Los Rachelos

No to vám tedy povím. Válka je opravdu hrozná svině. Nevybírá si. Všichni si myslí, že právě oni budou mít to štěstí. A přece jich tam tolik zůstane.

Já to štěstí měl, i moji kamarádi.

Ale nemyslete si, ani přežít není žádná výhra. V hlavě se vám neustále točí válečný film. Hlavně v noci. A ve dne? Když se z toho hrozného snu probudíte, objevíte se v syrové, tvrdé realitě. Bezprostředně po válce totiž nic nefunguje normálně. Úřady působí chaoticky. Nejčastější odpovědi na otázky bývají: „Ptejte se. Čekejte. Přijďte zítra.“

Vůbec největší zmatky způsobují pomocí ampliónů a všelijakých letáků. Posílají vás na různá místa pro různé věci a lidi jak stádo oveček okamžitě změní směr a zamíří na nové, právě ohlášené stanoviště, kde zaručeně dostanou například potraviny, ošacení, léky nebo mýdlo a kousek čokolády. Většina lidí ale stejně přijde pozdě, protože stáda jsou příliš veliká... Potom nezbývá, než vzít lístek, a na příslušném okrsku vám dají to nejnutnější, abyste nezemřeli hlady.

Krámky. Dílny. Malé i velké podniky a provozovny, jenom živoří. Sotva stojí na vlastních nohou a tápou, nevědouc, kterým směrem se vydat.

Takže doslova největší rejdiště mají všelijací šmelináři a podvodníci. Kdeco zkoupí a pak se to snaží prodat za nekřesťanský prachy.

Sehnat práci v tomhle přelomovým období je skoro nemožné.

Trosky jsou odklizeny. Zbytky postupně likviduje parta dobrovolníků za malé kapesné, které nestačí ani jim samotným, natož jejich rodinám.

A tak nakonec živoří všichni.

Stavební firmy vyčkávají. Jsou připravené, ale ještě nedostaly povel. Za pár měsíců se možná všechno změní. Momentálně je práce, tedy myslím tím práci za peníze, passé.

Šli jsme ulicí. Byli jsme tři a každý z nás byl zahlouben do sebe.

Myslel jsem na děti. Co z nich bude? Do jakého se to narodily světa? Přemýšlel jsem, jestli vůbec práci seženu. Já, lesník. Když už jsem měl dostat hájovnu a pořádnej kus lesa, poslali mě do pekla.

Sakra! Při vzpomínce na to šílím.

Podobné myšlenky mi nahlodávaly mozek.

Fred byl řidič. Jezdil před válkou i ve válce. A teď? Jako když utne. Zásoby benzínu a nafty vázly. Válka všechno sežrala.

Joe byl kuchař. K pohledání dobrej.

Ale k čemu to všechno. Ať už jsme profese měli, nebo neměli, bylo nám to houby platné.

Všichni tři jsme sloužili u jedný roty. Dřív nás spojovala válka, teď nutnost sehnat práci. Dávno nám bylo jedno jakou. Byli jsme ochotni dělat cokoliv, hlavně si trochu přivydělat a přilepšit.

Nedařilo se.

Byl pochmurný mlhavý den.

Už dobré tři hodiny jsme bloumali ulicemi.

Bezvýsledně.

Drobně mrholilo a díky tomu byly ulice vylidněné. Přesto bylo v ulicích rozličných vozidel a hluku stále dost. Všechno v nás vyvolávalo stísněné pocity. Míjeli jsme kdysi tolik obdivované reklamní poutače s neony, obrovské mrakodrapy i malé, docela nízké domy s obchody. Vtíravými nápisy na výlohách byly nabízeny nejrůznější druhy zboží. Potkali jsme kamelota, marně mávajícího čerstvými výtisky novin, který překotně citoval senzační titulky, jak se všechno rychle mění k lepšímu. Ale to lepší nebylo nikde vidět.

Prošli jsme kolem malého černošského čističe bot, jako vystřiženého z filmových grotesek Charlieho Chaplina, který se jenom trpce usmál našim rozervaným botám, zakroutil hlavou a přelíznul kartáči svoje naleštěné polobotky.

Všechno bylo naprosto běžné. Až na tu práci. Naše nálada byla tím pádem na bodu nula. Procházeli jsme ulicemi automaticky, odevzdaně, bez zájmu.

Pozdně odpoledne jsme konečně něco objevili.

Nejvyšší čas.

Na průčelí rozsáhlé budovy nás přilákal nápis: „OBCHODNÍK S KOŇMI, R. XAVIER. NABÍZÍM PRÁCI.“, který nám zlepšil náladu.

"Co ty na to, Jime?" zeptal se mě Fred.

"No samozřejmě se tam jdem mrknout,“ povídám. „Nabízí práci? Nabízí, tak nebudem váhat."

"Jim má pravdu,“ potvrdil Joe. „Nebudem váhat."

To bylo naše rozhodnutí.

Do budovy jsme vešli hlavním vchodem po několika širokých schodech. Prošli jsme dveřmi, krátkou chodbou a dalšími dveřmi do malé místnosti, kde byla vpravo odbočka na schodiště. Na jeho konci za odpočívadlem další dveře. Za nimi jsme se ocitli v překvapivě dlouhé chodbě. Ta byla zvláštní. Dlouhá a přitom úzká. Neměla okna ani výzdobu a působila jen jako nějaký spojovací průchod. Nedostatečné osvětlení obstarávaly malé zaprášené a pravidelně rozmístěné lustry.

Zachvěl jsem se.

Podívali jsme se po sobě. Nic jsme ale neříkali a pokračovali jsme dál. Chodba končila dalšími dveřmi a za nimi obrovská hala. V první chvíli jsem si vzpomněl na cirkusové šapitó. Na podlaze sice nebyly piliny nebo písek, ale obyčejné parkety. Ovšem zaneřáděné až běda všelijakými zbytky kostí, srstí a zaschlou krví. Navíc byly poškrábané, s obrovskými rýhami jako kluziště od bruslí.

Naskočila mi husí kůže.

Nedýchatelný odér byl směsicí všech možných, samo o sobě těžko dýchatelných pachů.

I hala byla bez oken. Rovněž uměle osvětlena. Nedostatečně.

Prázdné zdi se zvířeným prachem spolu působily tísnivým, skličujícím dojmem.

Po pravé straně, skoro na konci haly, byla ohromná vrata. V protějším rohu na vysokém stupínku, který připomínal divadelní jeviště, místnost ze skleněných cihel. Nebylo tam pořádně vidět. Rozeznal jsem jenom asi šest schůdků z haly ke vstupním dveřím se zábradlím po jedné straně.

V hale byly četné opěrné sloupy, obložené bílými obkladačkami

Uvědomil jsem si, že to žádné šapitó být nemohlo. Zhruba uprostřed haly se na zemi válela pohozená jakási síť. Celá místnost působila zanedbaně.

Zastavili jsme.

Co se odehrálo potom, bylo nepředvídané a šílené. Nikdo z nás něco podobného nečekal. Přišlo to tak rychle, že nebyl čas na nějakou společnou reakci a obranu.

Nejdřív ostrý hvizd.

A ještě dřív, než úplně dozněl, zaburácel strašný hlas: "Rachelos!"

Jenom tohle slovo.

Zaznělo ze všech stran, kde byly patrně ukryty reproduktory.

A tím se i hlas nestejnoměrně zněkolikanásobil a o to byl děsivější.

Ztuhli jsme hrůzou.

Ještě dřív, než jsme si uvědomili rozsah nebezpečí, začal se ozývat jiný, pravidelný zvuk.

Jako když si někdo vyťukává prsty do stolu zlověstnou melodii.

Nebo jako vzdálené bubnování velikých krup o střechu.

Přecházelo do zlověstného: „Klopity klop, klopity klop...!“

Koňská kopyta. O tom nebylo pochyb.

Ozvalo se zaržání.

Vrata se rozlétla a do haly se vyřítili tři koně.

Ale co to bylo za koně!

Byli mohutnější než běžné rasy.

Od nozder se jim valila pěna.

Odhalovali překvapivě veliké zuby.

Vůbec ne koňské.

Pohled na ně mě totálně ochromil.

To byly zuby šelem a budily hrozivý respekt.

Zvednul se těžko proniknutelný prach a nás zachvátila panika.

Rozprchli jsme se.

Chaoticky na různé strany.

Od té chvíle každý z nás myslel jenom na sebe.

Šlo do tuhého!

Instinktivně jsem se rozeběhl ke dveřím, kterými jsme dříve vešli, ale s hrůzou jsem zjistil, že jsou zamčené.

Obrátil jsem se a jen o vlásek unikl obrovskému kopytu.

Zatímco dva koně se zabývali mými druhy, třetí útočil na mě.

Abych unikl, skočil jsem za nejbližší sloup.

Nárazy kopyt do sloupu.

Popadl mě ostrými tesáky za cíp saka a škubnul jím.

Celé je roztrhl.

Shodil jsem sako ze sebe a mrštil jím po hřebci.

Kůň se na ně vrhl a já využil vteřinky k útěku.

Ale on přestal mít o sako zájem a rozeběhl se za mnou. Kličkoval jsem mezi sloupy.

Prašná clona byla stále hustší.

Kamarádi křičeli.

Uprostřed sálu jsem narazil na tu síť. Popadl jsem ji a schoval se za sloup. Když kůň přiběhl, postavil se na zadní a divoce šermoval kopyty. V tom okamžiku jsem na něj síť hodil. Zamotal se do ní a to ho vydráždilo k ještě větší zuřivosti.

Využil jsem příležitosti.

Několik metrů jsem se vzdálil a zahlédl starou zaprášenou lavičku pokrytou prachem.

Kůň se k mému zděšení dostal ze sítě a blížil se ke mně.

Divoce zaržál!

Zvednul jsem lavičku před sebe, abych ji použil jako štít.

Strašlivě udeřil kopytem do lavičky.

Ta se rozlétla na několik kusů.

Část prkna mě udeřila do hlavy tak silně, že mě málem omráčila.

Upadl jsem.

Ležel jsem před ním v celé své kráse a připadal si jako nahý.

Otřesen.

Naprosto bezmocný.

Odpočítával jsem svoje poslední vteřiny.

S pažemi přes obličej.

Jako kdyby mě měly ochránit.

Ale nic se nestalo.

Nezaútočil.

Odkryl jsem si obličej.

Bez hnutí mě pozoroval.

Oheň z jeho očí zmizel.

Snad mi chtěl dát šanci.

Pomalu jsem vstal.

Fascinovaně jsme se navzájem pozorovali.

Prach pomalu klesal a hala se začala projasňovat. Žádný křik už nebylo slyšet.

Místnost ze skleněných cihel.

Přímo za ním.

Já hlupák málem zapomněl.

V posledním zoufalém pokusu jsem ho oběhl a rozeběhl se k ní.

Pustil se za mnou.

Pomohly mi sloupy.

Znemožňovaly přímý útok.

Jediná dobře mířená rána a byl by se mnou konec.

Kopyto mi lehce škrtlo o kotník. Zapotácel jsem se a málem upadl. Cítil jsem, jak mi kotník otéká.

Jedno oko zalité krví z rány nad ním. Přeběhl jsem od jednoho sloupu k druhému, jak nejrychleji to šlo. Nemohl jsem ale pořádně došlápnout a byl jsem už hodně vysílený.

Přiblížil jsem se k místnosti. Ostatní koně se skláněli nad hrůznou změťí krvavých cárů a zbytků těl.

Zamrazilo mě.

Ale jenom v tom jediném okamžiku.

Pud sebezáchovy byl silnější.

Věnoval jsem se opět svému pronásledovateli. Nenechal jsem se zmást a nadále zůstal naprosto chladný. Všiml jsem si, že kůň toho měl taky dost.

Za posledním sloupem zbýval dlouhý úsek ke stupínku.

Nadechl jsem se a vyrazil.

Nemohl jsem to stihnout.

Už mě doháněl.

Skoro jsem cítil úder kopyta, když náhle zkoprněl. Zastavil se a celý třesoucí se otočil.

Proč?

Byl jsem mu na dosah kopyta! Rozmyslel si to? Proč o mě ztratil zájem?

Dostal jsem se na schody.

Byly to opravdu dveře s klikou a dokonce nebyly zamčené.

Otevřel jsem je a vpadl dovnitř místnosti.

Budila dojem kanceláře.

Uprostřed za stolem seděl v kovovém křesle stařec. Přehraboval papíry na stole. V ústech měl zapálenou dýmku jako by se nic nedělo.

 „Vy jste živ?“ trhnul sebou. „To jste měl štěstí. Víte, nemohl jsem je odehnat, porouchal se mi mikrofon…“

Nerozuměl jsem mu. Nebyl mi sympatický. Šedivý, starý, vrásčitý a neoholený, oblečený v tmavém pomačkaném obleku.

Malé, pichlavé, neustále se pohybující oči.

Ve tváři nepříjemný jízlivý úsměv.

Kromě stolu s křeslem toho v místnosti už mnoho zajímavého nebylo.

Ale přece něco. Jak se zmínil, na stole měl, spolu s běžnou lampou, moderní mikrofon a v rohu místnosti malý zesilovač.

Ani v téhle místnosti nebylo okno, jenom silná zářivka. Po zemi i po zdech bylo plno elektrického vedení.

Nepřemýšlel jsem nad slovy, které řekl, protože jsem se sotva držel na nohou.

„Pane, ty příšerný koně!“ vyhrkl jsem. „Co je to za bestie? Potřebuju zavolat doktora a policii! Kde máte prosím telefon?“

Shovívavě se pousmál.

„Telefon? Tady? To je přece hloupost. Ne, nemám telefon, nemám komu volat. Ale na co doktora a policii? Vždyť jste v pořádku, ne?“

Tón jeho hlasu mě provokoval. Byl lhostejný, plný ironie.

„Proboha člověče! Tady jde o život! Já jsem v pořádku, ale kamarádi...!“

Byl jsem rozčílený.

Když jsem viděl, že to s ním nic nedělá, podrážděně jsem vykřikl: „No tak dělejte něco!“

„Jenom klid, mladý muži!“ klidně odpověděl. „Nevím, jestli ti ostatní byli vaši kamarádi, ale jedno je jisté, již nežijí. To, že vy jste naživu, za to poděkujte jednomu z těch hřebců. Byl jsem přesvědčen, že vás taky spořádal. Překvapil jste mě.“

 „Co když přežili!“ zaječel jsem.

„Nepřežili!“ důrazně odpověděl. „To jste si nevšimnul…? A nekřičte! Je to zbytečné!“

Krvavé cáry, chtěl asi zmínit. Samozřejmě že jsem si všimnul. Ale nemohl jsem se s tím smířit.

Bylo mi jasné, že za vším stál on. Nikdo jiný tu nebyl.

Skřehotavý krkavčí hlas mi naháněl hrůzu a zároveň mě zachvacoval až nepříčetný, šílený vztek z jeho cynismu.

„Dost už!“ řekl jsem potichu, ale tvrdě. „Chci slyšet, co je tohle za prokletý barák! Co je to za dům, s těmi zvířaty! A chci to slyšet hned, nebo s vámi bude zle!“

Změřil jsem si ho pohledem.

Byl jsem vysílený, opuchlý kotník zalitý krví pálil. Na pravé oko jsem skoro neviděl. Ale přemohl jsem se.

Stařec mě brzy usadil.

„Jak chcete mladíku!“ řekl chladně. „Povím Vám, kam jste se dostal, ale nejdřív pozor na svá ústa! To co se tady děje, je pod mou kontrolou a mám právo svobodného člověka dělat si ve svém domě, co chci. Ať vás ani nenapadne mi nějakým způsobem hrozit nebo mě dokonce napadnout! To byste za pár minut dopadl podobně jako Vaši přátelé a to snad nechcete! Máte pravdu, jsou to bestie. Zvrhlá zvířata. Pocházejí ze španělské Sevilly. Náhodou jsem jich tam kdysi několik koupil od obchodníka, který je údajně dovezl z opuštěného ostrůvku Los Rachelos. Ten už neexistuje, pohltil ho při jedné bouři oceán i se zbylými koňmi. Říkám jim koně sevillští. Jsou jediní svého druhu na světě. Sám jsem plemeno později prokřížil k nynější podobě. Byl v nich probuzen dávný pud po krvi. Nevím, jak jsem se k tomu dostal, ale jeden zoolog, genetik, mi vyprávěl, že obratlovci, dokonce i ctěný Homo sapiens, mají společný gen, něco jako gen krvelačnosti. Je utlumený, neprojevuje se, ale v určitém stavu nouze, nebezpečí, strádání se může projevit jako pud sebezáchovy druhu. Koně prošli snad největším utrpením ze všech zvířat. Podivuhodné je, že jim to z velké části způsobili jejich milovníci a obdivovatelé, lidi. Hlavně běloši. To oni je zneužili ve svůj prospěch. Vyrobili z nich živá torpéda. Co jiného to bylo? Ve všech dějinných bitvách, kde byli použiti, to byli právě oni, kdo byli nejsnadnějším cílem a umírali po tisících. Vždycky jako první, protože pro ně žádná záchrana neexistovala. A ti, kteří přežili, kteří se dokázali vyhrabat z hromad mrtvol ostatních, si to pamatovali a střádalo se v nich to utrpení a násobilo, dědilo z pokolení na pokolení, až dospělo k určitému vrcholu. Nebylo to snad ani moji zásluhou, ale je fakt, že jsem ke křížení vždycky používal nejsilnější a nejkrvelačnější jedince, čímž jsem ještě zvýšil jejich agresivní příznaky. Nakonec jsem je i proslavil v jednom nelegálním španělském cirkuse. Lidi chtěli vidět krev, tak ji viděli a šíleli. Jako kdyby se i v nich ten gen probouzel. A já byl zdatný obchodník…“

„Pak přišla válka. Musel jsem zabíjet. Nechtěl jsem, ale přinutili mě. Za tu dobu jsem viděl tolik mrtvých a umírajících, že se mi nemůžete divit. Dávno jsem ztratil zájem o život jako takový. Co to je dva lidi? Nemám cit, věřte mi.“

„Jednou jsem šlápnul na minu a přišel o obě nohy! Umíte si představit tu hrůzu? To byl mezník. Všechno se změnilo. Předtím jsem byl příliš naivní, ale nohy všechno změnily.“

Poodsunul se od stolu a já jsem si s hrůzou uvědomil, že vlastně nesedí na židli, ale na invalidním vozíku. Zíral jsem na tělo bez nohou.

„Veškeré peníze jsem dal za léčení.“ Pokračoval. „Nezbylo mi ani na cestu domů. Slyšíte dobře?“ zvýšil hlas. „Jako mrzák a válečný invalida, jsem se nemohl dostat domů. Když mě nepotřebovali, ztratili zájem. Musel jsem žebrat. Jezdit na vozejku po ulicích a žebrat. Až jsem se dostal sem. To je moje útočiště. Kamarád, který se mi mezitím staral o koně, už nežije. Delší dobu je nenakrmil a dopadl podobně jako vaši kolegové.“

„Zvířata se nakonec pustila sama do sebe, až zbyli pouze tři nejsilnější hřebci.“

Odmlčel se.

 „Oni mě živí. Drží mě na nohou,“ pokusil se o špatný vtip. „A já živím je. Občas si nechám nějaké maso poslat, pokud mám peníze, nebo sem někdo zabloudí jako vy… To co dělám, by někdo nazval hnusným zločinem, ale z mého hlediska je to vlastně jenom pud sebezáchovy. Bez koní bych zdechnul. Ani pes by po mě neštěknul. Koně jsou masožraví a je jim jedno, jaké maso mají. Když do mikrofonu hvízdnu a zavolám slovo Rachelos, je to pro ně pobídka ke krmení. Někdy hladoví dlouho a o to zuřivěji potom rvou kořist, kterou dostanou. Když ji nedostanou, jsou schopni požírat sami sebe. To se už stalo, jak jsem řekl. Při dalším zvolání toho slova, zmizí i když jsou hladoví. Tak jsou vycvičeni. Ve vašem případě se mi porouchalo zařízení. Vidíte?“

Ukázal na drátek s koncovkou, kterou zasunul do malého otvoru.

„Vy jste unikl o vlásek. Nebylo to nic jiného, než boj o přežití. Silnější požírá slabšího… Jistě nejste tak naivní, abyste si myslel, že lidi jsou výjimečnější. Jenom zákony několika jednotlivců, na které potom nadáváme, nás drží trochu na uzdě. Zkuste je ale zbavit odpovědnosti a dejte jim naprostou svobodu. Zaručte anonymitu. Nechte je pár dní dělat, co se jim zlíbí, bez odpovědnosti a s inkognitem. Bez zákonů. Co budou dělat? Budou se znásilňovat, mordovat, loupit… Není to totéž, jako požírání se navzájem? Jestli jste byl ve válce, mohl jste to poznat. Já to poznal.“

Nic jsem neříkal, musel jsem mu dát za pravdu.

„Vím,“ pokračoval, „přilákala vás reklama na práci. Ale to je její účel. Koně mají pouze ohrozit a nahnat strach. Nikoli zabít. V tom byla právě ta porucha. Ale člověk je omylný, že? Připouštím: je to kruté a násilné vydírání, ale není to nelidské. Když to dělají lidé, tak je to lidské... A já jsem pořád ještě člověk, i když nemám nohy.“

Nemohl jsem dál snášet to žvanění bez špetky lítosti a viny.

Touha zabít ho mě naprosto ovládla. Lidskost, o které se zmiňoval, mě šokovala. V tu chvíli se mi mozek zatemnil nenávistí.

„Hajzle!“ zařval jsem. „Zabiju tě!“

Cítil jsem křečovité škubání v celém těle, jak jsem byl rozčílený, a už, už jsem se chtěl na toho hrozného chlapa vrhnout. Ale zarazil mě revolver v jeho ruce. Mířil na mě. Jeho ledové oči byly naprosto klidné.

„Ticho! Uklidněte se, jestli se odtud chcete dostat! Víckrát vám to říkat nebudu! Mějte rozum! Teď už nic nezachráníte! Přece nechcete ublížit mrzákovi! Jestli máte rodinu, tak na ni proboha myslete!“

Co jsem mohl dělat?

Zmocnila se mě naprostá beznaděj. Bylo toho příliš.

Zatracený koně.

Hnusný divadlo.

Bylo mi ze všeho nanic.

Vztek mě opustil.

„Tak mě odtud pusťte,“ zamumlal jsem. „Odejdu.“

„Ale počkat, ještě jsem neskončil!“ zareagoval náhle a revolver svíral oběma rukama. „Vaše peníze mi patří!“

„Peníze?“ zvolal jsem překvapeně.

„No to je přece to nejdůležitější,“ ušklíbl se. „Nic jiného jsem po vás nechtěl. To je přece ta hra, ta drsná hra Rachelos. Snad si nemyslíte, že to všechno dělám jenom pro zábavu? To víte, dnes mají lidé různá zaměstnání. Já mám tohle. Nic jiného nemohu dělat. Nikdo mi nic nedá.“

„Vznikají různá útočiště pro válečné invalidy,“ namítl jsem. „Armáda spásy například.“

„Vznikají? O ničem nevím, ale možná máte pravdu. Jenže já ty peníze potřebuju teď hned, na jídlo, abych mohl žít, víte? Chci napsat paměti a podat svědectví o těch hrůzách. Po nás možná přijde rozumnější generace a až se všechno dozví, bude se chovat tak, aby se něco podobného již nemohlo opakovat. Hlavně o to psaní mi jde. Myslíte, že tím hnusným způsobem vydělávám jenom proto, abych žil? Ne, to není život, to jsou muka. Dávno bych to skoncoval. Jenom to dopsat! O to mi jde. Až napíšu poslední větu, zavolám naposledy Rachelos! Koně zhynou hlady a já budu jejich poslední sousto. Už jsem to chtěl několikrát udělat, ale nakonec jsem se vždycky přemohl. Můj život je vlastně pouhé přemáhání se, abych se vším neskončil.“

„Mám sehnat někoho, kdo by Vám alespoň trochu pomohl?“ vzedmul se ve mně cit a lítost.

„Ne,“ řekl potichu ale nekompromisně. „Stačí peníze.“

Hodil jsem mu několik málo mincí, co jsem měl u sebe.

„Můžete jít,“ zabručel.

„A co koně?“ obával jsem se.

„Nebojte se, budou pryč.“

Sehnul se k mikrofonu, hvízdnul na dva prsty a slovo Rachelos prolétlo vzduchem. Ještě teď mi zní v uších. Zvířecí, nenapodobitelně hnusný hlas.

Koně opustili svoji kořist. Bylo obdivuhodné, jak na jeho hlas reagovali. Vrata se zavřela.

Vyšel jsem ze dveří a zmateně sestoupil těch několik stupínkových schodů. Belhal jsem se od jednoho sloupu k druhému.

Když jsem znovu procházel chodbou. Bílou, bez dveří a bez oken, znovu jsem zaregistroval ten zvláštní pocit, který mě přepadl, když jsme vcházeli. Proč jsem ho nebral jako varování? Proč jsme se nevrátili?

Před dům, kde jsem nespatřil jediné okno, jsem se vypotácel jako blouznivec, v úplném transu. V hlavě se mi honily myšlenky a nebyl jsem schopný uvažování. Viděl jsem něco strašného. Myslel jsem na kamarády, na starce, na pomstu.

Komu se ale mstít?

Mrzákovi?

Koním?

Hledal jsem kovový štít policie.

Ještě alespoň další půlhodinu mi trvalo, než jsem policii našel. Uvítal mě starší muž ve vojenské blůze.

Z války jsem byl na uniformy přímo alergický…

Civěl jsem na ni jak u vytržení a on si toho všimnul.

„Klid, nebojte, jste na správné adrese. Bohužel nám ještě nedodali policejní uniformy, ačkoliv jsme o ně nesčíslněkrát žádali. Nějak se to všechno zadrhává. Ale snad vám postačí alespoň odznak.“

Ukázal mi nějaký odznak, ale tenkrát jsem houby věděl, jak by měl takový policejní odznak vypadat… Ale cítil jsem se klidněji.

Když mě uvedl do zdaleka ne zařízené kanceláře, vybídnul mě, abych se posadil.

 „Prosím. Povězte mi kdo Vás to tak zřídil. Doufám, že to nebude zase nějaká hloupost. Dnes lidi chodí se samými hloupostmi.“

Měl tichý, ale naléhavý hlas, který mě uklidnil. Začal jsem popisovat, co jsem zažil. I když bylo zřejmé, že se umí dobře ovládat, z mimiky jeho obličeje se dala vyčíst nevěřící reakce. Když jsem skončil, celý rudý v obličeji se odměřeně zeptal:

„Co mi to chcete namluvit? Masožravé koně?“

Přisvědčil jsem.

„Všechno, co jste mi pověděl, je pravda?“

„Ano,“ řekl jsem. „Sám bych tomu nevěřil, kdybych…“

„Jistě, skočil mi do řeči, samotná víra ale nestačí. Nemám času nazbyt a varuju vás, jestli zjistím, že jste lhal, budete litovat!“

Zašmátral v šuplíku a podal mi váhavě stočený opasek s revolverem.

„Zbyli jsme na to sami dva. Musím vám věřit, protože ostatní jsou v terénu a já nemůžu čekat. Pamatujete si to místo?“

Kývl jsem.

„Dobře. Jdeme!“

„Sotva chodím…“

„Přemožte se, jste voják!“ usmál se. „Sám jdu z akce do akce a přitom jsem spíš kancelářská krysa.“

Nemusel zvyšovat hlas a přeci to vyslovil naprosto nekompromisně, že jsem nic nenamítal. Trochu mi otřel tvář od krve.

A tak jsem se znovu ocitnul na místě, kam bych se za normálních okolností nikdy nevrátil.

Znovu dlouhá chodba bez oken.

Znovu ten divný pocit.

Kolega se po mě podíval.

Zastavil se, ale nic neříkal.

Ukázal jsem na druhý konec chodby.

Zachmuřeně jsme vykročili.

Na konci přede dveřmi jsme zpomalili a odjistili zbraně.

„Půjdu napřed, Vy mě jistěte,“ řekl.

Stisknul pomalu kliku, ale dveře byly zamčené.

Zkřížil paže přes sebe a trhnutím nohy dal najevo, že dveře vyrazí.

Rozeběhl se a vší silou do dveří narazil.

Dveře sice povolily, ale dřív, než se stačily rozlítnout, ozvala se hrozivá rána a mohutná síla je přirazila zpět.

Ozvalo se zaržání a zpětný náraz dveří vyrazil policistovi revolver z ruky.

„Sakra!“ zaklel. „Co to bylo!“

„Nevěřil jste mi,“ odpověděl jsem.

„No jo,“ zabručel. „Ale můj loket…“

Držel se za levý loket, obličej zkřivený bolestí.

„Asi je vykloubený,“ hlesl. „Nemohu s ním pohnout.“

„Přemožte se, jste policajt.“ Zareagoval jsem jeho slovy.

Prudce se otočil, ale nepatrně se pousmál.

„Dveře.“ Zašeptal a ukázal zdravou rukou. „Jsou pootevřené.“

V místě vyrvaného zámku byla škvíra největší.

Potichu, s revolverem v ruce, jsem se sehnul a nakouknul.

Něco se tam pohnulo, a já si s hrůzou uvědomil, že to je oko. Obrovské koňské oko.

Cuknul jsem hlavou a uskočil, jako kdybych se dotknul žhavých kamen. Vzápětí jsem na to místo vypálil dvě rány.

Zvíře ale bylo pravděpodobně rychlejší, nebo kulky narazily do zbytku kování. Rány nebyly smrtelné, ale jisté je, že alespoň jedna kulka ho zranila. Ozval se hrozný rýk a údery kopyt do dveří. Hluk se násobil zpětnými nárazy dveří do futer.

Po jedné, zvlášť veliké ráně dveře prokopnul. Objevilo se kopyto i s částí nohy. Kolega ho střelou rozdrtil.

Na dveřích se objevila krev a spustil se ještě větší řev.

Kůň nohu vytrhnul a rozrazil dveře dokořán.

Obklopil nás vlhký mrtvolný puch.

Vtrhli jsme dovnitř. Kůň se na moment vztyčil v celé své apokalyptické hrůze.

To byl okamžik pro nás.

Vypálili jsme každý několik ran.

Hřebec dopadl s žuchnutím k zemi. Chvíli jsme čekali, než odezní trhavé pohyby, poslední známky života.

„Pozor, byli tři,“ tlumeně jsem vykřikl rozčílením a rozhlížel jsem se.

„Tam!“ ukázal policista. „Na zemi!“

Vpravo téměř u vrat leželo koňské tělo.

Třetí tělo jsem spatřil první já.

 „A před tou skleněnou kanceláří.“

Jen pohledem jsme se domluvili, že dáme přednost tomu vpravo.

„Kolik nám zbývá nábojů?“ zeptal se policista. „Já mám ještě tři.“

„Já jeden,“ odpověděl jsem.

„To není zrovna moc na dva šílený koně.“

Kývl jsem a rukou pohnul směrem ke koni.

„Ať to máme z krku.“

Zvolna jsme se k němu přibližovali. Když jsme se dostali dostatečně blízko, naskytl se nám otřesný pohled.

Hřebec měl napnuté přední nohy a pokoušel se vstát. To se mu ale nemohlo podařit. Měl totiž otevřené břicho a vyhřezlé vnitřnosti. Nejsilnější část pravé nohy byla ohryzaná až na kost. Hřebec se v určitých intervalech chvěl po celém těle. Když jsme se přiblížili, stočil hlavu a upřel na nás pohled.

V životě jsem nic hroznějšího neviděl.

„Proboha!“ řekl policista.

Kůň se díval přímo na mě a já měl dojem, že to byl právě on, jenž mi předtím daroval život. V jeho pohledu byla jakási jiskřička inteligence ušlechtilých koní. Ale zahlédl jsem i prosbu. A tu jsem musel splnit. Zaplavila mě vlna lítosti.

Obešel jsem ho, aby na mě neviděl, a jedinou kulkou jsem mu skončil trápení.

Bojová nálada nás opustila.

Otočil jsem se vlevo. Ještě zbýval poslední kůň.

Sotva jsem se vlekl. Noha pálila jako oheň.

Když jsme se k němu dostali, zjistili jsme, že nám ještě tři kulky zbudou.

Byl mrtvý, s prostřelenou hlavou.

A pod jeho mohutným tělem bylo přimáčknuté tělo muže.

Věděl jsem samozřejmě o koho jde. Vozík ležel opodál, spolu s revolverem. Byl vystřelený jediný náboj.

Vysvětlil jsem to policistovi. Pokýval hlavou, že rozumí.

„Zřejmě se zadusil,“ usoudil.

„Asi se mu všechno rozleželo hlavou,“ dodal jsem.

V kanceláři bylo vše, jako když jsem odtamtud odcházel. Jenom na stole leželo několik tlustých zápisníků. Byly to deníky. Celkem čtyři. Chvíli jsme v nich namátkou pročítali. Byli velmi podrobné.

Náhle si všimnul policista telefonu. Byl ukrytý na otáčecí desce pod stolem.

„Divil bych se, kdyby tady nebyl. Někdo mu musel přeci vozit jídlo a potravu pro koně. Nemohli se živit jenom těmi, co přišli,“ řekl a vytáčel číslo pohřebáků a doktora.

„Vsadím se, že tady nejdřív budou funebráci. To je jediná instituce v tomhle městě, která opravdu funguje.“ Hořce se usmál. „Zkusím ještě zavolat k nám, jestli se chlapi nevrátili.“

 Vytáčel další číslo. Měl štěstí, vrátili se a právě měli namířeno jinam.

„Zavolejte kafilerku, jestli budou mít čas, a soudního doktora.“

Když položil telefon, otočil se ke mně a napřáhl ruku: „Já jsem Davy.“

„Jim,“ odpověděl jsem. Stiskli jsme si ruce.

„Poslyš, Jime, když jsi byl u nás na stanici, zmínil ses, že jste hledali práci.“

Divná otázka.

„To tedy jo,“ odpověděl jsem. „A k čemu nám to bylo? K ničemu. Úplně k ničemu.“ Pohlédl jsem mu prudce do očí: „Davy, podívej, mě není moc do řeči. Víš, Joe a Fred, to byli kamarádi na celej život. Strašně moc jsme toho prožili a měli jsme spolu velký plány. Chtěli jsme v tom pokračovat s celejma rodinama… Chápeš to? Celou tu šílenou mašinérii přežijou a pak je zdolají nějaký hnusný koně. Fakt je mi do breku. Proč oni a ne já?“

Zakryl jsem si oči, ale za slzy jsem se nestyděl.

„Já vím,“ poklepal mě zlehka po zádech. „Ale zůstala ti rodina. Mnozí neměli ani tohle štěstí.“

Uklidnil jsem se a on pokračoval: „Kolik je těch, kterým zůstala celá rodina? Moc jich neznám.“

Chvíli se odmlčel.

„Mám pro tebe návrh,“ pokračoval. „Sháním lidi k sobě do party. Do policejní party. Nechali mi volný ruce a je na mě, koho si vyberu. Co tomu říkáš?“

Kdo by nebyl z takovýho návrhu paf. Koukal jsem na něj překvapeně a asi jsem vypadal dost komicky.

„Ale vždyť nemám žádný policejní vzdělání…“

„Prosím tě to nech na mně. V tomhle spolku mám vzdělání jenom já. Však jsem o sobě mluvil jako o kancelářský kryse. Ale na kancelář není čas. Moc ti toho nemůžu nabídnout, žádný pohodlí, většinou terén a nebezpečí. Ale je to práce a strava se slušnejma penězma. My totiž máme v tomhle období přednost, protože na nás závisí všechno ostatní. Chtěl bych, abysme se vypracovali na pořádnou jednotku. Mám slíbený auto, časem školení, kursy, získání a další zvyšování kvalifikace… Co tomu říkáš Jime?“

Neříkal jsem nic.

„Mlčení znamená souhlas, mám-li tomu rozumět?“

Kývl jsem.

Tak jsem sehnal práci.

Kterou jsem si nakonec oblíbil natolik, že jsem u ní vydržel deset let, než mi přidělili vysněný les.

Davy byl správnej šéf, rozuměl jsem si s ním a s ostatními taky. Opravdu dobrá parta.

Dům se sálem, ve kterým se odehrálo to hnusný divadlo, připadnul městu.

Je paradoxem, že se z něho stalo muzeum výtvarného umění.

I s výstavním sálem.

A já prosadil, věřte nebo ne, aby při vstupu do budovy byla na první protilehlé stěně umístěna věrná kopie Picassovi Guernice v původní velikosti.

Kdoví proč…