Naděje silnější než zoufalství

Naděje je jako noční nebe. Není v něm jediného kouta, v němž by vytrvalý pohled nenalezl alespoň jedinou hvězdu.

Sedl jsem na kometu a pláču hvězdy

a s každou tou slzou vlhká kaňka je tu,

co jak tečka uzavírá větu,

kterou jako do papíru.

černou nití všil jsem všehomíru,

obloze temnému plášti ze sametu.

 

A své srdce jako hvězdný prach,

rozsypal jsem po hvězdách,

bys nikdy neztrácela víru

a neměla strach,

když luna zhyne na mračnách

a jako děvče hrdinné,

(co neztrácí hlavu, když se cesta v šeru rozplyne),

o nejčernější noční čas

zvedlo k nebi vlečky řas

a pozorným okem našlo hvězdu

byť v nejzazším koutě ztracenou,

co jenom srdcem můžeš spatřit,

dřív než se mraky přeženou.

 

A až se tvoje zřítelnice

střetne s jasem večernice,

vzpomeň,

při tklivém niterním pohnutí,

až budeš sentimentům při chuti,

kterak s nohama na zemi a hlavou v oblacích,

črtal jsem s nadějí

(něžňounké příběhy)

že až srdcem prohlédneš přetmavou závějí,

pak černé na černém vystoupí jasněji,

pochopíš

a hvězdy se na nás opět usmějí.

---