V lese

Praskot a lámání větví, dusot, běh a skok, z lesa se valí vlna za vlnou, zvířata prchají v zběsilém cvalu, tu divočák, následován bachyní, následovanou houfem pruhovaných markazínů, jelen šestnácterák si razí cestu houštinou a v závěsu za ním využívá čerstvého průlomu proud srnčí zvěře, jako černobílá torpéda zasviští trávou několik jezevců, potom zavlaje rezavý ocas lišky, kun nepočítaně, dále pak několik tchořů. Nad hlavami nám sviští hejna sýkor všeho druhu, ubohý datel mává vyděšeně křídly, sojky v hojném počtu skřehotají na útěku, i ten jindy bonvivánský brhlík ztratil veškerou sebeúctu a za letu šlape na záda větším kolegům. Vše se dere úprkem pryč z lesa a mizí kamsi do polí, kde hledá úkryt, byvši vypuzeno ze svého přirozeného habitu.

Moje láska obdržela záchvat škytavky, právě když jsme konali potulku lesem, pátrajíce po zvěři, kterou bychom mohli obdivovat, a vyhnala svým neustávajícím: „hyk! hyk!....hyk!“ vše, co se mezi stromy hýbe. Proto ten hromadný útěk. Moje láska se cítí provinile a neustále se omlouvá: „Prosím tě, promi…hyk…ň, já za to fa…hyk…kt nemů…hyk….žu. Mě to mr…hyk…zí…hyk, že jsem t…hyk…i…, t…hyk…i…ti zkazila proch…hyk…ázku….hyk…

Rád bych jí pomohl. Jediný trik na škytavku, který znám, spočívá v tom, že v nestřeženou chvíli udeříte dlaní postiženého mezi lopatky, což činím. Moje láska po té ráně popojede, udělá v mechu hlubokou brázdu a zastaví se až o vzrostlý smrk, ze kterého následně spadne stará, hluchá veverka, poslední živý tvor, který v lese zbyl. A škytá dál…láska, ne ta veverka, ta se sebere a jde si po svých, my rovněž. Nemá to smysl.

Ale už je dobře, škytavka jak přišla, tak zase po sedmi hodinách odešla. Počkáme několik dnů a jdeme do lesa. Zvěř se mezitím vrátila z polí na svá místa a my se těšíme na jelena, toho majestátního krále porostů, těšíme se na dovádivou lišku, jak loví kličkující myš, na vydru, panáčkující na kameni, o nějž se tříští lesní bystřina, že uslyšíme tajemně žalostné naříkání datla i něžné, roztomilé stížnosti parukářek. Na to vše se těšíme, opojeni vůní jehličí a smůly, když tu se ozve: „Héééépčíííí! Hééééééééééééépččččššššššííííí…!“ Moje láska obdržela záchvat kýchání a v lese nastal druhý velký exodus…