Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

VČELKA

05. 11. 2014
3
6
1039
Autor
Azriel

Nejklidnější dny v Olomouci nastávaly o víkendu. To většina studentů sbalila svoje špinavé hadry a jela se domů pořádně najíst a doplnit si peněženky. Na kolejích zůstávali jen Slováci a ti, kteří to doma měli zrovna na hovno. Nebo ti, co potřebovali spoustu klidu na učení, protože jim hořela koudel u prdele z toho, že nemají dostatek kreditů a můžou další semestr vyletět. To jsem byl i já.

Vzal jsem si noťas a hned z rána zalezl na společnou kuchyňku v patře na kolejích, kde se mi učilo nejlépe. Otevřel jsem si láhev bílého z domova. Víno mě při takovém stresovém studiu uklidňovalo.                                                                    

Učení mi šlo parádně. Informace do mě jen padaly. Měl jsem ze sebe vážně dobrý pocit. Všechno šlo perfektně až do chvíle, kdy se přiblížil čas oběda a do kuchyňky vešla ona.                                                                                               

Nejdřív se dveřích objevila její kulatá hlava. Blonďaté vlasy sepnuté dozadu, velké namalované rty a přísné, černé oči. Byla nalíčená, jak kdyby šla na rande.                                                                                                                                            

„Ahoj,“ řekla. Snažila se mluvit příjemně, ale měla hrozně surový hlas.           

„Ahoj,“ řekl jsem.                                                                                                          

„Můžu si tady udělat oběd? V našem patře dole se teď sešly nějaký dvě holky. A tady máte navíc nový sporák… Já… Nebudu rušit?“                                           

„Ne, v pohodě.“                                                                                                             

Pak jsem uviděl zbytek jejího těla. Byla v roláku a teplácích; což mi nesedělo k jejímu upravenému obličeji. Měla sportovní postavu. Na můj vkus moc vyrýsovanou. Prsa malá, na holku nepřirozeně široká ramena, tenká stehna. Jenže potom jsem se zaměřil na její zadek – a v tu chvíli jsem zapomněl všechno, co jsem se za celé dopoledne naučil. Nádherně vypracovaný zadek. Jak dva vymazlené pudinky - jenom na ně nastříkat šlehačku a slupnout je. A jak jí zadek hezky poskakoval, když šla. Hup, hup, hup. On jí vlastně poskakoval, i když se opřela o linku a stála na místě. Takové decentní hopkání. Hup, hup, hup. Připomínala mi tím včelku. Včelku, co přistane na květinu a zadečkem přejíždí po květech, aby na něj přilepila co nejvíc pylu. Taky bych se přilepil.         

„Co studuješ?“ zeptala se od sporáku. Chystala si halušky s brynzou.                 

„No…ehm… Středověké písma… nějaké znaky,“ řekl jsem nejistě. Nevěděl jsem z toho učiva už naprosto nic.                      

„Aha. Já spíš myslela, na jakou chodíš katedru…“                                                 

„Historie. Historie… a ještě v dvouoboru s češtinou.“                                         

Otočila se na mě a zajiskřila očima. „Kecáš!“                                                     

"Co? Proč? Co bych jiného měl jako studovat?“ řekl jsem a rozpřáhl rukama.                                                      

„Historici nemůžou bejt takhle hezcí,“ zasmála se.                                                          

„Já historik asi nebudu,“ dodal jsem a pousmál se falešně taky.                      

Chystala si omáčku. Žádný polotovar, měla domácí. Uměla vařit. Soustředila se na práci a já na svoji. Jenže já už nebyl schopný se dívat do skript. Pořád jsem jí čuměl na zadeček.                                                                                             

Sedla se naproti mně a dala se do jídla.                                                                   

„Dobrou chuť,“ popřál jsem ji.                                                                                  

„Děkuju,“ řekla a podívala se na moje víno. „Alkohol i ke studiu? To sou mi novinky.“                            

„No… Asi jsem alkoholik… A taky jsem z jižní Moravy… Ale pro mě je novinka, že si studentka tělovýchovy dává takový nášup.“                                               

„Vau! To je na mě tak poznat, co studuju?“                                                          

Zaujalo ji, že jsem do ní lehce viděl.                                                                          

„Možná.“                                                                                                                          

„Já sem hrozná. Chodím na sportovní školu, ale žeru jako prase!“                    

„Lidi dělají i horší věci.“                                                                                                 

Dal jsem ji ochutnat vína. Šmakovalo ji. A celou dobu v kuchyňce na mě pořád divně hleděla. Jako by mi v něčem nevěřila. Nebo chtěla ode mě něco, co by se od cizích lidí chtít nemělo.                                                                              

„Chceš dostat samá áčka?“ zeptala se, když se podívala po knihách na stole.                                                              

„Spíš chci vůbec prolézt… Ty tady přes víkend děláš co? Teda krom toho, že vaříš na první pohled dobrá jídla.“                                                                                  

„No já bych byla normálně doma. Na tréninku a tak… Ale dneska mi sem má přijet přítel… No… Chceš ochutnat?“          

Dala mi ochutnat. Dobré to měla.                                                                 

Potom se rozvykládala o sobě. To bylo dobré znamení. Ale trochu mě štvalo, že mě zdržovala od učení a taky, že skoro v každé větě musela použít slovo přítel. Jako by byl nějaký nádor nebo co. Jsem byla s přítelem v Chorvatsku, bylo to tam supr, hlavně když jsme šli s přítelem po pláži. Dělám hlavně atletiku, ale baví mě volejbal, přítel je hokejista. Ráda vařím, přítelovi to hrozně vyhovuje, protože on vařit neumí. Mám ráda kočky, ale přítel je na ně alergický. Blablabla. Přítel sem, přítel tam.              

Asi si myslela, že by bez přítele měla nudný život. Já ji poslouchal a čuměl jí přitom nenápadně na kozy. Řekla mi toho dost. Jenom vynechala sex. Což bylo divné. Nevypadala, že by se šukačky bála. Možná přítel s tím měl problém.   Dojedla, umyla nádobí a s tím svým poskakujícím zadečkem se vydala pryč.    

„Tak se teda pěkně uč, sexy historiku,“ zasmála se.                                       

„Ahoj.“                                                                                                                              

Která zadaná holka říká cizímu chlapovi sexy historiku?                                    

Začal jsem se znovu učit, ale moc mi to už nešlo. Pořád jsem měl před očima ten její zadeček. Úplně mě tím nakazila. Jako by mě bodla něčím přímo do hlavy a já dostal infekci. Zadeček. Hup, hup, hup. Ten její přítel měl ale štěstí. Být na jeho místě, tak si na tom zadečku každou noc ustelu, nebo si ho dávám každé ráno k snídani.                                                                                        

Dostal jsem se do krize. Už jsem nebyl schopný se učit. Hmm, zadeček. A moje drsná zkouška se blížila. Tak jsem zpanikařil a obrátil do sebe zbytek vína. A potom si otevřel další láhev.                                                                                                          

Do večera jsem seděl v kuchyňce, díval se na Simpsonovi a chlastal. Dokonce jsem si zašel koupit pár piv do vrátnice.        

Venku se začalo stmívat, já dál seděl v kuchyňce a civěl před sebe na obrazovku počítače. Docela jsem se břinknul, ale na uklidnění mi to nestačilo. Přemýšlel jsem nad tím, jaký jsem debil, že se neumím soustředit na učení a přemýšlím nad blbostmi. Taky jsem přemýšlel, co budu dělat, až mě vyrazí ze školy.                                                                                                                                        

Mezi futry se objevila hlava. Zase to byla ona. Ale byla jiná. Vypadala v obličeji víc eroticky a jako by zoufale. A když vešla celá, málem jsem spadl ze židle. Byla oblečená na párty. Kabátek, džíny a boty na podpatku. A v těch džínech jí ten zadeček pořád poskakoval. Hup, hup, hup. Nádhera.                               

„Tak co, jak de učení?“ zeptala se. Hlas měla pořád mužský.                            

„Nic moc.“                                                                                                                        

„Nechceš si jít ven provětrat hlavu?… Mně… no mně ten dnešní plán nevyšel. Přítel… nedojel. A já nemám s kým jít ven. Tak… nechceš? Zvu tě na panáka.“                                                                                                                                   

Nasadila psí oči. Na jejím obličeji to nevypadalo zrovna pěkně, ale připadala mi, že opravdu potřebuje pomoc. A co jsem mohl jiného dělat? Cokoliv bylo lepší, než sedět na prdeli a litovat se.                                                      

„Tak jo.“                                                                                                                            

V sobotu měly všechny studentské kluby zavřeno, tak jsme šli do nejbližší hospody. Objednala whisky, což mi moc nevyhovovalo, protože mě po tom bolela hlava. Ale jí to chutnalo. Během pěti minut do sebe otočila dva velké panáky, zalila je kolou, a objednala další rundu. Pít uměla a já nechápal, co to měla za kecy, když jsem si dával víno k učení.                                                           

Dlouhou chvíli jsme mlčky seděli naproti sobě. Mohla se na něco zeptat o mém životě, ale já vydedukoval už přes den, že jí můj život, mindráky anebo třeba vzdělání nijak nezajímá.                                                                                              

„Ach jo… Taky se ti stává, že si něco naplánuješ a pak se ti to během chvíle naprosto zboří?“ začala po dopití třetího panáka.

„Skoro pořád.“                                                                                                               

„Já už na plánování seru. Jsem na to moc stará.“                                                 

„Kolik ti je? Dvacet?“                                                                                                    

„Dvacet tři.“                                                                                                                                

„To jo.“                                                                                                                             

„Nevadí ti, že sem tě tak vytáhla? Já… Já sem nechtěla být sama. Já neumím být sama.“                                                                                                            

„To by ses to měla radši naučit. Budeš pak v životě míň zklamaná.“              

„Ty máš hodně depresivní řeči,“ zamračila se.                                                 

„Asi jo. Promiň… A to jsem měl dětství celkem v pohodě,“ zamyslel jsem se.                                                

Napadlo mě, že bych se mohl zeptat na její dětství. Při tomhle vyprávění by už mohla vynechat svého přítele. Přece s ním nechodila od jeslí.                          

A taky začala. Vyblila mi svoje dětství docela podrobně. A řekla to, co jsem si přesně myslel. Ta holka nikdy nebyla vedená k samostatnosti. Vždycky měla někoho za prdelí, kdo jí řekl, co má dělat a jak to má dělat. Otec bývalý vrcholový sportovec, matka učitelka. Otec jí od mala trénoval v atletice, matka jí učila. Ve sportovních klubech jí drilovali, ve škole jí drilovali, doma jí drilovali. V sedmnácti potkala přítele a ten jí driloval taky.                                                             

Všichni jí vždycky řekli, jak má žít. Proto teď byla o samotě docela zmatená.                                                            

Všechno jsem jí odkýval, ona pila a vykládala. Když jsem nad něčím vykulil oči nebo se podivil, tak se rozzářila. Byla ráda, že jí někdo poslouchá.                    

„Já jsem tak ráda, že mě někdo poslouchá.“                                                              

„Jo, jo, jo… Mě je akorát blbý, že ti dělám náhradu za tvého přítele.“                      

To bylo poprvé, kdy jsem zmínil jejího přítele já sám. Zamračila se.           

„Kašlu na něj! Měl přijet. Nepřijel. Jeho smůla. Aspoň si mě zachránil ty. Já bych se dneska akorát pořád litovala. Ale tys mě zachránil… Sakra, já sem se tak nacamrala,“ řekla a chytla se za hlavu.                                                                                

„Docela si toho dost vypila. Nechceš se vrátit na koleje? Ještě mám u mě v lednici víno. To člověka zklidní.“                      

„Já nevím, jestli víno zvládnu.“                                                                                   

„Tak kafe nebo čaj… Nebo něco jiného.“                                                                

„Něco jiného?“ zajiskřila očima. Zkoušela mě. Od první chvíle, co mi na kuchyňce řekla sexy historiku, mě jenom zkoušela. Docela příjemná zkouška. Věděl jsem totiž, co mám dělat. Ne jak při zkouškách na katedře. Tohle bylo spontánní. Hráli jsme si se slovy, chodili kolem horké kaše a vypitých panáků a čekali na tah toho druhého.                                                                                                        

„No, něco jiného… Spolubydlící má ještě kakao,“ řekl jsem klidně.                

Kakao,“ pousmála se. Zaplatili jsme a vyšli.                                                                  

Kakao jsme si nedali. Nakonec jsme vypili polovinu mojí poslední láhve vína. A potom na mě skočila a snažila se mi rychle sundat tričko. Já se jí snažil servat uplé džíny, abych se podíval na ten její zadeček. Hup, hup, hup. V černých kalhotkách vypadal, jak dva šťavnaté stejky.                                                        

Za chvíli na mě ležela nahá. Na kondom jsme nějak zapomněli. Alkohol v ní probudil pudy, co ukrývala celý život. Prostě jsme šukali jak zvířata. Dokonce mi ho vykouřila. Která zadaná holka kouří při první šukačce cizího chlapa? Nijak jsme se nelíbali. A dávala mi do těla. Přece jenom sportovala častěji, než já. A furt jela. Mohlo to být tak tři čtvrtě hodiny intenzivní šukačky. Když jsme skončili, byli jsme oba červení jak raci, já navíc zpocený jako prase.            

Přišla jí esemeska. Svalila se ze mě na břicho a našmátrala na zemi kalhoty. Napsal jí přítel. Já si sedl vedle ní a přemýšlel. Přemýšlel jsem nad tím, že kdybych celý den zůstal v pokoji a nelezl na kuchyňku, udělal bych líp. Hodně bych se toho naučil. Nehrozilo by mi už takový průser ve škole. Nebyl bych ožralý. A nebyl bych v posteli s divnou holkou, co měla přísný obličej, nádherný zadeček, přítele debila a myslela si, že je ve třiadvaceti stará.                                      

Ale ten zadeček byl super. Díval jsem se na něj, zatímco ona psala příteli přání k hezkému spánku.                                      

„Ale mám ho ráda,“ řekla jen tak z ničeho, oči stále přilepené na displej.    

„Dobře.“                                                                                                                           

„Ale nasral mě… A já si dneska prostě chtěla zašukat… I holky si občas musí zašukat… Já sem už prostě stará, abych na něco pořád čekala!“                               

„Jo… šak je ti už dvacet tři.“                                                                                        

„Jo! Na věrnost a takové píčoviny už jsem prostě stará.“                                              

„No jo.“                                                                                                                                

„Co si tak zamyšlený?“ zahleděla se na mě svým přísným pohledem. Ale potom pochopila, kam se jí celou dobu dívám. Usmála se a napila se vína. Zprávu dopsala a mobil zahodila zase pod postel.                                                                    

„Líbí se ti, co?“ řekla a zavrtěla zadečkem. Málem jsem z toho umřel blahem. Hup, hup, hup.                                  

„Moc se mi líbí. Kvůli němu jsem dneska vlastně zahodil svoji budoucnost.“                                                                      

„Lidi dělaj i horší věci,“ zasmála se a nastavila mi ten včelí zadeček až k obličeji.                                                                        

Olízl jsem si prsty a skočili jsme na druhé kolo. 


6 názorů

StvN
18. 12. 2014
Dát tip

Přečetl jsem to celé. Má to spád a celkem mě to bavilo. Akorát je fakt, že toho zadečku je tam nějak moc. Je fajn, že je to napsáno na hrubo, ale na druhou stranu není třeba všechno úplně omílat. V tomhle případě myslím že opakování textu škodí. Jsou to takové ne zcela podstatné detaily, nicméně detaily, které celý text zbytečně posouvají u několik úrovní níže.


Úvod byl skoro jako literární dílo. Akorát mi k sobě nešly ty "hovna" a šprťáckej jazyk. Slovní spojení jako "Ti, kteří... špinavé hadry... ti, co potřebovali..."  nebo ty dlouhatanánský věty, ty tam taky moc nesedí, ale hlavní problém intošský kecy versus "hovna". Působí to na mě, jako by ti to tam někdo napsal až po dokončení vlezdoprdelkovský povídky a schválně ti jí posral sprosťárnama. Nebo třeba věta "Informace do mě jen padaly." Nevim, hned jsem si představil nějakýho týpka, co nikdy nedostal dvojku. Jinak ale slohově si myslim OK. Sloh dobrej, ale zatím nemáš, co říct, nebo si o psaní myslíš, že má mít nějakou kulturu, která ale neodpovídá tvýmu uvažování. Prostě nepíšeš ze sebe a z jinejch to neumíš - nikdo to neumí.

To jen k úvodu :-).

Rozhovor kluk a holka je nejsušší možný. Jasný, ve skutečnosti to tak může proběhnout, ale ve skutečnosti třeba i chlápek sedí 4 hodiny na rybách a čumí do vody a nepíšu o tom povídku. Takže asi by to chtělo něco originálnějšího, než "ahoj, řekla, ahoj, řekl"

Popis holky... to jsem se zase ostal někam na vejšku. Přijde mi to zase jako šprťácký zápisky z přednášky. Hlavně nic nezapomenout, všechno mít zaznamenaný. Ještě jsi to měl zvýraznit zvýrazňovačem. Proč třeba nepopsat jednu hlavní věc, který sis na ní všimnul a další buď nechat bejt a nebo je zmínit pak... může se jí za pár odstavců koukat na prdelku a pak poznamenat další info - třeba o tom, že je vyrýsovaná. Takhle je to totiž šíleně robotický.

tr,tr,tr, úvod... tr, tr, tr... ahoj řekla, ahoj řekl,... tr, tr, tr... popis ženský... tr, tr, tr ... rozhovor... tr, tr, tr... představení jako v Riskuj na Nově...

Závěrečnej verdikt... Přijde mi, že to psal nějakej nadrženej padesátník, co by rád omládnul, nebyl šrotem a nezkurvil si život chozením s pravítkem zastrčeným v košili, a tak aspoň sám před sebou předstírá, že je balič a kočičák a že prostě může sbalit super číču s vyrýsovaným zadečkem - pro něj až moc vyrýsovaným (protože nezapomíná, že má doma tlustou Jarku) a prostě ji intenzivně šuká, rajtuje na něm 3/4 hodiny. (Já se přiznám, nedokázal bych to, kort, kdyby mi ho hnedka ta superkočka vykouřila... byl bych do desíti minut hotovej - prostě špatný no, uznávám.) Ale tak komentář je hotovej a dílo se mi nelíbilo.


Janina6
05. 12. 2014
Dát tip

Když má dívka, která přijde do kolejní kuchyňky, u sebe „domácí“ omáčku, znamená to, že umí vařit? To mě docela pobavilo. Jinak kluk studující češtinu by asi mohl umět trochu česky (středověké písma, sedla se, šmakovalo ji, že nezajímá, matkaučila …) Stále stejných řečí o poskakujícím zadečku je tam únavně moc. Rozhovory jsou dlouhé a nudné. Vypravěč – student je místy docela vtipný. Ale na Štěpánka Šafránka teda nemá :-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru