Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Klobouk

04. 06. 2013
15
31
2924

Klobouk

 

   Ty dámy ve vlaku měly krásné klobouky. Taky by takový chtěla.

  „Taky bych takový chtěla,“ povzdechla si mu sladce do ouška. Nevěděl, o čem to mluví.

  „Klobouk, ty troubo.“

   Něco uraženě zabručel a malinko se odtáhl. Vzduch v už tak vydýchaném kupé ještě zhoustl.

  „Moje mamička, ta měla takový.“

  Po zmínce o její matce sebou trhl.

  „O čem to proboha mluvíš?“

  „O klobouku přeci!“

  Chvíli oba mlčeli. Četla mu noviny přes rameno, což ho rozčilovalo, takže se na sedadle zase o pár palců odsunul. Zamračila se.

  „Je mi vedro.“

  „To je ta tlaková níže. Říkal jsem to. A brzy přijde bouřka.“

  „Ty musíš taky vždycky všechno vědět nejlíp, zlato,“ pronesla za hektického ovívání se vějířem. „Ach, já umřu.“

  „To sotva,“ ucedil lítostivě. Když ho však praštila vějířem přes hlavu, okamžitě se přestal šklebit. Pak opět nastalo ticho, přerušované jen šustěním novin. Chvíli si uraženě prohlížela oprýskaný lak na nehtech, než znovu promluvila.

  „Berta Schillerová-“

  „Ach ne, zase ona!“ vzdychl, když otočil stránku.

  Nevšímala si ho.              

  „Berta Schillerová má nádherný prsten, osmnáct karátů, představ si. Dostala ho od manžela k výročí svatby. Všude se s ním chlubí, nána pitomá. Ty nic neřekneš?“

  S dalším povzdechem se definitivně vzdal a noviny nedbale složil. Přistály na protějším sedadle.

  „Mohu jedině konstatovat, že Berta Schillerová skutečně nepatří k nejbystřejším bytostem.“

  „Ty jsi takový suchar,“ postěžovala si. „Geggratto je panečku jiný romantik.“

  „Jmenoval se Geggitto a dovoluji si tě upozornit, milá ženo, že onen Geggitto zemřel už v sedmnáctém století.“

  „Ty naděláš. Ale maloval hezky, ne?“ našpulila pusu.

  „To nepochybně.“

  Už už ho chtěla napomenout za uštěpačnost, když do kupé vstoupila mladá žena v roztomilé černé uniformě s krátkou bílou zástěrkou. Za sebou táhla nerezový vozík.

  „Dáte si něco?“ zeptala se dívka mile.

  „Jste naše záchrana!“ přitakala. „Vodu. S ledem, pokud možno. Anebo ne, zapomeňte na to. Sprostou vodu! Šampaňské nemáte? Šššampaň, champagne. Zní to dobře, že? Víte, já umím trochu francouzsky, nějaký čas jsem žila v Paříži, mají tam nádherné klobouky-.“

  Náhle však zachytila servírčin rozpačitý úsměv a s pocitem, že stojí nahá v sále plném krásných lidí, se zarazila.

  „Vodu. Dáme si čistou vodu, prosím,“ opravila se.

  Když pak dívka vozík zase odvezla k dalšímu kupé, obořila se na manžela.

  „Co sis ji tak prohlížel? Nemáš co na čtení?“

  Zrudl a nebylo to jenom horkem.

  „Ženo, vážně považuješ za nutné neustále mě znemožňovat na veřejnosti?“

  „Ty sám se znemožňuješ, když si ženatý prohlížíš cizí zadky!“

  „Nebuď hrubá.“

  „Vidíš, ani se nebráníš.“

  „Proč bych se taky u všech všudy měl bránit? Tohle je k smíchu!“

    „Tak já jsem ti k smíchu? A víš ty co? Já tu s tebou nebudu. Nebudu!“

  Sklapla vějíř, hodila ho na protější sedadlo vedle zmuchlaných novin a vstala. Chvíli se měřili pohledem.

  „Já odcházím,“ vyhrožovala, ale náhle to vyznělo spíš přiškrceně než odhodlaně, jak zamýšlela. Možná za to mohl ten horký, suchý vzduch, ve kterém ji pálila kůže jako hada před svlékáním. Nebo jeho rty stažené v tenké lince chladného mlčení. Tak či onak, brada se jí začala nebezpečně chvět.

  „Jak chceš!“ vyhrkla, když stále mlčel.

  Trochu zaslzela na záchodě. Musela se politovat. Toaletním papírem si utírala make-up zničený jednak potem a jednak hořkými slzami. Jen tak tak byla hotová, když na ni někdo začal klepat. Otevřela, aby řekla, že je v pořádku, ale dotyčný ji jenom odstrčil stranou, kalhoty na půl žerdi. Prý je to urgentní. Věnovala mu znechucený pohled a rozladěná se nazdařbůh vydala jedoucím vlakem.

  Byla už skoro v posledním vagónu, když její pozornost upoutala smetanová krempa. Pak bílý hladký satén, stuha přecházející v plochý zasněžený pahorek a svažující se zase zpátky do misky mléka. Rozechvěle si uvědomila, s kým že má tu čest.

  Se zatajeným dechem nahlížela prosklenými dveřmi do kupé dam v kloboucích. Seděly vzpřímeně a tiše, přestože z drobných gest mezi nimi dokázala vyčíst mlčenlivě se odehrávající rozhovory pramenící ze vzájemné blízkosti. Maličko jim ji záviděla. A co pak teprve ty klobouky! Obdivovala hlavně ten smetanový, připomínal jí její život v Paříži. Obdivovala ho.

  „Promiňte,“ řekla nesměle, když otevřela dveře a směsice různorodých vůní ji udeřila do nosu. Pět kloboučnatých hlav vonících po prestiži a krajkových ubrusech se otočilo k ní.

  „Ano?“ řekl ten smetanový. Trošku zrůžověla vzrušením.

  „Váš klobouk… smím se zeptat, kde jste ho sehnala?“

  Dámy si zpod honosných kremp vyměnily pohledy. Nikdo jí ovšem neodpověděl, jen první dáma zvedla nalíčené obočí.

  „Je z Paříže?“ zkusila znovu. „Víte, já nějakou dobu-.“

  „Z Paříže!“ zasmála se znenadání první dáma jako panenka natažená na klíček, a ostatní se k ní přidaly. „Vždycky je to Paříž. Každý buran, křupan a křovák hned myslí na Paříž.“

  „Asi proto, že nic jiného neznají,“ ozvala se dáma v meruňkovém klobouku, načež se zbývající čtyři zachichotaly smíchem malých holčiček, přestože jejich tváře zůstávaly špičaté a ostré jako rysy dravce.

  Zase si připadala nahá. Hrozilo, že slzy vypuknou nanovo, a proto se hluboce nadechla v pokusu vyjít z boje se ctí.

  „Mohu vás ujistit, že já a můj manžel žádní křováci nejsme,“ prohlásila. „Právě jedeme do Říma, ano, do Říma, Geggrattova města, vybrat mi prsten k našemu výročí sva-.“

  „Ale drahá,“ přerušila ji smetanová s mrazivým úsměvem na rtech, „ten přeci dostala Berta Schillerová, nemám pravdu?“

  Když viděla její zhrozený výraz, pronikavě se zasmála a pokračovala: „Ano, čirou náhodou, jsem šla kolem; té holce s občerstvením totiž trvalo věčnost, než přišla k našemu kupé, málem jsme tady uschly. Každopádně, zrovna jsem šla kolem vašeho kupé, když jsem zaslechla vás, drahá, jak se zmiňujete o jisté Bertě Schillerové. Škoda jen, že váš manžel taky není tak pozorný jako ten Bertin, viďte?“

  Měla chuť servat jí klobouk z hlavy, hodit ho na podlahu a tam pošlapat tu čisto skvoucí kočičí smetánku, tu nevinnou látku jistě pořízenou za hříšné peníze – akorát na to nenašla dost odvahy. Jak na ni tak klobouky pořád posměšně zíraly, připadala si mezi nimi docela maličká.

  Vlak zastavil. Zvláštní, ani si nevšimla, kdy začal zpomalovat, pomyslela si, než do kupé vtrhl její manžel, opět brunátný v obličeji, i když tentokrát zato mohla těžká zavazadla, jež vláčel za sebou.

  „Promiňte,“ utrousil udýchaně ke kloboukům, slastně si nevědom jejich nenechavých očí. Muž, pomyslela si hořce, pro oči nevidí, nikdy neviděl a nikdy ani neuvidí.

  „Ženo, všude tě hledám! Jak to že už dávno nejsi zpátky?“ pokáral ji. Podbradek se mu při řeči chvěl. „Jsme ve Würzburgu, musíme vystupovat.“

  „Bavorsko, vážně?“ pronesla smetanová významně směrem k ní. Zrudla.

  „Ano, ano, jsme v Bavorsku, madame. Tak na co čekáš, pospěš! Snad ještě netrucuješ. No tak.“

  Když mlčela, povzdechl si a s jiskřičkou v očích se obrátil ke kloboukům.

  „Moje žena o vás doslova básnila,“ ukázal na jejich široké krempy. „Nicméně jsme se kvůli vám málem pohádali.“

  Nemohla se cítit více ponížená. Oproti tomu klobouky doslova kvetly.

  „Tak to jí budete muset koupit taky takový, abyste si ji udobřil,“ zašvitořil smetanový.

  „Ano, ano, nejspíš ano,“ zasmál se, aniž by si všiml, jak ho propaluje pohledem. „Ve Würzburgu,“ dodal.

  „Ve Würzburgu,“ opakovaly klobouky se smíchem.

  Když vycházeli z kupé obtěžkáni kufry, řekl muž k ní: „Ten smetanový, ten byl vážně moc pěkný, drahá.“

  Tvářil se, jako by právě řekl něco, co ji mělo hrozně potěšit. Na schůdkách z vlaku mu kufr podala o něco prudčeji, než bylo nutné.

  „To nepochybně,“ procedila skrze zaťaté zuby, když nemotorně slezla na perón, záměrně ignorujíc jeho napřaženou dlaň. Dívala se za něj, přes holé hlavy cestujících i přes až na rez obnažené koleje někam dál, zatímco jeho mrzutá slova zanikala v hvízdání páry.

  Zhluboka se nadechla. Vzduch na nádraží byl horký a suchý, a nenesl v sobě nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo Paříž nebo Řím. Cítila pouze rozvláčnou neutišitelnost každodenního bytí. Trochu smutku. Meruňky a smetanu.

  Nenáviděla ty klobouky. Nenáviděla je.         

 

 

 

Fin


31 názorů

reka
23. 07. 2013
Dát tip

Prijemny sloh. Libi se mi dialogy. Ty postavy (ne jenom hrdinka; vsechny) pusobi hodne schematicky, nezive, ale kupodivu mi to nevadilo. Mozna proto, ze je to 19. stoleti, tak vadi min, ze to hodne susti papirem, protoze sam 19. stoleti neznam jinak nez z knih.


VH64
21. 07. 2013
Dát tip

Koukám, co mi tu uniklo - stvárnění, ale fuj, sypu si popel...


StvN
19. 07. 2013
Dát tip

Uvod zaujal. Hezky sloh, zajimava scena, postavy, ocekavani. Bohuzel text nevzal zadny smer, takova jakoby plytkost, ktera se zpocatku zdala byt zadouci, chtena a kontrolovana, se pozdeji ukazala jako prevazujici a ne-kontrolovana. Zaujalo me, jak jsi reagovala na komentare ostatnich ctenaru timto:Jsem trochu smutná a zklamaná, že ani jediná duše v hlavní postavě nepostřehla její touhu někam patřit, zapadnout, touhu po poruzumění, blízkosti k druhému člověku a jistého druhu pozornosti a zájmu od ostatních, kteří v ní opravdu nespatřovali nic víc než onu "ženušku".

Tady totiz doslo k tomu, ze nic zakoveho se ti do textu nepodarilo propasovat. Mas dobrou slovni zasobu a ctivy sloh, ale zjevne tomu schazi hloubka a vlastne se ti ani nepodarilo zpracovat dilo tak, jak sis predsevzala, pokud bylo cilem to, cos psala v tom komentari. No a ta snaha poucovat ctenare o tom, jak maji cist, to ne. Chapu tve zklamani, ale nechapu tvuj odmitavy postoj a nechut ctenarum verit. 

Pak mam jeste jednu spise faktickou poznamku. Jestli jsi presvedcena o tom, ze takto se zeny chovaly, tak jsi naivni. Jiste v nejakych beckovych romanech te doby, a mozna ojedinele pripady, ale ne v realite. Jeji chovani je vyhnane do extremu. Zadna Stendhalova, Balzacova, Zolova nebo Proustova hrdinka takova neni. Alespon ne jen takova. Podavas to jako ty humorne scenky v televizi, kde je cilem urcite povahove rysy zvelicovat, aby vynikla pointa, ale ve vazne minenem textu to v takove mire pusobi neprirozene. Chtelo to mozna ten dialog prolozit nejakym popisem, nevsimat si jen tech primarnich znaku a pronasenych slov, ale povsimnout si i vedlejsich detailu, ktere mohou dokreslit scenu, dat ji urcitou hloubku. 


DavidPetrik
17. 07. 2013
Dát tip

Povidka v PM za cerven. Epizoda natazena na skripec. Jazyku by vzhledem k tematu a obdobi slusela vetsi kvetantost, manyrysmus. Plochy, vicemene vecny styl trochu srazi tohle dobove nahlednuti.

Rozhovory a situace mezi postavami jsou zvladnute trefne a svizne. Personifikace klobouku se dobre propleta textem, ktery je v ni ukotven. Nemyslim ale, ze by tento namet unesl cely text.

Jako kdyby to byl nakmit na Cechovovy povidky. Jenze v nich rezonuje silny emocionalni naboj. Tento text spise klouze po povrchu svych moznosti. Kaxdodennost, kterou se zaobira, ale neakcentuje, nenabizi ji novym pohledem, spise jen opisuje.

Autor/ka ma cit pro mluvenou rec. Prospel by mu/ji ale, kdyby se nebal zorstrit, zatizit sve psani.


Damné
17. 07. 2013
Dát tip

krásná nálada... snad nejsem podobná hlavní hrdince, když jsem s ní soucítilaů... chudinka :)


K3
13. 07. 2013
Dát tip

Chtěl jsem říct: pět slepic potkalo cizí slepici a klovly ji.


K3
13. 07. 2013
Dát tip

Moc se mi to nelíbilo. Takové neslané, nemastné. Pointa nevýrazná. Ani námět mě nijak nenadchnul: pět slepic potkalo cizí slepici. Tak nějak...

Možná je to tím, že nejsem žena.

Určitě jsi napsal něco lepšího.


VH64
13. 07. 2013
Dát tip

Ahoj!

Můžu se mýlit, ale nesedlo mi nastavení hlavní dvojice. Myslím si totiž, že by dlouhodobé soužití s takovou paní vedlo k tomu, že by manžel buď jí už ani nevnímal a jen "dělal, že odpovídá", nebo by nasadil styl "ano miláčku" a devótně by jí obskakoval a se vším souhlasil.

Jakmile jsem se dočetl k prvnímu nesouladu mezi mojí představou o tom, jak by to asi bylo, a Tvým stvárněním, odpadl jsem. Sice jsem dočetl, ale nesoustředěně a jen tak tak jsem stihl odchytit pointu.

Ta je uspokojivá a nabízí až O´Henriovské nebo Twainovské uchopení, ale...

Držím palce v psaní a Povídce měsíce.


Zuzulinka
03. 07. 2013
Dát tip

krásná povídka, zdánlivě banální láska ke kloboukům, v závěru střídána zdánlivou nenávistí...ach, my ženy... jak důležité jsou pro nás rozmary, symboly, sny... jak důležité je pro nás vidět se na střeše toho klobouku, nohy jak stuhy spuštěny dolů, povlávajíce ve větru...

krásně se mi to četlo - je tady jasně vidět rodíl mezi mužským a ženským světem...*


:)) no fajn:)

  Když viděla její zhrozený výraz, pronikavě se zasmála a pokračovala: „Ano, čirou náhodou, jsem šla kolem; té holce s občerstvením totiž trvalo věčnost, než přišla k našemu kupé, málem jsme tady uschly. Každopádně, zrovna jsem šla kolem vašeho kupé, když jsem zaslechlavás, drahá, jak se zmiňujete o jisté Bertě Schillerové. Škoda jen, že váš manžel taky není tak pozorný jako ten Bertin, viďte?“

..jen tato pasáž mi přišla maličko násilná..nebo snad krapet nešikovně napsaná..

..ale možná je to jen můj dojem..


Jo, jasně, ráda. ;)


Janina6
28. 06. 2013
Dát tip

Souhlasila bys s nominací téhle povídky do soutěže Povídka měsíce?


Annabella
13. 06. 2013
Dát tip

Mně se to líbí. Hlavní postava mi připadá sympatická. Protože jsem vždycky taky chtěla klobouk, jenže mám na klasické klobouky moc malou hlavu a kupovat klobouk v dětských odděleních se "přece nesluší".


lenkak
10. 06. 2013
Dát tip

Hezky napsané, pěkně se četlo. Skvěle  vystižená atmosféra.  Hlavní postava mi taky byla nesympatická a ponížení jí, dle mého soudu, patřilo.

Bohužel myslím, že když autor musí sáhodlouze vysvětlovat, co tím myslel a na čtenáře se dokonce zlobit, je asi něco špatně.


Lakrov
10. 06. 2013
Dát tip

Píšeš, že tvá představa děje je zasazena na konec devatenáctého století. Možná je z textu tohle časové zařazení málo patrné anebo má dnešní čtenář málo "zkušeností" se zmíněným obdobím. To by mohl být důvod, proč se tvůj záměr a pocity čtenářů tak diametrálně liší. Zajímavé je, že i přes tu míru "nepochopení", již zmiňuješ v onom krátkém komentáří, jsou čtenáři v podstatě spokojení.


Fruhling
09. 06. 2013
Dát tip

Ne ne, mě se to zboření hrdinčiny představy o elegantních dámách líbí: slova buran a křovák jsou pravé hřeby do buržoustí představy vyšší společnosti.

Jedině, co nevím: proč by nás tenhle buržoustí svět měl ještě zajímat. 


Díky Janině i Zdendovi za komentáře.

Zdendo: Máme odlišnej názor na to, co je trapný (dobrým příkladem je třeba tvůj nick, no offence :-P).


Janina6
08. 06. 2013
Dát tip

No, já se nesnažila hodnotit tu ženu, ale text. Když říkám, žes ji dobře vystihla, tak ještě neříkám, co si o ní myslím, ne? Pokud to chceš slyšet, tak mně jí bylo spíš trochu líto, a svým způsobem jsem jí i rozuměla. (Znám velmi podobnou paní, vlastně ji mám docela ráda, ale občas mi jde na nervy.) Nicméně v tom kupé se ztrapnila, a to vlastní vinou, co naděláme. Jejího muže taky celkem chápu. Nikdo to v manželství nemáme jednoduché :-)

Nic si z toho nedělej, že každý čtenář si příběh "dotvoří" po svém, to je přirozené.


Moc krátce jsem to teda neřekla, ale třeba si to někdo stejně přečte. xD


 Předně bych chtěla poděkovat za všechny kritiky a komentáře a jakou práci jste si s nimi dali. :-) (Jo a tu "chybičku" na konci, na kterou jste všichni tak upozorňovali, jdu hnedka opravit. xD)

 A teď z jiného soudku. Taková vlna nenávisti vůči hlavní postavě! Byla by neomalenost tvrdit čtenářům, že příběh nepochopili, konec konců si to každý může vyložit, jak se mu zlíbí, stejně ovšem nestačím žasnout nad tím, jak se moje a vaše názory na text (alespoň obsahově) liší. Řeknu to krátce: V povídce mi vůbec nešlo o to, vylíčit nějaký "typ ženské" a to už vůbec ne v negativním smyslu, ba naopak. Hlavní "hrdinku" vnímám relativně pozitivně, ač je třeba trochu hloupá a hysterická (a vcelku nedokonalá), nepřijde mi to jako žádná odchylka od průměrné ženy na konci devatenáctého století, která byla celý život dominovaná muži. Prostě to není portrét fetišistky fixované na prsteny nebo klobouky (obojí smyboly, samozřejmě) nebo něco podobně směšného. Jsem trochu smutná a zklamaná, že ani jediná duše v hlavní postavě nepostřehla její touhu někam patřit, zapadnout, touhu po poruzumění, blízkosti k druhému člověku a jistého druhu pozornosti a zájmu od ostatních, kteří v ní opravdu nespatřovali nic víc než onu "ženušku".

 Dokonce tuším, že tu v jednom komentáři padlo, že si zasloužila, co jí udělaly ty dámy v kupé! Osobně vnímám právě je a manžela negativně a taková teze po přečtení povídky bohužel možná jen potvrzuje pravdivost smutného příběhu o klobouku, který samozřejmě vůbec o klobouku nebyl, a už teprve ne o nějaké příšerné manželce, která týrala (snaživélo, my goodness!!!) manžela (alespoň z mého pohledu ne ;)). Ani mě tak nezaráželo, že si tohle myslí a napíše chlap, ale že ani jedna žena na povídku nenahlížela jinak? Osobně si nemyslím, že bych to "špatně vyprávěla", všechny indicie v textu jsou a asi vážně jen záleží na tom, co si čtenář vybere jako "platnou verzi". Ta vaše mě osobně třeba vůbec nepřišla na mysl. xD Ale každý si v psaném slovu většinou najde to, co sám zažil, viděl, cítil, očekával, etc. a přebere si to podle svého, takže proč ne. Každopádně je to velmi zajímavý jev, děkuji. ;)  Teď máte prostě ještě moji verzi pro porovnání. xD


Oldjerry
04. 06. 2013
Dát tip

Janina to napsala i za mne... ty přechodníky... proč si v nich libují ti, kteří je nemají zcela zvládnuté? Jinak je příběh čtivý z méně frekventovaného prostředí. Máme holt jiné starosti...


Alegna
04. 06. 2013
Dát tip

tip***


Janina6
04. 06. 2013
Dát tip

Je to celkem milé a příjemné čtení. Typ ženy představovaný hlavní hrdinkou jsi šikovně vystihla. Trochu mě zarazila hrubá slova „buran, křupan a křovák“, kterými ji celkem bez zjevného důvodu počastuje jedna z dam s klobouky. Asi by se mi víc líbilo, kdyby to byly opravdu ty „pravé“ dámy, elegantní a jemné, což by víc kontrastovalo s hrdinčiným divadélkem. K přechodníkům v závěru – „slezla na perón… ignorujíc“ je správně, ale „dívala se… slova zanikajíc“, tady je přechodník opravdu nevhodně použitý. Měl by se vztahovat k podmětu, takže by to mohlo vypadat např. takhle: „jeho slova doznívala, zanikajíc v hvízdání páry“. Nebo – což mi připadá přirozenější – se dá přechodníku úplně zbavit: „dívala se… zatímco jeho mrzutá slova zanikala v hvízdání páry“.


Prosecký
04. 06. 2013
Dát tip

Velmi dobrá imitace slohu. Konec 19. století? Dal(a) jsi tomu i přiměřeně rychlý tok plynutí. Tip. 


Arnica
04. 06. 2013
Dát tip

Naprosto skvěle jsi vystihla její povahu.. Jak píše Lakrov: Brr.. ale taky trocha studu (za ni nebo za sebe? kdo nebyl někdy hloupě povrchní?), lítosti (je to smutné, když něčí život stojí na prstenu a klobouku...), úsměvu (protože si to od "klobouků" zasloužila)... A chudák (snaživý) manžel. "Ten smetanový, ten byl vážně moc pěkný, drahá..." 

(Grafická úprava mi seděla). Rozhodně tip. 


Lakrov
04. 06. 2013
Dát tip

Hezky jsi vylíčil(a) tu bláznivou, náladovou ženskou. Čtenář má po dočtení chuť se oklepat a říci si brr! Pak si ale uvědomí, že je to vlastně docela legrační příhoda. Nebo si možná oddechne, jaké je štěstí nemít takovou doma. (Někdo si bohužel musí přiznat opak). Kolik podobných "sebemyslilek" asi denně trápí své muže? Po dočtení se mi vybaví M.B.B, Kuks a napadá mě, že tahle povídka je vlastně jakousi literární podobou jedné z lidských neřestí. Chystáš další?

Grafická úprava (spíš NEúprava) textu snižuje srozumitelnost, a to hlavně v rozhovoru o Bertě Schillerové, vedeném v tom cizím kupé. Na první pohled není chvíli poznat, kdo co říká, a vyvolává to dojem, jako by ona (fiktivní) Berta Schillerová byla jakousi známou osobou.


Já děkuji za komentář, který mě navnadil na další psaní. :-)


Anděl
04. 06. 2013
Dát tip

Moc pěkně se čte. Příjemné graficky ke čtení pro mne.Příběh má spád, vlastně normální obyčejný příběh. Odehrál se v něm celý život a vztah v malinké epizodě během deseti minut ve vlaku.

Děkuji za inspiraci o Klobouku.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru