Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Spolek čtyř mrtvol

05. 10. 2013
9
18
1851
Autor
CiaraO

„Jak ten váš spolek čtyř mrtvol poslouchám, tak mě napadlo, že bych se možná i připojil.“
„To myslíte vážně?“ zhrozil se překvapeně Ondřej a trochu se polil svou tureckou kávou, kterou se právě chystal ochutnat. „Napadlo mě, že bych to tady možná taky nejraději skončil. Víte, jednou jsem pocítil…,“ začal číšník. „Zadržte,“ zastavil ho Igor. „To takhle nejde říct, že se chcete zabít. To není takhle jednoduché, to musíte předem pečlivě naplánovat.“

 

V kavárně seděl u stolku číslo 5 muž v hnědém svetru a vyťukával na svém šálku rytmus potichu hrající hudby. Zvonek u dveří zacinkal, do kavárny vešla žena. Zplihlé vlasy jí sahaly po ramena, s kruhy pod očima vypadala unaveně, ale i přesto velice energicky přikráčela ke stolku.
„Ty jsi přišla, to jsem ale nečekal, Alice,“ přivítal ji muž.
„Ale to víš, měla jsem perný týden, nezbyl mi čas na…“
Alice nestihla odpovědět, neboť zrovna přišel číšník a podal jí nápojový lístek.
„Zase tolik práce v orchestru, slečno Alice?“ zeptal se jí.
„Ano ano, nebylo toho zrovna málo.“
„To chápu, to pak nezbývá čas na jiné věci. No ale vidím, že už jste tady dva. Skoro všichni! Ale neztrácejme naději, třeba dneska někdo nepřijde. Co, Igore?“ zažertoval číšník a přátelsky poplácal muže po rameni, pak se znova obrátil k Alici.  
„Copak to bude dneska? Rozmýšlejte dobře, třeba se vidíme naposled!“ Rozchechtal se vlastnímu vtipu.
„Dám si hmm… třeba jablečný mošt.“
„Tak tedy jablečný mošt,“ zapsal si číšník a odešel.

Zvonek u dveří znova zacinkal, obtloustlý pán v obleku zamířil k Igorovi a Alici. Než stihl položit svou koženou aktovku na zem vedle své židle, zvonek zacinkal počtvrté, to se ve dveřích zjevila opálená dívka a také se usadila u stolu číslo pět.
„No ne, my jsme vskutku všichni!“ Zvolala radostně Alice.
„Ondřeji, tebe jsem, ale vážně, ale vážně už dneska nečekal,“ poznamenal Igor.
„I pro mě, je to překvapení, to musím přiznat,“ ozvala se druhá dívka. Ondřej se smutně začervenal.
„I pro mě je to překvapení,“ zopakoval číšník vesele, když se objevil s Aliciným moštem. „Minule už to vypadalo, že jste tady v kavárně opravdu naposled.“ Dodal číšník a natáhl ruku, aby si s ním Ondřej plácl, ten se ale jen nesměle dotkl jeho dlaně. „Co to bude dneska?“
„Dal bych si snad nějakou kávu…dám si turka, ten mi vždycky pomůže.“
„Dobrá volba. A co pro vás, slečno Dito? To co vždy, nebo snad nějaká změna?“
„Mléko s fialkovou esencí,“ odpověděla Dita zvonivým hlasem. „Takže jako vždy, že se vůbec ptám.“
„V kavárně naproti mají mléko i se skořicovou esencí,“ pošeptala Alice Ditě, když číšník odešel. „No a co? Mě je stejně fuk, co piju.“
Igor zacinkal lžičkou o svůj šálek.
„Tiše prosím. Vítám vás na již deváté schůzi plánů sebevražd. Měli bychom shrnout týdenní události. Čekal jsem tedy, že se sejdeme v menším počtu, ale nevadí… Můžem začít třeba tebou Ondřeji. Proč ses ještě nezabil?“

„Já jsem byl v neděli v divadle… sám. Hráli Evžena Oněgina a já plakal.“
„Ale né,“ zděsila se Alice, „neměl bys chodit na tyhle hry o lásce!“
„To nic, vždyť já plakal i tehda při Čekání na Godota. Vedle totiž seděla dívka, moc hezká a já celou dobu čekal, že se něco stane, ale ono se nikdy nic nestane, nikdy nebudu takovou mít, ani třeba kdyby nebyla tak moc hezká… No a pak jsem byl v práci a večer jsem začal se cvičením.“
„Ale to je přece skvělé!“ Nadchla se Alice.
„Já jen sledoval pořady, kde říkají, jak se cvičí. Je třeba začít s teorií.“ Ondřej se rozvzlykal.
„A pak jsem si uvázal lano.“
„A?“ Zeptal se napjatě Igor.
„Když já mám pořád strach, že ten uzel neumím správně!“
„Můj bože, proč se třeba nepředávkuješ. Pořád to tvoje lano…,“ otráveně zakoulela očima Dita.
„Příště už to určitě zvládneš, že Ondro?“ Zastala se ho Alice a pohladila Ondřeje po ruce, neboť měla slabost pro jeho smutný příběh.
„Příště už mě tady určitě nepotkáte. Vážně ne.“

„A co ty, Alice?“ Přerušil Ondřejovy vzlyky Igor. „Co ty pořád tady?“
„Dobrá teď já,“ začala zvesela Alice. „V pátek už jsem se chystala skočit, vážně, ale my měli koncert orchestru. Zase tam byla ta pitomá coura, celou dobu se na Martina smála a měla výstřih snad až k břichu! Že jí to není blbé! Ale už stejně vím, že s  manželem spí, tak co?
Pak jsem šla do šatny.“
„A skočilas?“
„Chtěla jsem, ale uviděla jsem její kabát, tak jsem jí ho rozstříhala. Mrcha jedna, to si zasloužila.“
„No a pak? Skočilas?“
„Ne ne, říkali, že za týden bude další koncert, tak potom už určitě skočím, to slibuju.“

Číšník dorazil ke stolku a postavil nápoje před své hosty. „Jak ten váš spolek čtyř mrtvol poslouchám, tak mě napadlo, že bych se možná i připojil.“
„To myslíte vážně?“ zhrozil se překvapeně Ondřej a trochu se polil svou tureckou kávou, kterou se právě chystal ochutnat. „Napadlo mě, že bych to tady možná taky nejraději skončil. Víte, jednou jsem pocítil…,“ začal číšník. „Zadržte,“ zastavil ho Igor. „To takhle nejde říct, že se chcete zabít. To není takhle jednoduché, to musíte předem pečlivě naplánovat.“
„No ale to já bych právě s vámi plánovat chtěl. Moc by mě to bavilo.“
„Sebevražda není žádná legrace,“ odpověděla Alice.
„To byste musel projít naším sezením. To není jenom tak,“ opakoval Igor.
„No vždyť.“
„Ale my zde momentálně nepřijímáme nové členy.“
„Přesně tak, musíte počkat, až se uvolní místo. A to by mělo už brzy,“ doplnila Igora Dita.
„Slečno Dito, jeden navíc, vždyť to přece nemůže být žádný problém,“ zaškemral číšník „No tak já vám povím aspoň můj příběh – co jsem celý týden dělal,“ navrhl, když uviděl nesouhlasné pohledy. „Zadržte,“ zastavil ho znovu Igor. „My zde u stolu nemáme ani židli navíc, logicky si tudíž nemůžeme vyslechnout váš příběh.“
„Tak tak,“ přitakali zbylí tři plánovači sebevražd.
„Dám si ještě jeden šálek kávy,“ poprosil Igor číšníka.

„Hmm, tak teď bych třeba mohla mluvit já,“ nabídla se Dita, když číšník se šálkem a sklopenou hlavou odešel. „Jen do toho, povídej, minule jsi totiž tvrdila, že příště už určitě nepřijdeš.“ podíval se na ni Igor.
„Já vlastně ani nevím. Celý týden jsem byla doma s dětmi. Jsou tak nudné, člověk si s nimi vůbec nepopovídá. Vždycky, když se manžel odpoledne vrátí, mluví o práci a to mě taky nudí. Ve středu přišla návštěva, Helen a její nový manžel, celou dobu mluvili o své svatbě. To si opravdu myslí, že mě to zajímá? Pak jsem šla nakupovat, ale nebylo tam nic, co by se mi líbilo. Takový nudný týden si neumíte ani představit, už mě nebaví ani spát.“
„To je ale opravdu hrozné, Dito, proč ses teda už nepředávkovala?“ zeptala se Alice
„Hmm… já nevím. Asi vymyslím nějaký lepší způsob, předávkování je možná už trochu zastaralé, chtěla bych umřít pěkně, nějak originálně!“
„Do příště už to ale určitě vymyslíš,“ povzbudil ji Igor.
„Samozřejmě, že ano. Příště už sem určitě neodrazím.“

Trojice očí se upřela na Igora. „Co na mě tak hledíte? Víte, přece proč jsem ještě tady – to kvůli vám. Copak si můžu vzít život a nechat vás tři tady jen tak? Vždyť, co byste beze mě dělali.“
„To máš pravdu, Igore, jsi tak obětavý ve své nemoci. Já být na tvém místě, to bych tady už určitě nebyla,“ politovala ho Alice.
„Mít Ortenzovu chorobu, to není jenom tak. Každý den se vzbudíte s pocitem, že jste se už vlastně vůbec vzbudit nemuseli. Tak moc zákeřná choroba to je.“
„A už přišli na to, co jí způsobuje?“
„Ale kdeže, nepřišli. Má ji jen několik nešťastných lidí na světě.“.
„A už přišli na to, jaké účinky ta choroba má?“ Zeptala se zaujatě Dita.
„Ale kdeže nepřišli. Zatím se žádné účinky neprojevily, ale už se určitě brzy projeví.“
„Ale to je hrozné,“ přitakal soucitně Ondřej.
„Kde mám vůbec svoje kafe?“ Vykřikl naštvaně Igor.
„Tiše, tiše, nerozrušuj se. Víš, že to nedělá tvoji chorobě dobře,“ utišila ho Alice.
„Ale kde je číšník? No to je jedno,“ uklidnil se, „abych pokračoval! Nevím, jestli příště ještě dorazím. Schůzi co schůzi se zde s vámi střetávám, ale přitom bych se už nejraději zastřelil. Nikdo z vás to nemá tak hrozné jako já.“
„To vskutku nemáme, ale určitě pochopíme, že už příště nedorazíš.“
„No, možná už příště opravdu nedorazím,“ souhlasil Igor sklesle. „Ale kde je ten číšník? Už chci kafe!“ Vzpomněl si znova.

„To je pravda, kde je číšník? Už jsem dopila své mléko.“ Uvědomila si Dita.
„No ano, i já už jsem dopil,“ přitakal Ondřej.
„Ještě chvíli počkáme! Číšník určitě brzy dorazí.“
Všichni čtyři tedy chvíli mlčky čekali. „Už mě to nebaví, zajdu si pro tu kávu sám,“ rozčílil se Igor. „Já půjdu s tebou, chci si taky objednat,“ ozvala se Alice. „Asi půjdeme všichni, všichni si přece chceme objednat!“ Vyřešila situaci Dita.
„On tady ale není,“ podivil se Ondřej, když všichni čtyři dorazili k baru. „Číšníku!“ Zakřičela Dita, ale nikdo se neozval. „Je to ale podivné!“ zkonstatovala Alice.
„Děláte zbytečný povyk. Jistě je vzadu v tamté místnosti a právě mi tu kávu připravuje,“ ukázal Igor na místnost s bílými dveřmi. „Ale vy slyšíte kávovar? Já nic neslyším,“ upozornil je Ondřej. „On má pravdu! Je to podivné!“
„Třeba ale leští skleničky,“ pokusil se situaci vyřešit Igor. „To je ale potom leští pěkně dlouho! Vůbec se mi ta jeho rychlost nelíbí. Asi tam k němu vtrhnu,“ rozhodla se Dita a podívala se na Igora, jestli její nápad odsouhlasí.
„To je dobrý nápad, ale vtrhnu tam já. Přece jen jsem muž a bude ze mě mít větší respekt, až ho upozorním na jeho rychlost.“ Ostatní uznale hlavou a Igor tedy otevřel dveře. O pár sekund později se z místnosti ozval Igorův hysterický výkřik. Všichni se za ním rozběhli.

Číšník nepřipravoval kávu a neleštil skleničky, místo toho se uprostřed místnosti houpal s hlavou utáhnutou ve smyčce. „To je příšerné!“ vypískla Alice, zatímco Igor plakal a ostatní jen zaraženě hleděli. „To přece není možné. Proč se zabil? Já to nechápu,“ promluvil Ondřej.
„Já nevím, já fakt nevím…Já nikdy neviděl mrtvolu,“ vzlykal Igor. Dita jen složila ruce v bok. „Hmm hlupák, takhle se zabít. Vždyť ani neměl žádný problém. Pojďme už.“ 

„Teď to tady asi zavřou co?“ zeptala se Alice, když odešli z místnosti.
„To asi ano,“ zafňukal Igor.
„Jak se ten číšník vůbec jmenoval?“ pokračovala Alice. Všichni pokrčili rameny. Nastala krátká chvíle ticha.
„Kde se ale sejdeme příští týden?“ Zděsil se náhlým problémem Ondřej.
„Můžeme jít do kavárny naproti, mají tam přece mléko i se skořicovou esencí,“ odpověděla Dita.
„To je pravda, tak odteď se všichni budeme scházet v kavárně naproti, schůzky přesměrujeme tam,“ uzavřel Igor a čtyři lidé odešli z kavárny bez placení, jen číšník tam zůstal.
 


18 názorů

StvN
23. 11. 2013
Dát tip

Ještě poznámka k tomu, že je zmíněno téma psychologické. Tady se dost často zaměňuje psychologické a utahané. Že je něco rozvláčné ještě neznamená, že autor dobře pracuje s psychologií postav a dějů a na druhou stranu nikde není řečeno, že k vystižení nějakých psychologických pochodů nebo rozpoložení je třeba psát dlouhé texty a celkově natahovat situace.


StvN
23. 11. 2013
Dát tip

Zajímavý nápad. Ne úplně dobré provedení. Je to hodně rozvláčné, úvod v podstatě nezajímavý. Jak se scházejí jako švábi na pivo. To by šlo napsat několika větami. Ostatně už ten prolog by prakticky stačil. Ta expozice je strašeně dlouhá. Krátil bych.


Tehunis
23. 11. 2013
Dát tip

*


Mony
17. 11. 2013
Dát tip

Luxusní! T.


DavidPetrik
16. 11. 2013
Dát tip

Text jsem cetl jako (zamernou) frasku, jako odlehceny cerny humor. Jedine tak jsem se dokazal vyhnout vytce, ze text nevnima utrpeni lidi s MDD nebo uzkostnou poruchou. Sveho casu jsem vidaval pacienty, kteri se alespon jednou (neuspesne) pokusili o sebevrazdu a nahled do tehle propasti mel skutecne Nietzscheovske rozmery.

Jestlize je text fraskou nebo parodii, je napsany svizne. Dialogy jsou zrucne, zive, uveritelne. V nich je nejvetsi deviza textu. Tematicky se text ovsem opakuje: je vlastne mozaikou tehoz - meditaci nad sebevrazdou, kterou ani jedna z postav nebere jako vaznou alternativu, ale pouze jako tema k rozprave. Tohle opakovani tehoz je po druhem tretim pribehu trochu nudne.

Dalsim trochu dramaturgicky nezvladnutym okamzikem je premysleni postav nad osudem cisnika. Jejich uvahy jsou zdlouhave a ctenar hned pochopi pointu, ze cisnik spachal sebevrazdu, cimz se nenaplni ctenarovo ocekavani. Protoze je autor silny v dialozich, rekl bych, ze nejvice by mu slusel jiny zanr: divadelni hry, libreta. V pripade setrvani u prozy bych doporucoval vyvazit dialogy predstavenim postav ci prostredi neprimou reci. At se Vam dari.


Alissa
10. 11. 2013
Dát tip

Výborný námět, a stejně tak dobře zpracovaný. Díky za to.


CiaraO
07. 11. 2013
Dát tip

Lakrov: počkám si na něj ;)


Lakrov
07. 11. 2013
Dát tip

Komentář přidám v rámci soutěže.


Janina6
15. 10. 2013
Dát tip

Pěkný nápad a napsané je to čtivě, s lehkostí, úžasně jsem se bavila.

Moje připomínky se tedy budou týkat spíš jen drobností. Pozor na nadbytečné užívání zájmena „svůj“ (např. Než stihl položit SVOU koženou aktovku na zem vedle SVÉ židle…) Zkus to bez nich, většinou nejsou nutná a jenom zatěžují text. Nadbytečné mi připadne i vypočítávání „všichni čtyři“ ve větě „Všichni čtyři tedy chvíli mlčky čekali“ a „když všichni čtyři dorazili k baru“. Chvíli mlčky čekali a Když dorazili k baru mi zní plynuleji, ale záleží samozřejmě na tobě.

„Technická“ poznámka k psaní přímých řečí: pokud je uvozovací věta až za přímou řečí, začíná vždycky malým písmenem (takže ne „… všichni!“ Zvolala radostně Alice. , ale „…všichni!“ zvolala radostně Alice. Podobně třeba „…opravdu naposled,“ dodal číšník vesele. Nebo „…že, Ondro?“ zastala se ho Alice. V textu je takových míst víc.)

Jinak se těším na další povídky!


CiaraO
15. 10. 2013
Dát tip

Jojo souhlasím :) děkuju


Janina6
15. 10. 2013
Dát tip

Ahoj, souhlasíš s nominací do příštího kola Povídky měsíce?


Arnica
08. 10. 2013
Dát tip

Luxusní


Fruhling
06. 10. 2013
Dát tip

Úplně nejvíc!

Snad jen postava číšníka z počátku působí příliš bezproblémově, takový ten bodrý vlezlý typ, který nemá problém. Jeho žádost o členství v klubu je ovšem krásný okamžik, a to především díky reakci ostatních postav.

Ještě bych možná posílil trochu aktuálnost textu přidáním nějakých referencí na současný svět: třeba tím, kde postavy pracují (v tomhle funguje postava Alice), kde studují či nakupují. Nebál ych se toho, protože samotný příběh by to s přehledem snesl.

S radostí tip a nomibaci na povídku měsíce, ju?

P.S.: Oněgin je slzopudné svinstvo .)


lucifuk
06. 10. 2013
Dát tip

Veľmi podarené. Dávam tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru