Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Deník a čekání na Světlanu - druhý úryvek

Výběr: Monty_Python
27. 02. 2002
15
5
1711
Autor
horák

Deník a čekání na Světlanu - 2. úryvek

Vystupuji zvlaku a nepřekvapuje mě, že nikdo nečeká. Nějak jsem si za ten den zvykl.. Proboha, to snad nemá konec? Říkala, že tady bude. Říkala, že mě taky miluje anebo milovala. Já už nevím. Z čeho hrozného mě podezírá, když tolik mě trestá? Mám čisté svědomí. Nikoho jsem nikdy tolik nemiloval jako ji, nikdy jsem po ničem tolik netoužil, než být stále jen s ní. Vždyť, když jsme se viděli naposledy, říkala: „Pusˇt to, chci s tebou dítě. Fakt ho chci. Kašlu na školu, hlavně, když budu moci být stebou a mít s tebou kupu dětí.\\\"

Byla vyděšená, když jsem to se smíchem odmítal: „Máme tolik času, chci si tě nejdříve užívat sám.\\\"

Chtěl jsem, aby mi to udělala pusou. Uhýbala, nechtěla. Tvrdila, že jindy. Mrzelo mě, že je jí to nepříjemné. Nakonec jsem se urazil a řekl, že to tedy nechci vůbec.

Ležela pak vedle mě pod dekou. Dlouho jen koukala do zdi a musela usnout až po mně.

Snažím se krok za krokem prodírat svou pamětí a hledat moment, který rozhodl o osudu dnešního dne. Přemýšlím, kdo všechno mě nemá rád a mohl si na mě vymyslet nějakou nechutnost. Vždyť Světlana nebyla žárlivá, ochotně a zřejmě i ráda mě představovala svým kamarádkám. Byli jsme několikrát tancovat a nikdy nezpůsobila žádnou scénu. Nikdy jsem jí také nedal žádnou záminku žárlit. Je nepochopitelné, že by takto najednou uvěřila nějakým řečem. Vážím si jí, protože se staví k problémům čelem. Kdyby jí bylo něco nejasného na mém vztahu k ní, určitě by se na to zeptala. Nedokáže se problémem užírat. Musí to z ní ven i kdyby se měla stydět, že ji to vůbec napadlo.

Jdu ke Světlaně. Je sice už hodně hodin, ale chci mít jasno. Je mi jedno, že mi zřejmě do cesty opět vstoupí její matka.

Stojím před jejich domem, ve kterém nesvítí jediné světlo. Nevzhledný panelák má zamčený vchod a navíc nesvítí světlo ani u zvonků. Stydím se zvonit na náhodně vybraný zvonek. Já mám takovou smůlu, proti mně se spiklo úplně všechno. Jdu k telefonním budkám rozhodnutý znovu zatelefonovat. Potím se, bojuji. Něco chci a já to dostanu. Drobné nemám, nechal jsem je všechny za lístek.

Zmateně se potuluji sídlištěm a doufám, že konečně potkám svého dědečka Hříbečka, který udělá cink a já budu šťastný jako ještě před pár dny. A už je tu! Je opilý, sotva se drží na nohou.

„Prosím vás, nemáte sirky? Já jsem si nechal doma klíče, dole mi zamknuli dveře a nemůžu si vzpomenout, který je náš zvonek. Potřeboval bych si na zvonky posvítit,\\\" zkouším to na něj s pravděpodobnější historkou. Těžko by uvěřil, že jsem rozhodnutý dostat se ke své milence třeba po hromosvodu.

Kdyby mi někdo za normálních okolností řekl: „Pojď chlapče, něco s tím uděláme,\\\" určitě bych s ním do bytu nešel. Já však nejsem v normální situaci. Jsem hrozně vynervovanej. Zamilovanej, zhrzenej, zklamanej, opuštěnej, podezřívanej, litovanej. Takový jsem dnes já.

Jdu s opilcem do bytu zbaven veškerého pudu sebezáchovy. (Ne, takovou smůlu mít nemůžu.) Dostávám sirky a navíc si troufám ještě požádat o pár drobných. Poté, co nabízí padesátikorunu, protože i přes svou opilost chápe, v jakém průseru musí být kluk, který s ním jde domů, mu vysvětluji, že potřebuji skutečně jen drobné na telefon.

Znovu vstupuji do budky. Vytáčím 97 22 86 a horce dýchám na sluchátko. Zvedněte to někdo! Ty krávo s tou svou chamtivou matkou, která tě stejně chtěla mít jen pro sebe! Miláčku, zvedni to! Po desátém vyzvonění pokládám sluchátko a znovu ho zvedám. Vytáčím číslo. Doufám, že konečně jsem si ho zapamatoval správně. Zase nic. Ještě zkoumám poloroztrhaný telefonní seznam . Je to správné číslo! Opět ho vytáčím. Chvíli naslouchám, pak nechávám sluchátko volně viset a odcházím k jejich domu.

Připadám si jako Bůh pomsty. Skutečně si nejsem jist, co bych udělal, kdybych ji nyní dostal do spárů. Rázně přistupuji ke zvonkům, zapaluji první sirku a zjišťuji, který je ten správný zvonek. Opírám se o něj palcem. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté. Slyším sám sebe, jak používám kletby, které nikdy jsem nepoužíval. Slova vulgárně popisující jak mužské či ženské pohlavní orgány putují na adresu Světlany, její mámy, všech lidí, které znám. Zvoním podeváté a podesáté. Zvoním v jednom kuse. Ukousávám konec sirky a cpu ho do zapnutého zvonku. Tak si to tedy užijte!!!

Už odcházím, když se konečně ve třetím patře rozsvěcí. Vracím se ke zvonku a vyjímám z něj sirku. Rozsvěcí se na chodbě a po minutě se před domem objevuje ta, která zplodila nejlepší milenku mého života.

„Zbláznil jste se, Milane? Víte, kolik je hodin?\\\"

„Říkala, že na mě počká u vlaku. Měla na mě čekat už odpoledne a měli jsme jet do Prahy. Co se stalo, že se tak divně chová? Proč ...?\\\" nenechala mě domluvit.

„To byste měl vědět vy, co s ní je. Dvě noci nespala doma, dva dny nebyla v práci. Chodí prý teď s nějakým hercem. Prý jste na ní byl zlý. Je jí zle, jsem ráda, že spí. Kvůli vám ji určitě budit nebudu.\\\"

„Musíte ji kvůli mně vzbudit. Já se odsud nehnu, dokud nezjistím, co s ní je.\\\"

„Zavolám na vás policajty, jestli ještě jednou zazvoníte. Počkejte do zejtra, až se vyspí. Jste rozumný kluk, musíte mít přeci rozum. Prostě už vás nechce, tak se s tím smiřte.\\\"

Poprosím ji, ať mi půjčí deku, že se nemám už jak dostat domů.

V čekárne na nádraží přespáváme tři. Připadám si jako poslední bezdomovec. Nevím, jestli vůbec spím.

Byla mi zima, měl jsem strach, že mi někdo ukradne batoh. Lavička byla hrozně tvrdá. Zápach piva.

Totálně unaven a stále nechápající, co se kolem mě děje.

Neustoupím od požadavku, že si seSvětlanou osobně promluvím. Ale jak? Musím doufat, že její matka půjde ráno normálně do práce. Pokud se nepletu, má tento týden v nemocnici ranní směnu, bude odcházet před šestou.

Připadám si jako James Bond, když se přesouvám opět k domu, ve kterém bydlí Světlana. Už v něm svítí několik oken. Nikdy jsem nedokázal ocenit, jak brzy musí někteří zaměstnanci vstávat do práce. V oknech, které mě nejvíce zajímají, je stále tma. Jestli skutečně začíná směnu v šest, má ještě tak půl hodiny čas.

Nacházím si vhodné místo na louce za panelákem, zabaluji se do deky a zaměřuji dalekohled, jenž jsme chtěli používat na koncertě.

Klimbl jsem si. Uvědomuji si, že jsem nezaznamenal, kdy se ve třetím patře rozsvítilo. Je to v kuchyni. Třikrát jsem u nich byl, ale jen poprvé byla doma i matka. Pak už jsem se k návštěvě za její přítomnosti nenechal přesvědčit. Pociťuji po dlouhé době poprvé, že se děje něco v můj prospěch.

Představuji si, jak sedí na záchodě, omývá si obličej, snídá, čistí si zuby, líčí se, převléká se z noční košile do jednoho ze svých kdysi elegantních kostýmů. Představuji si, co bude dál, až se v bytě zase zhasne, po minutě venku prásknou vchodové dveře a ona zamíří směrem knemocnici.

Práskly vchodové dveře. Sbíhá z pěti schodů, rukou si ještě srovnává sukni na pozadí, kouká na hodinky. Já se přikrčuji v trávě. Z několika důvodů bych nechtěl být přistižený, jak ležím zabalený do deky na louce za sídlištěm. O mém bláznovství by nebylo pochyb.

Vyčkávám pět minut. Mohla by se znějakého prostého důvodu vrátit. Nesmím prohrát. Za hodinu budu mít jasno. Těžko spolu budeme ještě chodit, těžko se budeme ještě milovat, ale chci to slyšet od ní. Ať mi to řekně do očí!

Ukládám dalekohled a deku do batohu a vyrážím k jejich domu. Tvářím se, jakoby bylo normální, že se někdo potuluje v šest hodin ráno po louce. Vypadá to, jako bych venčil psa, ale zapomněl si ho vzít s sebou.

A znovu mám štěstí. Daří se mi zachytit dveře, které se pomalu zavírají za odcházejícím mužem.

„Dobrý den!\\\" zdravím ho s familiárním přídechem, aby měl dojem, že zde bydlím.

„Dobrý den!\\\" Ani se na mě nepodívá.

Nemusím se ztrapňovat zde venku. Bůh ví, jak se ztrapním uvnitř.

Vybíhám po schodech a mačkám zvonek. Ustupuji stranou, abych nebyl vidět kukátkem. Nechci, aby si mě prohlédla a zase se někam zašila. Kdo jiný by na ni mohl takhle brzo zvonit?

Ale může si myslet, že si třeba máma něco zapomněla.

Dveře se otvírají.

 

 


5 názorů

jarouch
17. 09. 2008
Dát tip
napjateeeeeej *

Mně to přijde hrozně hezký, co všechno udělá kluk pro holku, kterou miluje*

Vynechal jsi poetiku prvního dílu, kterou jsi naopak nahradil stupňovaným napětím a gradací. Je to dobré, ale oproti jedničce takové moc sebelítostivé, což mi kazí poměrně kladný dojem. Přesto se těším na pokračování.

Lakrov
10. 09. 2008
Dát tip
Navázání druhé části na (povedenou) první působí zpočátku jako takové 'nastavování'. Po chvíli se dojem spraví. Příběh, do něhož deník přechází, se stává zřetelnějším. Od poloviny je pak nálada shodná s náladou první části. A nakonec seriálový střih ve správněm okamžiku.

Ostrich
27. 11. 2002
Dát tip
Tedy tohle fakt má tah! *

Narvah
19. 11. 2002
Dát tip
Jsem zvedavej...*

Dabi
05. 04. 2002
Dát tip
Moc ráda Tě čtu :) Máš můj t*

MCMLIII
05. 03. 2002
Dát tip
napětí stoupá :-)))

gd
05. 03. 2002
Dát tip
ja taky nejsem dokonalej, zrovna jsem si vsiml, ze jsem udelal preklep ve sve prvni reakci na tenhle kousek. jo a s tou denikovou syrovosti - proc ne, ale mam dojem, ze tohle je tak na pul cesty, ani prirozena vypoved, ani povidka. treba v jednom okamziku hlavni hrdina "cpe" sirku do zvonku, kterou o kousek dál nevyndavá, ale "vyjímá". moc se mi to slovo a par dalsich obratů nevyjímá. ale to jsou drobnosti, příběh je to pozoru a zaznamenáníhodnej... (skoro tak pozoruhodnej jako můj přístup k diakritice, zrovna jsem po sobě tenhle příspěvek četl a zjistil jsem, že občas háčky a čárky dělám, občas ne. oběť doby a sms.)

horák
05. 03. 2002
Dát tip
gd: Docela dobrý postřeh. Skutečně jsem postupoval tak, že původně to byl deník. Pak jsem z toho chtěl udělat povídku a nakonec se vrátil k deníkovému stylu ... a pár inplantovaných slovíček tam zůstalo. Je fakt, že v deníku tak také lítám, myslím, že by bylo nezodpovědné dát sem úplně čistý opis z deníku.

*

gd
01. 03. 2002
Dát tip
dobra historka, ale mozna by stalo za uvahu to trochu prijit a stylisticky dotahnout, nez to hodis na web... tesim se na dalsi pokracovani.

horák
01. 03. 2002
Dát tip
Je to už treti verze, ale určitě to stále není ono. Samozrejme bych byl rád vytvořil dokonalé dílo, ale možná by to pak už nebyl deník. Vlastně se mi na tom ta deníková syrovost líbí. Možná, že to ani lépe neumím.

Sama
27. 02. 2002
Dát tip
Ano.Musel to být velmi silný prožitek, že. Napsané taky fajnově, těším se na další díl - napětí teda vytváříš jako hrom!

Vojtek
27. 02. 2002
Dát tip
Perfektní...okamžitě chci další díl :-)))

dandandydan
27. 02. 2002
Dát tip
Taky by me zajimalo, jak to dopadne. Ale kdyby Ti dala kosem a Tys odesel, tak bys to asi nepsal. Sloh se mi moc nelibi, ale priznavas se ke svym zlym vlastnostem, a to se mi libi. Zato nemusis furt opakovat jak jsi neustupny, bude to navozovat vetsi dojem, ze nenavist a laska k sobe patri.

uranium
27. 02. 2002
Dát tip
M2 se to líbí tak jak to je, připomíná mě to některé mé zážitky, pocity jsou přesný.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru