

     Nevěděla, jestli má jásat nebo litovat. Přes svou potřebu zachraňovat lidi neměla čas na svou rodinu. Nikdy si Petera nevzala. O malou Kerstin se staraly chůvy. Zároveň i Peter jezdil (nejčastěji do Afriky) ochraňovat životní prostředí. Několikrát byl na expedici proti kácení deštných pralesů a podobných věcí. Viděli se spolu sotva párkrát do měsíce.

   ,,Můžete mi říct, co se stalo?‘‘, bylo pro ni těžké vyloudit ze vmáčklého hrudního koše jen pár slov. ,,Neměla byste mluvit slečno… Když vás to ale tolik zajímá…‘‘, odpověděla jí baculatá sestřička a přitáhla si k její posteli nízkou stoličku. Doktor už odešel. ,,Myslím, že většinu si pamatujete. Byla jste s několika přáteli na expedici, která měla najít jakékoli stopy po ropě na Antarktidě. Cestou vás ale přepadla jiná expedice, která měla za úkol zatím neporušenou přírodní krajinu na Antarktidě chránit.‘‘. To Lucy zaskočilo. Vzpomněla si na Petera. Jen on je v ochraně životního prostředí a věděl o její výpravě. Ne, to by neudělal… 

   Sestřička pokračovala: ,,Tito lidé z ochrany životního prostředí jsou na tohle hrozně hákliví, ale pochybuji, že by tam nějakou dobu vyčkávali na to, až někdo přijede. Určitě musel někdo z nich vědět, že zrovna vy a vaši přátelé tam v určitý čas budete ropu hledat. Přepadli vás ze zálohy a byli ozbrojeni. Přežila jste jen vy a ještě jeden muž, Max Morrison. Ostatní zemřeli buď na místě nebo u nás podlehli těžkým zraněním.‘‘.

   ,,Ale kdo nás odtud zachránil? Viděla jsem naše vrtulníky, ale my nikoho nenechali na základně. Šli jsme hledat všichni společně.‘‘. ,,Poblíž místa přepadení byla jedna americká základna, zkoumající ledovce. Okamžitě se vydali vás zachránit. Ty vrtulníky nebyli vaše, ale jejich.‘‘.

 

 

   ,,Konečně odtud vypadnu. Bejt tu ještě pár dní, chcípla bych nudou.‘‘ ,,Zas tak hrozné to tu snad nebylo, ne?‘‘, odpověděla jí s úsměvem sestřička. ,,Dneska za vámi přijde ještě policie. Pak můžete jít domů.‘‘. ,,Oni je chytili? To jste mi ale neřekli!‘‘. ,,Neřekli. Nechtěl to pan doktor, já sama nevím proč.‘‘. Sestřička nikdy nepovolovala svůj upřímný úsměv. Musela být celý život šťastná, na rozdíl od Lucy.

 

 

   ,,Slečna Greenová? Jsem vedoucí výzkumného týmu, Alice Crownová. Budete mi muset odpovědět na pár otázek…‘‘ ,,Ne, napřed se zeptám já. Kdo vedl tu expedici, která nás postřílela?‘‘ ,,Peter O’Grady.‘‘. V Lucy by se teď nikdo krve nedořezal. Peter. Její Peter. Jak jí mohl tohle udělat? Zbledla jako sníh a sesunula se k podlaze. ,,Slečno, co je vám?!‘‘, lekla se policistka a přiklekla si k ní. Kupodivu neomdlela, jen se jí prostě podlomila kolena. Po tvářích jí stékaly proudy slz.

   ,,Vy jste ho zavřeli?‘‘, zeptala se trochu hloupě. ,,Jistě že ano.‘‘. Rusovlasá, statná policistka jí pomohla na nohy. ,,Takže vy jste ho znala?‘‘ ,,Ano… Byl to můj přítel…‘‘, rozplakala se. Každý byl úplně jiný. Peter nenáviděl lidi a bezhlavě chránil přírodu, zatímco Lucy lidem pomáhala, jak jen mohla. I policistka se teď zarazila. ,,On věděl, že jedete na tu výpravu?‘‘ ,,Ano. A nikdo jiný než on o tom nevěděl. Chápete to?! Chtěl mě zabít! Peter mě chtěl zabít, jen pro to, že jsem lidem chtěla pomoct! Proč? Proboha proč?!‘‘, složila hlavu mezi kolena a srdceryvně brečela. ,,Je mi to líto…‘‘ ,,Vy to nechápete! Máme spolu dítě! Chtěla jsem jen, aby Kerstin žila ve světě, kde bude šťastná. Ne tak jako my. Za chvíli nebudeme moci dýchat, protože vykácí všechny stromy. Už nikdy nebudeme moct použít žádný dopravní prostředek, protože nebude palivo. Místo toho, abychom byli rádi za to, co máme tady, chceme se dostat na jiné planety. Chceme osídlit Mars, i když se nedokážeme postarat a ni o planetu nám svěřenou. Za pár let se roztrhne ozonová vrstva a nás spálí Slunce na troud. Už zítra můžeme být zasypáni odpadky… Vy byste chtěla, aby vaše dítě žilo v tomhle?! Já se tomu celý život snažila zabránit. Proboha, vždyť je mi sedmadvacet! Jsem mladá a i přesto jsem už odmala jen pomáhala lidem. Proč myslíte, že Afrika je dnes neosídlený kontinent, i přesto, že před šedesáti lety tam žilo miliardy dětí! Všichni zemřeli, kvůli tomu, jak jsme sobečtí… Nezasloužíme si nic jiného než zemřít. Všichni…‘‘.

   Přestala plakat. Policistka na ni hleděla jako na boží obrázek. V tu chvíli si i ona uvědomila, co všechno lidé dělají špatně. Kolik let světu ještě zbývá? Sakra málo…

---