Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Projekt SS
datum / id30.11.2013 / 436900Vytisknout |
autorCyri
kategoriePovídky
témaSci-fi
upřesnění kategoriePostapokalyptická povídka z ČR
zobrazeno1098x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog

Zajatecký tábor Přechodov byl jeden ze tří táborů nacházejících se v lokalitě Moravskoslezských Beskyd, které náležely k oblasti Morava-sever. Ta byla společně s Moravou-střed a Slezskem na základě smluv o poválečném uspořádání světa součástí Spojených států severoevropských. Hranice Spojených států lemovala severní okraj Bílých Karpat a dále pokračovala severozápadně směrem na Brno a odtud přímo na západ. Jižním směrem od této z obou stran ostře střežené linie, pak byla oblast Morava-jih, která byla stejnými mírovými smlouvami ustanovena součástí Středoevropského svazu, druhé z obou dnešních evropských velmocí.



V čele těchto mocností však nestáli lidé. Ty nejvyšší mocenské posty bez výjimky obsadili příslušníci rasy Cerebronů, o jejichž existenci svět netušil až do třicátých let. Jestli šlo o bytosti mimozemského původu či o nějaký z tajné výzkumné laboratoře vzešlý výsledek s katastrofálními následky se až do dnešních dnů s jistotou nikdy neprokázalo. Od doby svého vzestupu Cerebroné velmi dbali toho, aby se v zájmu jejich bezpečí vědělo o jejich původu a také schopnostech co nejméně.



Třetí světová válka však nedosáhla zdaleka takového trvání a tak fatálních následků jako světová válka, která jí předcházela. Dopad, který měla na lidskou populaci či ekonomiku, nebyl tak drtivý. O co menší však byly ztráty na životech, o to větší byl počet zajatců na všech zúčastněných stranách a spolu s tím i nárůst množství pracovních táborů a počtu jejich osazenstva.

Projekt SS

Muž zachumlaný do zimního kabátu tiše vyklouzl z jedné dřevěné ubytovny, nevytápěné a v zimním období zoufale nehostinné. Přikrčený před silným větrem se začal v chabém světle měsíce brodit sněhem napříč pracovním táborem. Zpoza rohu zaslechl hlasy a dusání vojenských bot a tak rychle uskočil stranou do stínu, kde zůstal hodnou chvíli v očekávání toho nejhoršího nehybně a bez dechu stát.

Nakonec však dvoučlenná ozbrojená hlídka mužův úkryt minula, aniž by jej zpozorovala, a zmizela za další budovou. Již trochu klidnější se vydal opět na cestu. Prošel kolem další ubytovny a zahnul za roh. Po pár dalších krocích opět odbočil z vyšlapané cesty a zastavil se. Pak se tak pohodlně, jak to jen šlo, opřel o dřevěnou stěnu a hrábl do jedné z kapes svého kabátu, špinavého a již značně obnošeného. Svou úlohu však zimní oděv stále plnil docela obstojně, a tak muži sice byla zima, ne však zima, která by jej mohla stát život. S cigaretou v ústech začal hledat v druhé kapse.

Když se mu těsně před obličejem ozvalo škrtnutí, po zádech mu krátce přeběhl mráz. Sklonil hlavu a hluboce nasál vzduch. Konec jeho cigarety se okamžitě rozhořel. „Do riti, Erik,“ ulevil si nadávkou, když znovu vydechl. „Keby som ťa už nejaký ten piatok nepoznal a nevedel, čo všetko dokážeš, možno že by som si teraz aj narobil do gatí.“

Rozhořela se další sirka a Erik si taky zapálil. I ve světle toho slabého plamínku byl vidět jeho pobavený výraz. „Jo, znáš mě už dlouho. To je pravda,“ přikývl a naklonil se blíž k Jurajovi. „Ale podle toho jak smrdíš, Juro,“ Erik pomalu vydechl oblak kouře, „bych přísahal, že ses do těch gatí stejně posral i tak.“

Juraje to nijak neurazilo, i tak se ale rozhodl ránu svému příteli oplatit. „Ja by som zase prisahal, že takto tu smrdia všetci. A ty tomu všetkému kraľuješ.“

„Pravda, pravda,“ pokýval hlavou Erik, na rtech úšklebek. Kdyby to pro něj, i pro jeho společníka neznamenalo nebezpečí, Erik by se teď i zasmál, rád a z plna hrdla. Žádný smích se však neozval. „Tak jsme se trochu pobavili, ale teď už něco vážnějšího: Řekni mi kdy?“

„No, aspoň pár dní to ešte potrvá.“ Juraj se nepříjemně ošil. Očekával, že Erikovi se jeho slova líbit nebudou. A nemýlil se.

„Jakých pár dalších dní ještě?! Ty nevíš, jak moc nás tlačí čas, kurva...“ Erik rozčileně mrsknul nedopalkem do sněhu, až to zasyčelo. „Já tu nechci zdechnout... Rozumíš, Juro? Nechci!“

Juraj se snažil přítele utišit. Sáhl do kapsy po krabičce a nabídl mu novou cigaretu. „Hej, len potichu, Erik, jasne? A teraz sa upokoj a povedz mi, čo sa stalo?“

„Dneska v dole našli dalšího chlapa, to se stalo,“ odpověděl Erik úsečně. „Kluci, co ho našli, říkají, že to byla spíš krvavá kaše než lidský tělo. Samá krev a kosti. Prostě úplný jatka. A podle všeho to byl ten mladej Ital. Doprdele, jak on se jenom jmenoval? Ferroso? Farrio?“

„Ferro,“ opravil ho Juraj. „Volal sa Ferro.“

„No, to je vlastně jedno.“ Erik nad tím mávnul rukou. „Každopádně, Juro, nevím, co tam dole je nebo co se tam děje a vlastně to možná ani vědět nechci. Rozhodně ne na vlastní kůži. Říkám ti, že teď, když je Ferro tuhej a předevčírem zařvali zas ti dva Maďaři, pošlou do dolů nový lidi. No a nevím jak ty, ale já mezi těma vyvolenýma určitě být nechci.“

„Prácu v bani by som si tiež pokojne odpustil, nehľadiac na to, čo tam je alebo nie je,“ souhlasil Juraj. „A máš moje slovo, že sa pokúsim dodatočné prípravy čo najviac urýchliť. Je tu ale ešte niečo, čo by si mal vedieť. Došlo ešte k jednej zmene. Ja a mama sme sa rozhodli pribrať k nášmu plánu navyše ďalších troch ľudí. Anna je najlepšia zlodejka tu. Prosto baba, ktorá dokáže zohnať čokoľvek, čo sa od nej chce. Bude sa nám hodiť, mať ju so sebou. Ďalší z tých troch je Natasza, tá Poľka, no a...,“ nedokončil Juraj větu.

Erik se na přítele podezřívavě zamračil. „No a...? Kdo je ten třetí? Tak ven s tím.“

„No Natasza ... ehm, pred dvoma týždňami porodila.“

„Doprdele, tak to je fakt skvělý! Nejenže sebou budeme mít další dvě ženské, ale jedna z nich sebou navíc povleče děcko!“ Erik se ironicky zasmál, byl zoufalý a rozčilený.

„Hlavne buď ticho.“ Juraj se rozhlédl na obě strany, ale po hlídce stále nebylo nikde ani stopy. „Tiež mi to nie je práve dvakrát po chuti, brať sebou mimino, ale nemohol som s tým nič robiť. Mama chce Nataszu pribrať.“

„A to proč? To se Margita snad nakonec přece jen úplně zbláznila nebo co?“ Erik nad tím jen kroutil hlavou.

„Hej, kamoš,“ varoval jej Juraj. „Stále ešte hovoríš o mojej matke, tak bacha na hubu. A navyše sa tak rozhodla, až keď zistila, že tú ženskú majú v pláne zabiť. Decko tiež. Čoskoro.“

„A důvod? “

„To decko je bastard, to je ten dôvod.“

„To mi ale nestačí, Juro,“ nenechal se Erik odbýt tak snadno. „Nebyl by to první bastard některého ze strážných tady v táboře. Víš stejně dobře jako já, jak to tady se ženskýma chodí. Ne, za tím prostě musí být něco víc. Tak to konečně vybal. Kdo je otec toho malýho bastarda?“

„Je to vrchný veliteľ Darko.“ Juraj si povzdychl a típnul cigaretu. „Ten chlapec je Cerebronov parchant.“

 

• • •

 

Bylo krátce před sedmou hodinou, což byl dle ustanoveného rozvrhu čas večeře. Na náměstí před hlavní budovou vojenského velitelství byla doslova hlava na hlavě. Byla jsem tu jako jedna z mála už od půl sedmé, a tak jsem teď stála asi pátá v jedné z dlouhých řad čekajících lidí, které se táhly přes celé náměstí a zdánlivě bez konce mizely až kdesi mezi obytnými budovami.

Když na mě přišla řada, vrazili mi do jedné ruky kovovou misku z půlky plnou řídkého zeleninového vývaru a do druhé půl krajíce chleba, což byl stanovený příděl pro ženy.

No, to jste se teda zrovna nepředali, pomyslela jsem si znechuceně. Asi jsem se tak docela neuhlídala a ta myšlenka se musela promítnout do mého výrazu, protože chlapík v uniformě vydávající dnešní večeři mě prošpikoval zlým pohledem zpod jeho ošklivě zamračeného obočí. A sakra. Do čeho jsem se to zas dostala? zhrozila jsem se.

Když se ten nakrknutý chlapík začal otáčet po dalších uniformách, poznala jsem, že se chystá nenechat to jen tak. V touze vyhnout se tomu peklu, které by následovalo, rychle jsem hodila svůj chleba do misky a otočila se k vojákovi zády. Během tohoto pohybu se nepozorovaně do hluboké kapsy mé péřové bundy přemístili další tři krajíce. Nepředali jste se, takže nemám jinou možnost, než si nabídnout sama, pousmála jsem se pro sebe.

Počínala jsem si opatrně jako vždy, když jsem tady v Přechodově kradla, stejně jsem ale radši rychle zamířila pryč. Voják, který měl dnes službu při výdeji večeře, si sice ztráty chlebů, o které jsem ho připravila, vůbec nevšiml, jak ale říkávám: „Nikdy nevíte, kdo se dívá.“ A tady na náměstí bylo přes šest set dalších očí krom těch mých.

Koutkem oka jsem vedle sebe zahlédla muže. Postřehla jsem, že je docela vysoký a na tváři má několikadenní vous, který mu přidával několik let. Stejně jako já se snažil prodrat davem pryč, aby si v klidu mohl sníst to málo, co jsme po celodenní úmorné dřině dostali k večeři. Chvíli jsme se mezi dvěma frontami tlačili bok po boku a na malý okamžik jsem ucítila tlak na svém levém boku. Nedala jsem na sobě nic znát. Jakmile nás dav vyplivl ven jako vyžvýkanou žvýkačku, oba jsme zamířili na opačnou stranu.

Právě když jsem se po procházce opět ocitla na teď už celkem prázdném náměstí, dojídala jsem poslední sousto svého půlkrajíce. Obrátila jsem misku dnem vzhůru a do krku mi steklo posledních pár kapek vývaru. Můj žaludek, uvyklý jen na dvě skromná jídla denně, se naštěstí mé večeři nebránil, a tak jsem se po celém dni zase cítila alespoň nepatrně zahřátá a spokojená.

Došla jsem ke sběrným barelům a hodila do něj špinavou misku, až to zarachotilo. Pak jsem se otočila na patě a opět jsem zmizela mezi budovami. Následovalo obezřetné rozhlédnutí se kolem sebe. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla z ní malý špinavý kus zmačkaného papíru. Stál na něm naškrábaný vzkaz: Dnes večer.

 

• • •

 

Po planině, rozlehlé a pokryté půlmetrovou vrstvou sněhu, se proháněl silný vichr a mráz štípal až do morku kostí. Této nehostinné krajině bok po boku vytrvale vzdorovali člověk a pes. Postupovali vpřed jen velmi pomalu. Člověk první, pes v jeho vyšlapaných stopách.

Po několika desítkách minut úmorného trmácení a boji proti větrnému živlu dosáhli okraje pláně, jenž byl olemován vysokými smrky, které měli své větve skloněné pod tíhou sněhu až k zemi. Dvojice se ani na okamžik nezastavila k odpočinku a zamířila dál do lesa.

Velký vlčák se srstí černou jako ta nejhlubší noc náhle ustanul ve svém běhu a zavětřil. Hustý zimní kožich se mu za krkem vzrušením zježil, jak zachytil stopu zvířecího pachu. Tvář muže, poznamenaná jak padesáti roky života tak i jeho nelehkým způsobem, byla skrytá v kapuci stažené hluboko do čela a do půli ovázaná šálou, i přesto však na ní bylo znát, že se rozzářila v úsměvu.

„Jen běž, holka,“ tlumeně zamumlal muž do vlněné látky. Poupravil si na rameni řemen od lovecké pušky a jal se následovat svého psa po stopách jejich kořisti. „Stopa,“ zavelel.

 

• • •

 

Bylo něco po půlnoci a slunce se nemělo objevit ještě několik hodin. V chladném počasí nám od úst stoupaly bílé obláčky, které však mrazivý vítr vždycky okamžitě rozehnal.

Jak bylo v plánu, my všichni uprchlíci jsme se krčili za kmeny stromů vně tábora. Bylo to ale jen asi sto metrů od betonem obehnaného Přechodova, což bylo mnohem méně, než by se komukoliv z nás zamlouvalo.

Erik střelil pohledem po drobné Polce, která měla záda ověšená několika koženými vaky a v rukou třímala novorozeného chlapce. Zahlédla jsem, jak k Natasze pomalu natáhl ruku. V tu ránu se ale její pěkná tvář zkřivila děsem a ona ucukla.

Žena se chystala vykřiknout, ale Juraj k ní v poslední chvíli přiskočil a zakryl jí dlaní ústa. „Jest w porządku, Natasza,” snažil se ji uklidnit. „Erik chcę tylko pomóc. Rozumiesz mnie?” Natasza na něj upřela oči a bylo vidět, že jeho slova pochopila správně.

„No teda sakra, Juro... od kdy mluvíš polsky?” Erik na něj nevěřícně zíral a stejně tak i já.

Juraj nad tím jen mávl rukou. „Ále, nechaj to plávať.”

Natasza si sundala ze zad svůj náklad zásob a dalších věcí sbalených na cestu a Erik s Jurajem si je po dvou rozdělili. Věci ze zbylého pytle Erik přisypal do batohu k těm svým. Prázdný jej ženě vrátil a ukázal na spícího chlapce. Polka se chvíli zamyslela a pak přikývla. Chlapečka zabaleného v dece vložila do vaku, takže mu koukala jen jeho malá kulatá tvářička. Když si ho obráceně přehodila přes rameno, dítě jí spočívalo přímo na prsou.

S pobavením jsem Erika s Jurajem pozorovala a jenom moje obava, abych nás neprozradila, mi zabránila ve smíchu. „Jste tak sladcí, hoši, jak si tady hrajete na džentlmeny,” neodolala jsem a rýpla si do těch dvou, „ale nechte si to radši na jindy, ok?” S úšklebkem jsem na ně mrkla a významně se zadívala na mladou matku konejšící Cerebronova bastarda. Oba můj naznačující pohled pochopili a Erik se dokonce usmál. „A teď už odsud radši vypadnem, no ne?” navrhla jsem.

Než jsme znovu vyrazili, všimla jsem si, že Jurajovi po mé poznámce o Natasze trochu zrudly tváře. Možná, že je to ale jen mrazem, napadlo mě. Byla vážně děsná zima.

 

• • •

 

Uprostřed velké pracovny velitele, což byla velmi obyčejná a prostě zařízená místnost, stál stejně obyčejný a prostý stůl. Na něm stála vzhledem k velikosti pracovny poněkud malá stolní lampa, která kolem sebe vrhala absolutně nedostačující kruh světla.

Do místnosti vstoupil voják se zprávou pro vrchního velitele. V temné místnosti jej sice neviděl, přesto jej v místnosti cítil. Cítil jeho přítomnost... jeho vědomí.

V pracovně zůstalo zachováno naprosté ticho, i přes to však od někud ze stínu zazněla mrazivá, vše prostupující otázka: Zmizeli?

„Ano, pane... ehm, veliteli.”

Ti čtyři a..., ozval se znovu hlas, ale hned byl přerušen.

„A žena s dítětem,” vyhrkl voják a rozklepanou rukou si otřel potem orosené čelo. Sedm let nasazení ve třetí světové válce a dva roky tady v Přechodově a stejně si ve velitelově přítomnosti vždycky připadal znovu jako úplný zelenáč. Celý se vždycky roztřásl, příšerně se potil, vůbec se nekontroloval a na jazyku jako by měl uzel.

Když tak hrubě přerušil Cerebronovu myšlenku, v místnosti se prudce ochladilo. Voják ucítil sevření kolem krku. Reflex mu podvědomě zavelel, takže jeho paže vystřelili vzhůru ve snaze odtrhnout ruce, které ho škrtily. Jeho snaha však byla zbytečná, žádné ruce tam totiž nebyly. Nedýchal dobrou minutu, když sevření náhle povolilo a skrz vojákova ústa pronikl do jeho plic ten tolik vytoužený doušek vzduchu.

A ta žena s dítětem, dokončil svou myšlenku vrchní velitel ještě ledovějším tónem, pokud to vůbec bylo možné. V rozvibrované atmosféře místnosti teď bylo znát, že Cerebron přemýšlí a plánuje. O chvíli později se na samém okraji kruhu světla uprostřed místnosti objevila neskutečně štíhlá, až nelidsky vysoká postava, do tváře jí však světlo stále nedopadalo.

Když nyní vrchní velitel promluvil svým opravdovým hlasem, najednou by dal voják cokoli za jeho telepatický hlas. „Vydejte rozkazy, pane Urbane. Je pravý čas zapojit ostatní subjekty z Projektu SS.”

„Ehm, chcete spu-spustit Stínového společníka, ve-veliteli?” dostal ze sebe voják s obtížemi.

„Snad jste mě slyšel dobře hned napoprvé, Urbane... nebo snad ne? Ve vašem vlastním zájmu doufám, že ano.”

„Jistě, p-pane, slyšel.”

„Tak se podle toho také zařiďte. Dohlédněte na to, ať je do hodiny vše připraveno,” stroze pronesl vrchní velitel Darko hlasem, který nebyl ani křikem nebo zlostným zasyčením, ani normálním hlasem nebo šepotem. Nebyl žádným lidským způsobem řeči.

 

• • •

 

Dětský křik nám všem drásal nervy už dobrých pár hodin a konec našeho utrpení se zdál být pořád v nedohlednu. Natasza svého syna stále konejšila, cosi mu polsky mumlala uklidňujícím tónem, několikrát ho zkoušela i nakojit. Nic z toho ale nepomáhalo.

„Kurva, umlčte to děcko už někdo,” neudržel se Erik a výhružně sáhl po dece, kterou měl stočenou pod hlavou, „nebo to udělám já.”

Natasza se po něm poplašeně podívala. Bylo mi jasné, že Erikovi nerozuměla jediné slovo, zjevně ale aspoň částečně vycítila jejich význam.

„Zadrž,” zarazila jsem vstávajícího Erika a zatlačila jej zpátky do lehu. „Něco zkusím.” Po dlouhém sebepřemáhání jsem se odhodlala k činu a pokusila se zanotovat píseň, kterou mi zpívávali jako malé.

 

Spi, dítě,

Pán Bůh ochrání tě.

(Pevně v to věř)

 

Svíce už zháším,

rosa na zem se snáší.

(Zavři oči a poslouchej)

 

Listy tančí ve vánku,

píseň ukolébá tě k spánku.

(Tak jí naslouchej)

 

Kapky padají, větřík vane,

nový den do krásy povstane.

(To mi věř)

 

Ty a já, až se probudíme,

do dalšího jitra se pustíme.

(Tak už spi)

 

Však už je příliš hodin,

tak ponoř se do spánku hlubin.

(Spi, dítě, spi)

 

Veškerá má snaha ale byla marná, protože i tak byl můj zpěv falešnej jako karetní hráč. Zdálo se ale, že klukovi to vůbec nevadilo a tahle obyčejná vesnická ukolébavka se mu líbila. V místnosti bylo rázem dokonalé ticho.

„Och, vďaka Bohu,” oddechla si Margita. „Konečne.”

„Vďaka Bohu nie, ten s tým nemá čo dočinenia. To vďaka Anne,” opravil matku Juraj a vděčně se na mě usmál.

Všichni jsme se rozhodli využít toho božského ticha, dokud zatím trvalo, a tak jsme okamžitě zalezli pod vrstvu několika dek.

Když jsem uslyšela chrápání, poznala jsem, že první šťastlivec, který odpadl, byl Erik. Moc dlouho jsem mu ale jeho spánek závidět nemusela, protože jsem brzy následovala jeho příkladu. Krátce předtím, než jsem se oddala tolik vytouženému spánku, jsem měla pocit, že venku něco slyším. Možná to ale byl jen šepot větru, nebo hra mé bujné fantazie. V tu chvíli mi to bylo jedno. Usnula jsem.

 

• • •

 

Vzduchem se nesl tichý, ledový hlas. Šířil se směrem k uprchlíkům spícím v trojúhelníkovém prostoru mezi dekami nataženými mezi třemi kmeny stromů. Velitelova telepatická zpráva citelně rozvibrovala okolní chladný vzduch a i přes značné obtíže nakonec našla svého příjemce.

Slyšíš mě, Pátá? Slyšíš? Probuď se, Pátá! Probuď se...

 

• • •

 

Juraj se skláněl nad starou, vybledlou mapou. Čas od času však vzhlédl a přelétl okolní krajinu zrakem. Uslyšel za zády zakřupání sněhu, ale neotočil se. „Tak už si konečne tiež hore, Erik? A čo ostatní?”

Erik se zasmál. „Sakra, chlape, jaks to poznal, že sem to já?”

„Myslíš snáď, že by moja mama, Anna alebo Natasza dupali ako medveď?” opáčil Juraj pohotově.

„Tím chceš říct jako já?”

„Nie,” zněla Jurajova odpověď. „Tým chcem povedať ako ty.”

„Ha-ha, dobrej pokus o vtip,” ušklíbl se Erik a přisedl si ke svému příteli na karimatku. „No, ostatní se ještě pořád snaží utéct realitě, jestli je to vůbec možný,” navázal na přechozí Jurajovu otázku, „takže jo, ještě spí. A co děláš ty, Juro?”

„Lámem si hlavu nad mapou. Vieš, včera v noci som tu cítil Cerebrona. Vzduch bol úplne nabitý jeho mysľou.”

Erik přikývl. „Já vím, taky sem si toho všiml.”

„Myslím, že ten hajzel sa nás snaží nájsť telepaticky. Asi ide po tom chlapcovi, alebo inak neviem,” povzdychl si Juraj. „No, každopádne to pre nás znamená ďalšie komplikácie a núti nás to zmeniť trasu. Nezostáva nám, než ísť ešte vo vyššie položenej krajine, kde je mrazivejšie a redší vzduch. Chceli sme doraziť k Bečve a pozdĺž nej potom zísť z hôr. Tu, Erik, vidíš?” ukázal prstem na mapě. „Myslím, že ale budeme musieť ísť ďalej, prekročiť Beskydy a Javorníky a potom pokračovať cez Biele Karpaty až k hranici. Darkove schopnosti tak na nás budú menej pôsobiť a keď budeme mať vážne šťastie, možno nebudú fungovať -” Juraj nedokončil větu. Z tábora se ozval výkřik a oba muži byli v tu ránu na nohách.

 

• • •

 

Erik odhrnul na stranu plentu a vběhl dovnitř tábora jako první. Juraj se mu držel hned v patách. Já jsem v tu chvíli v náruči svírala křičící Nataszu, která se otřásala záchvěvy pláče. Margita přešla k Nataszinu lůžku a sklonila se nad chlapečkem.

Když rozhrnula deku, v níž bylo dítě zabaleno, uviděla jen jeho promodralou tvář. Ohlédla se přes rameno, na tváři sklíčený výraz, a zavrtěla na nás hlavou. Objala jsem Nataszu ještě pevněji. Žena se úplně zhroutila a sesula se k zemi.„Mo-je u-ko-cha-ne dzie-ciąt-ko! Mój chło-pa-czek!” dostala ze sebe zadrhávaně mezi jednotlivými vzlyky.

„Šššš,” konejšila jsem ji a pohladila ji po vlasech. „Zas bude dobře.” Když jsem se ale rozhlédla po tvářích všech přítomných, bylo mi jasné, že mezi námi není nikdo, kdo by věřil obsahu mých slov. Koneckonců tomu, že zas bude dobře, jsem teď už nevěřila ani já. Ne, blesklo mi hlavou, nebude dobře.

 

• • •

 

Cítili pět lidských myslí. Pět od dnešního dne. Včera jich bylo ještě šest. Dnes už jen pět. Pět lidských myslí. Ta malá, ještě nevyvinutá v noci utichla. Než k tomu ale došlo, poznali, že ji naplňoval strach. Žádné konkrétní myšlenky. Jen pocit. Jen strach. STRACH.

Čtyři subjekty z Projektu Stínový společník – První, Druhý, Třetí a Čtvrtá – význam slova strach znaly. Nikoli ale neznaly ten pocit. Tento ani žádný jiný. Nedokázaly nic cítit. Neuměly to. A ani to umět nechtěly. Dokonce i samotný smysl a přínos emocí jim unikal. Bylo to pro ně příliš nepochopitelné. Příliš vzdálené. Příliš lidské.

Z té malé, primitivní mysli nedokázali čtyři Stínoví společníci s jistotou poznat, zda její majitel zemřel činem pátého subjektu Projektu SS, či nikoliv. Předpokládali ale, že ano. Tak jim to řekl velitel, když je pustil ven a dal jim úkol sledovat skupinu uprchlíků, kteří se nevědomky stali součástí Projektu. Dostali za úkol dohlédnout na jeho zdárný průběh a na úspěšné splynutí mysli jednoho z uprchlíků s jeho Stínovým společníkem. A tak se První, Druhý, Třetí a Čtvrtá i nadále drželi v patách pěti zbývajících lidí a se zájmem očekávali další činy Páté.

Slyšíš nás, Pátá? šířilo se zasněženou krajinou jejich ústy nevyřčené volání. Slyšíš? Probuď se, Pátá! Probuď se...

 

• • •

 

Stopovali skupinu uprchlíků už druhým dnem. V patách se jim neúnavně drželi od té doby, co předešlého večera narazili na jejich tábor a v jeho bezprostřední blízkosti zahlédli čtyři postavy, plížící se kolem jako stíny. Když hned následujícího dne narazili na první hrob, v němž spočívala maličká mrtvolka sotva několikatýdenního novorozence, vlčice s hrozivým vrčením vycenila bílé tesáky, srst na hřbetě měla zježenou.

Druhé noci se stíny k tábořišti uprchlíků opět vrátily. Tehdy poprvé uviděli i Pátou a také to, jak snadno přinutila tu ženu sáhnout si na život. Když narazili na druhý hrob z navršené hromady větví a sněhu, muž na sobě nedal znát jedinou emoci. Jen si poupravil na rameni řemen od lovecké pušky. „Stopa,“ zavelel. Vyrazili na lov.

 

• • •

 

Byli jsme na cestě už třetí den a další dlouhý den trmácení sněhem a urputného boje proti vánici ležel před námi. Za sebou jsme nechali už dva hroby. První patřil umrzlému chlapečkovi, druhý o den později jeho matce, kterou jsme ráno našli s podřezanými žílami. Musela umírat tak dlouho, pomyslela jsem si, když jsem tu hrůzu spatřila. Tak strašlivě dlouho.

V čele skupiny kráčeli Erik a Juraj. O několik metrů za nimi se na svůj věk velmi obstojně držela Jurajova matka. Poslední jsem šla já.

Najednou se mi zdálo, že za sebou něco slyším. Na chvíli jsem se zastavila a ohlédla se. To byla poslední věc, kterou jsem kdy udělala já sama.

Slyšíš nás, Pátá? Slyšíš? Probuď se, Pátá! Probuď se...

Podívaly jsme se dopředu, směrem ke třem vzdalujícím se postavám. Naše oči byly na okamžik celé kouřově černé. Pak jsme mrkly a bylo to pryč. Co však hned nezmizelo byl ošklivý, zlověstný úšklebek rozlévající se po naší tváři.

Slyším vás... A jsem vzhůru.

Už jsem nebyla já, Anna. Už jsme byly my, člověk a Cerebron v jedné osobě. Spolu jsme byly Stín. Společně. Navždy. Konečně jsme byly Pátá.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

16.12.2013 19:29:17StvN

Scifi mam rad, ale tohle je hodne pritazene za vlasy. Sloh je celkem vzato remeslne zvladnuty dobre, ale je to uplne bez zivota. Vyzdvihnul bych jedno slovo, ktere napsal david petrik. Je to pasivni. Cloveka to nevtahne. Taky mi vadi, ze uvod je jakesi ucebnicove shrnuti, prvni pasaz klisovita predstava pracovniho tabora, druha pasaz psana divkou v prvni osobe? To nejde takhle delat. Je to skoda. Protoze scifi mam rad. 

15.12.2013 08:08:41DavidPetrik

Omlouvam se, ale nebyl jsem sto text docist. Nedokazal jsem se prodrat pasivnim textem zahlcenym zbytecnymi, nenosnymi popisy. Uz jen prolog: nenavodi atmosferu, podane detaily situace nevtahnou. Text trpi stejnym stylem: ctenari je ponechany minimalni prostor na imaginaci. Vsechno je popsane do zbytecnych detailu (napriklad "pul metru snehu na planine"), ktere text zpomaluji dusi.

Stylove je text nadhozeny jako novela, navic v duchu realismu, ktery je jiz davno prekonany. Verim v autorovu poctivost, ale text me neoslovil, spise odradil.

12.12.2013 16:54:27Helgi Brandari

No. Tuhle povídku jsem četl snad na 4x. Příliš mi nenadchla, ale snažil jsem se jí přijít na kloub. Ani tam není něco, co by se dalo vyloženě označit za pohřbívající prvek, ale spíš celkově v celé ploše povídky vidím jeden takový odrazující prvek. To co by se dalo pospat stručně, nebo dokonce by se vůbec nemuselo popisovat, tak autor popisuje kostrbatě, přes vkládané věty a zesložiťuje spoustu jasných věcí. 

Uvedu jeden příklad:

Bylo krátce před sedmou hodinou, což byl dle ustanoveného rozvrhu čas večeře. Na náměstí před hlavní budovou vojenského velitelství byla doslova hlava na hlavě. Byla jsem tu jako jedna z mála už od půl sedmé, a tak jsem teď stála asi pátá v jedné z dlouhých řad čekajících lidí, které se táhly přes celé náměstí a zdánlivě bez konce mizely až kdesi mezi obytnými budovami.

 

Pomíjím to, že skoro vše vyprávíš přes sloveso byl (tady ve 3 větách 4x). To si myslím je druhotný problém. Ale spíš se zastavím u té dlouhé věty. Takže: Bylas tu jako JEDNA z mála už od půl sedmé (to máme dvě číslovky), a tak jsi stála asi pátá v JEDNÉ z dlouhých řad čekajících lidí (zde si myslím, že není nutné dodávat čekajících lidí, protože čtenář pochopí, že nestojíš v řadě stromů například + tedy máme další 2 číslovky), které ...

Celkově ve větě 4 číslovky, byť tedy dvě se opakují a jsou jen neurčitým vyjádřením; potom tam máme celkem 5 neurčitých sdělení - 2x "jedna z", asi, kdesi, zdánlivě bez konce; a celkem 41 slov, které vyjadřují jev, že postava čekala ve frontě.

No já chápu, že to většina zdejších čtenářů prostě přeskáče, nakonec napíšou líbilo a neřeší to, ale podle mě je fakt zbytečná práce, cpát tam tolik údajů a všelijakých kamsi a kdesi, když stejně není v lidských silách ty informace přijmout. Na tomhle by ještě chtělo zapracovat.

09.12.2013 12:54:39takjinak

Moc se mi líbil ten nápad i to, jak jsi ho uchopila. Je ale pravda, že jsem se místy ztrácela a stejně jako Janině mi utkvělo pár nelogických věcí - v podstatě stejných :-)

Trochu bych to uspořádala, ráda bych byla vedena příběhem, aniž bych se musela zamýšlet nad tím, kdo to teď mluví, čí je ten úryvek... Kdo je muž se psem - kteý měl podle mě velký potenciál, ale pak z toho nebylo nic - tedy, něco naznačeno bylo, ale já to nepochopila... Dost zmatečné mi přišel ten popis stínů, projektu a tak... Uvítala bych, kdyby tam bylo více informací :) Taky mi to připadá jako kousek z něčeho většího, takové neúplné...

Ale jako celek, to jak to na mě působilo, že jsem vážně byla zvědavá... líbilo se mi *

07.12.2013 19:28:03lucifuk

Prečítané, bavilo ma to. Miestami mi to pripomínalo Croninov Prechod. 

07.12.2013 17:30:52Zdenda

přečetl

celý

bez přeskakování

jsem kurva poctivý čtenář

ale nabavilo mě to

06.12.2013 14:36:32Lakrov
redaktor prózy

Pro Janina6: >...Že zrovna tady ještě nikdo komentář nedal, je spíš náhoda...

Myslím, že je to způsobeno "Písmáckým" vnímáním délky textu. Lidi to prostě nodočetli nebo se do toho, pohlédnuvše na dráhu posuvníku, ani nepustili. A to je důvod, proč tu zatím není mé zhodnocení; zdejší čtenáři si libují spíš ve čtení komentářů než samotných (delších než jedna obrazovka) textů.

06.12.2013 13:15:32Cyri

Janina6: Velmi děkuji za kritiku a objevení logických chyb. Uznávám, jsou tam. :D To je právě problém, že povídku ještě nečetl betareader. Díky moc za přínosné poznámky.

06.12.2013 08:11:10Janina6

Na zdejší poměry je to jeden z rozsáhlejších textů, a musím ocenit, že kompozičně je docela dobře zvládnutý. Problém je, že u sci-fi je dneska problém přijít s něčím originálním, což se nestalo ani v tomto případě. V příběhu se sešlo příliš známých a předvídatelných prvků. Ten, který předvídatelný není (třeba muž se psem), bohužel vyvane do ztracena, nakonec v textu působí bezúčelně.

Doporučila bych méně se nechat „unášet“ líčením děje a víc se soustředit. Nejen na to, které motivy jsou podstatné a které tam být nemusí a zatěžují text, ale taky na samotnou logiku děje a chování postav. Uvedu pár příkladů. Zajatci plánující útěk, kterým hrozí smrt prakticky v každé vteřině, zdlouhavě a s obsáhlým vysvětlováním a ještě i vtipkováním rozmlouvají o svých plánech. Lidi v časové tísni, kteří můžou být každou chvíli odhaleni,  se určitě vyjadřují jinak. Anna stojí ve frontě na jídlo a rozzlobí vojáka - říká: „zhrozila jsem se“... chce se „vyhnout tomu peklu, které by následovalo“ – a přitom místo útěku si klidně krade další jídlo. Nebo: než sní půl krajíčku chleba, vylidní se náměstí, kde podle tebe stálo ve frontách 600 lidí. Nebo: Muž se psem nejdřív následuje psa po stopách a pak teprve zavelí „stopa“. Uprchlíci jen 100 metrů od tábora opět v klidu konverzují jak na dovolené, rozebírají třeba, jak to, že jeden z nich umí polsky... k tomu se ovšem bojí zasmát, aby se prý neprozradili. Je půlnoc, oni se krčí mezi stromy a ty popisuješ, jak „s úšklebkem jsem na mě mrkla“ nebo „Natasze trochu zrudly tváře“. To by bylo těžko vidět, že? Když se utáboří k odpočinku, říkáš „v místnosti bylo rázem dokonalé ticho“, ale o kus dál se dozvíme, že jen natáhli deky mezi stromy. A tak dál, text je takových logických chyb plný.

Pozor i na „vnitřní“ charakteristiku postav – měly by se lišit třeba způsobem vyjadřování, mně připadne, že mluví všichni stejně. A dokonce i mimozemšťan Cerebron má být sice až děsivě cizí všemu lidskému, ale při řeči s podřízeným si libuje ve velmi lidských ironických formulacích.

Co se týká jazykové stránky, zkus se zbavovat „vysvětlovacích dovětků“ typu „Juraj se snažil přítele utišit“ v místě, kde Juraj říká „A teraz sa upokoj“. Vlastně zdvojuješ informaci. Podobně za větou „No, to je vlastně jedno“ je už nadbytečné „Erik nad tím mávl rukou“. Velmi často zatěžuješ věty přivlastňovacími zájmeny – kde je ze situace jasné, o koho jde, jsou zbytečná (Můj žaludek... se večeři nebránil. Prošpikoval mě zlým pohledem zpod jeho obočí. Takže mu koukala jen jeho tvářička.  Konejšila svého syna - a podobně).

Tyhle věci ale nejsou až tak důležité jako ta logika děje a postav.

06.12.2013 08:10:28Janina6

Lakrov, já to možné "ovlivnění" risknu, zvlášť když si uvědomím, že Povídka měsíce je soutěž, která se zpětně vrací k povídkám uveřejněným už minulý měsíc, takže velmi často tam plno komentářů už je, a to i od lidí, kteří pak budou o povídkách hlasovat. Že zrovna tady ještě nikdo komentář nedal, je spíš náhoda.

Ostatně, nepodceňujme čtenáře a jejich schopnost vlastního úsudku.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.