Zachránce

Pramálo se sem hodil ten muž, oblečený do černého. Kdo si vezme do baru farářskou košili a kolárek? Tahle mu byla příliš velká a kolárek ho viditelně škrtil. Nic z toho se k němu nehodilo, ale muž se tvářil velmi důstojně. K tomu přispívala velká pleš, lemovaná po obvodu pásem krátce střižených vlasů. Byl hladce oholený a tím výraznější byla jeho brada, vystrčená kupředu, jako kazatel, pátrající po hříšné duši, kterou je třeba spasit. Seděl u stolu sám, před sebou sklenici čisté vody. To se ale mělo brzy změnit.

Do baru vešla překrásná žena. Vlasy měla vyčesané a sepnuté červenou sponkou, červené šaty na ramínka s velkým výstřihem, štíhlé paže a dokonalé nohy. Minula muže s vodou, poté se zastavila, vteřinu váhala a vrátila se ke stolu.

„Smím?“ zeptala se plešatce. Muž přikývl a napřímil se na židli. Žena půvabně usedla. Muž zavrtěl nespokojeně hlavou: „Ale, ale, copak? Takové mladé děvče a v takovém prostředí? Povězte mi, dítě, jak jste se zde ocitla?“ Žena mu věnovala překrásný úsměv.

„Chtěla jsem strávit večer s nějakým zralým, moudrým mužem.“

„Ach tak! Díky bohu, že jste natrefila na mne! Dítě nešťastné, copak nevíte, jaká na nevinnou dívku čekají nebezpečí? Hřích číhá na každém kroku. Mám o vás starost. Modlíte se?“ Žena se nepatrně zarazila, ale vzápětí věnovala muži další, neméně krásný úsměv.

„Vlastně ano, tedy určitě ano. Ano, modlím se.“ Na okamžik zaváhala a potom dodala: „Třeba bychom se mohli pomodlit spolu.“ Muž přimhouřil oči.

„Nešťastné dítě, to mne poslal sám Všemohoucí, abych vám poskytl duchovní útěchu. Budeme se spolu modlit za spásu vaší duše. Tolik nebezpečí všude kolem, tolik prostopášnosti! Je potřeba vás zachránit, tohle není místo pro vás. Jste nevinné dítko boží, čistá lilie, víte? Víte to? Řekněte, víte to?“

Žena trochu křečovitě zdvihla koutky úst a odpověděla: „To… ano, vím.“ Muž se však zatvářil nespokojeně.

„Ne, nejste čistá, nejste vůbec čistá. Potřebujete pokání a rozhřešení. A nemylte se, bůh vidí všechny vaše skutky, každá žena je cizoložnice, kámen úrazu, had, svádějící ke smilstvu, vzpomeňte na Evu. Podejte mi ruku. No tak, podejte mi ruku!“ Muž svraštil obočí, byl to téměř rozkaz. Žena krátce pohlédla přes celý bar kamsi do rohu, ale ihned uhnula očima. Váhavě podala muži ruku. Uchopil ji skoro šítivě.

„Chce se mi plakat. Tohle přeci měla být ruka anděla! A co držím? Ruku chlípné ženy! Kolik hříchu na ní lpí! Dítě nevinné, bůh mě netrestej, vy vůbec nejste nevinná! Cítím to, mám vnuknutí!“ Muž si položil její ruku na pleš a znehybněl. Žena v rozpacích poposedávala na židli. Muž náhle vstal a stále drže štíhlou dlaň, přesunul židli těsně k ženě. Lekla se a chtěla se vytrhnout. Ale muž prudce zavrtěl hlavou: „Ne, neopustím vás! Nedovolím, aby vás hřích nadobro pohltil, dítě nešťastné. Já jsem Boží muž, jsem prorok. Věříte mi, dítě?“

Žena neodpověděla, jen vyděšeně přihlížela, oči vytřeštěné. Muž se k ní naklonil.

„Ještě nejste zatracena, ještě ne! Mohu vám pomoci, dítě, budete mezi anděly! Mám boží dar, očistím vás od hříchu. Bůh mi dal dar, abych zápasil s ďáblem. Nevěřící Tomáš si sáhl na Ježíšovy rány a vy, moje dítě, sáhněte si na můj dar!“ Muž vtiskl ženinu ruku do svého rozkroku a pozdvihl obličej ke stropu. Neslyšně pohyboval rty a vzdychal. Ženě se do obličeje rychle vlévala panika a strach. Nakonec vytrhla ruku ze sevření a zmizela v chodbičce, ukryté za závěsem na jedné ze stěn. Na útěku se opět podívala do rohu a potřásla hlavou.

Muži v černém chvíli trvalo, než si uvědomil, že v rozkroku mu chybí ženská ruka. Přepadl ho zmatek. Rozhlížel se kolem, ženu však nespatřil. Zmatek vystřídala zlost. Vstal a zamířil do stejného rohu, kam se předtím dívala žena. U malého stolku tam, téměř neviditelně, seděl silák. Sledoval celou příhodu a nyní už ve stoje očekával rozhněvaného muže. Ano, muž v černém byl velmi rozzlobený.

„Co to má znamenat? Zaplatil jsem si hodinu u stolu a hodinu v apartmá. Takhle se chováte k zákazníkovi? Buď s tím něco udělejte, nebo chci své peníze zpátky!“

„Všechno bude v pořádku, pojďte se mnou,“ odpověděl silák s profesionální zdvořilostí a vedl muže jemně za loket zpět ke stolu. Usadil jej a naklonil se k jeho uchu: „Hned jsem zpátky…,“ a zmizel za závěsem. Muž v černém opřel lokty o stůl, sepjal ruce před obličejem a nervózně o sebe poťukával prsty. Čekal. Po chvíli se závěs odhrnul, vyšla žena, stále stejně krásná, jen vlasy měla trochu pocuchané. Silák těsně za ní. Když uviděla plešatce, zaváhala, ale silák ji sotva znatelným pohybem postrčil směrem k němu. Žena se přiblížila ke stolu, silák zamířil do svého rohu a cestou neustále otáčel hlavu ke dvojici. Žena zůstala stát, sbírala síly. Potom na vteřinu zavřela oči, a když opět pohlédla na plešatce, měla ten samý výraz, jako když se setkali poprvé.

„Smím?“ zeptala se a posadila se. Plešatec ihned položil lokty před sebe, dlaně přitiskl na desku stolu. Zadíval se s otcovskou starostlivostí na ženu: „Ale, ale, copak? Copak dělá taková nevinná, čistá duše uprostřed téhle Sodomy? Ale nemějte strach, dítě, jsem tady, abych vám pomohl…“