Mizérie, úpadek, agrese, tak je to! Doba nepřeje vstřícnosti a porozumění. Držím si opuchlou tvář a pokaždé, když pohnu hlavou, vyjde ze mne bolestivé zaskučení. Doba je zlá, lidé jsou zlí, tak zlí… Nepochopitelná záliba v násilí, tak bych to správně formuloval. A bolestí skončí každý pokus projevit přátelského ducha, trochu té empatie či snahy šířit dobrou náladu.
Uvažte, jdu po ulici s davem a nemohu si nevšimnout obrovského chlapa, ale opravdu obrovského. Převyšuje nás o hlavu do výšky a o ramena do šířky, obr říkám. A chlap rozbalí krabičku cigaret a hodí ten celofán do koše. Jenže nějak nedohodil nebo co a ten kus plastu padne na chodník. A chlap se ohne, sebere to svinstvo a hodí to znovu do koše, teď už se zásahem do černého. Tak mi srdce poskočilo nad tou svědomitostí, že jsem se celý div nerozplynul, zastavím se u chlapa a spustím na něho:
„Aje aje, no šme to aje šikulinda, no šme to aje šikulinda, no to šme ťo po šobě pěkně ukjidili, no to šme ťo aje pěkně ukjidili. A čopa ďáme ža odměnu, no čopa?“
A vytáhnu lízátko s obrázkem veverky v klobouku a cvrnknu jím chlapovi o nos a povídám:
„Ňo dopať doštane mňamku? Ňo dopať doštane haminky ňaminky?“
A zase cvrnknu o jeho nos tím lízátkem, toť se ví, musím si stoupnout na špičky. A tak se usmívám, až mě bolí čelisti. Dělám dobrou náladu.
Tak to bylo, přesně takhle. A teď sedím doma, držím si opuchlou hubu a náladu mám mizernou…
Písmák