Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Interview

09. 07. 2014
6
7
1396
Autor
Zordon

Člověk, který změnil osud jedné generace amerických byznysmenů. Autor bestselleru "Má cesta k úspěchu". Guru osobního rozvoje, produktivity a self managementu. Člověk, který o úspěchu nejen píše, ale sám ho také dosahuje. Vizionář, který získal pohádkové jmění tím, že předpověděl splasknutí hypotéční bubliny ve Spojených státech a s ní spojenou hospodářskou krizi. Že jej neznáte? Nedivím se. Jeho knihy, zatím nikdo do češtiny nepřeložil a tak tento ve světě vlivný muž, je pro nás Čechy téměř neznámý. Takže zatímco v médiích se propírá, co si kdo na sebe oblékl na festival do Karlových Varů, tento nevšední muž téměř v tajnosti navštívil Prahu.

 

Mně se však podařil husarský kousek, nejen, že jsem se na webu o jeho návštěvě dozvěděl, ale našel jsem tu drzost napsat mu žádost o interview. Já novinář na volné noze, který za sebou nemá žádné vlivné médium ani oslnivou kariéru. Inu jak říká moje maminka, drzé čelo lepší než poplužní dvůr. On mi totiž nejen odpověděl, ale i souhlasil s rozhovorem. Prý mám vybrat příjemnou kavárnu a rezervovat ji na středu deset hodin dopoledne. Nečekám, že mi vůbec dá možnost zaplatit účet, proto teď můžu dovolit čekat na něj v Café Central.

 

 

"Hi, I´m T.C. Wool, for you just T.C." představil se po americku jen svými iniciálami a huhlavým jižanským akcentem. Tím rozboural všechny mé připravené oxfordské fráze. Bylo jasné, že si nemusím na nic hrát. Byl to jeden z těch lidí, kteří se vám představí, a vy rázem máte pocit, že je znáte již léta. Letmé dejavu, které zanechá pocit, že tu tvář jste vídali už od dětství.

Po té, co jsme se ujistili, že se oba máme fajn, že cesta byla komfortní a Praha je nádherná, jsem se mohl začít bez obav vyptávat.

 

Povězte mi, jaké byly vaše začátky? Byl jste zázračné dítě, nebo jste se k úspěchu prokousával?

 

Kde pak zázračné dítě. Já byl na škole vždycky spíš lempl. Snažil jsem se ulít, kde se dalo. Ale když jsem pak nastoupil do svého prvního zaměstnání, něco se ve mně zlomilo. Měl jsem pocit, že už to není hra jako škola, ale že toto je opravdový život a já se musím začít konečně snažit.

Dělal jsem tehdy v jedné pojišťovací společnosti. Krátce po zaškolení mě čekalo veřejné vystoupení před mnoha důležitými lidmi z vedení firmy. Vzal jsem ten úkol nesmírně vážně. Šel jsem do knihovny a půjčil si vše, co měli o rétorice, kultuře projevu a komunikaci. Po nocích jsem načetl všechny knihy, vypsal si všechna pravidla a dal je dohromady do jednoho velikého modelu na přípravu veřejného vystoupení. Byla to gigantická práce. Ta pravidla, poučky a imperativy mě tak pohltily, že jsem se octl zcela mimo realitu.

Svůj projev jsem piloval k dokonalosti. Chtěl jsem aby byl krátký, úderný, srozumitelný všem, dostatečně emotivní, průbojný a zapamatovatelný.

 

A povedlo se vám to?

Jak se to vezme. Povedlo se mi dodržet všechny kriteria obsažená v knihách, ovšem jediné, co z mého projevu nakonec zůstalo, bylo to, že jsem se otočil a vytrčil na publiku holou zadnici.

 

Co prosím?

No ano, holou zadnici. Jak říkám, byl jsem z toho tak poblázněný, že jsem ztratil sebekontrolu. Ve snaze vyhovět všem těm poučkám, zbylo mi jen toto jediné gesto; srozumitelné, upřímné, zapamatovatelné, emotivní a tak dále.

 

Ale úspěch jste předpokládám němel?

To se ví, že ne. Vyhodili mě. Ale byla to pro mě užitečná lekce.

 

Sometimes you win sometimes you learn?

Přesně tak. Z tohoto neúspěchu jsem se poučil.

 

Přestal jste věřit knihám?

Naopak, začal jsem jim věřit. Síla tohoto media je obrovská. Ale přestal jsem je číst a začal psát. Ano, právě tato negativní zkušenost byla impulzem k sepsání knihy "Má cesta k úspěchu".

 

Sepsal jste to, co v knihách z knihovny chybělo? To, co vás dělilo od úspěchu vaší prezentace?

Kdepak udělal jsem spíš takový kompilát. Přibral jsem ještě spoustu knih o osobním rozvoji, produktivitě, kreativitě a tak a dal dohromady soubor úžasně vyhlížejících pravidel, která každého, kdo se podle nich bude řídit, přivede k zaručenému debaklu.

 

Říkal jste debaklu?

Ano.

 

Tak tomu nerozumím. Sám jsem knihu četl. Je to přeci příručka, jak sám sebe rozvíjet. Vždyť už ten název "Má cesta k úspěchu"...?

No právě. Ten název je zcela upřímný. Podívejte se, příteli, pokud chcete být nejlepší, jak toho můžete dosáhnout?

 

No tak, že se budu snažit být lepší než všichni ostatní?

To je samozřejmě jedna z možností. Je to náročná a pracná cesta s nejasným výsledkem. Druhá možnost je dosáhnout toho, aby všichni byli horší než vy. To je podstatně jednodušší.

 

Chcete tím říct, že jste knihu rozšířil, abyste...

Ano, myslím, že to chápete správně. Byl jsem mladý a čerstvě po škole, když jsem tu knihu psal. Měla to být a nakonec byla má vlastní cesta k úspěchu. Víte, já byl upřímný a nelhal jsem. Nikomu jsem nenasliboval, že se mu povede dobře, když bude dělat to a to, jako to dělá spousta autorů selfhelp příruček. Jenže lidé jsou holt takoví, že když si myslí, že něco prospěje jednomu, prospěje to i druhému.

 

Ale vždyť celá jedna generace...

Ano, moje generace. Knihu hltali hlavně mí vrstevníci. Takže zatímco se zahazovali s dodržováním pravidel popsaných v mé knize. Já měl volnou cestu k úspěchu. Rázem jsem byl nejschopnější mladý muž, téměř v každém oboru. Kniha nelhala. Byla to má cesta k úspěchu. Ovšem pouze má. Všichni ostatní s sebou táhli břemeno mých axiómů.

 

Přeci mi nemůžete tvrdit, že veškerý váš úspěch je dílem toho, že vám ostatní nevědomky vyklidili pole. Vždyť jste prokázal spoustu vynikajících vlastností.

Vážně a jakých?

 

Například jste naprosto vizionářsky předpověděl finanční krizi?

Ale jděte vizionářsky. Když celá jedna generace amerických byznysmenů řídí svůj život podle nesmyslných pravidel, pak to přece jinak dopadnout nemůže.

 

 

(chvíle ticha)

 

Copak? Asi jsem vás zaskočil, že?

 

Přiznám se, že ano. Taky nechápu, proč mi to všechno říkáte. Pokud je to pravda...Proč zrovna mně.

To je prosté. Potřeboval jsem to někomu říct. Víte, už mně za ta léta dost svrběl jazyk. Je to, jako když znáte dobrou anekdotu, také ji chcete říkat dál. Kdo si nechá vtip pro sebe, aby se mu smál sám?

No a proč jsem si vybral Vás? To je jednoduché. Kdybych to řekl u Larry Kinga nebo Oprah Winfrey byl by z toho skandál. Ale vy? Co s tím můžete dělat. Budete si to muset nechat pro sebe, nebo to maximálně napíšete na internet, kde tomu nikdo neuvěří.

Tak se mějte.

 

Seděl jsem chvíli trochu zkoprněle. Aura velkého guru byla ta tam. Bylo jasné, že toto interview mi nikde nevezmou. Nebude z toho ani koruna a navíc tu sedím sám s účtem za dvě kávy. Dvě proklatě drahé kávy.

"Ty si vůl" nadával jsem si v duchu. V té chvíli mi došlo mé dnešní dejavu. Ne, tu tvář jsem dosud neviděl, ale to jméno. To jsem slýchal od dětství.

 


7 názorů

MKbaby
16. 08. 2014
Dát tip

:)


Zordon
10. 07. 2014
Dát tip

Lakrov, díky. Chybu jsem hned opravil.


Lakrov
10. 07. 2014
Dát tip

Tyhle "americké modely společnosti" mě nějak nenaplňují nadšením, takže ke čtení toho zprvu spíš článku než povídky přistupuji s jistou dávkou nedůvěry. Obsah, to jak jsi to americké motto pojal, mě tedy o to víc naplňuje nadšením a místy se upřímně bavím :-) Zvláště při větách: ...ostatní s sebou táhli břemeno mých axiómů... nebo ...řídí svůj život podle nesmyslných pravidel, pak to přece jinak dopadnout nemůže... (krize). Překvapení na konci -- ač zřejmě skoro každého donutí podívat se zpět do textu -- pak tvoří pěknou pointu.

Jedna hrubá chyba mi padla do oka: ...lidé jsou holt takový...


ty jsi "týsí" ? už od toho představování jsem čekal nějakou kulišárnu...a podařilo se :o) Ale myslím, že v rámci okurkové sezony by ten rozhovor prošel i do vlivnějších tiskovin, než je Písmák... parádní.

Skvělý nápad. ((-:

 


Alissa
09. 07. 2014
Dát tip

...co dodat :-)

Díky. 


Kočkodan
09. 07. 2014
Dát tip
Takze na internetu to uz je... a já tomu verím. :-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru