Kdo hledá, najde... (4. Ven z bludného kruhu)

Kdo hledá, najde…

        4) Ven z bludného kruhu

To co jsem předeslal v úvodu stati Sestra II - tedy konkurz, selekce, výběrové řízení, to není ani výmysl, ani vychloubání. Vyplynulo to z mé stále neuspokojené potřeby: mít pro co žít. Já vím, zní to frázovitě, ale je to pravda. Vlastně jsem hlavně chtěl s někým a pro někoho BÝT. Ubíjet čas se štamgasty v Severce mi nepřišlo smysluplné.

Takže jsem znovu psal inzeráty a hledal a hledal, a měl jsem určitou konkrétní představu co chci, a hlavně co nechci. Už jsem v tom měl praxi jako málokdo. Nakonec jsem došel ke zjištění, že není zas až tak těžké a složité ulovit, zapůsobit, a přesvědčit že opravdu nejsem žádný deviant, a dostat objekt zájmu třeba až do postele. Nová životní zkušenost - to jsem po rozvodu netušil.

Bez křeče a bez obav. Jen citlivě brnknout na tu správnou strunu a je to docela jednoduché (pravda - s výjimkou Milušky). Ovšem o to složitější je pak s nimi žít. Tedy posléze jsem „miloval“ ještě Věrku, pak v Liberci Danku…, a po návratu ještě… Ale nerad bych , aby to vyznělo jako nějaká moje nová sportovní disciplína. Vždy to vyšumělo tak nějak do ztracena. Dvě z nich byly učitelky. Od nich se mi brzy dostalo náležitého školení. Děkuji - nechci.

Uvědomuji si, že to, co jsem napsal tady v úvodu této statě, nevyznívá zrovna dvakrát romanticky, možná vám to přijde i trochu vulgární, bezcitné a neetické. Ovšem již dávno nežijeme v době Karla Hynka Máchy. Správný chlap při navazování kontaktu neventiluje skon k romantice, spíše předvádí svou odvahu a odhodlanost. Takže jen ve chvílích, kdy jsem byl doma sám, a společníka mi dělala pouze kytara, přehrával jsem si zpěvníčky od Brontosaurů a sladkobolně s nimi tesknil. Byl to takový přerod od hard-rocku k folku. A opravdu mě to bralo - takový Slunovrat, nebo kánon „Tulácký ráno“… krása…  Já - bývalý rocker!

A tak jsem se postupně dopracoval a došel ke dvěma jednoznačným závěrům:

1)  Z celé té mé vytoužené romantiky jsou nejvíce romantické peníze. A to moje.

2)  Zdravotní sestry a učitelky nebrat!

……………………………………………………………………………………

Ten zpropadený blbý hrnec fritovací pak se mnou putoval ještě do Liberce, ale tam zahálel zcela nevyužitý ve skříni v předsíni, neboť ty dvě domácnosti, do kterých jsem postupně pronikl, již friťákem vybaveny byly, a také - již jsem byl obezřetnější. Snad. Chybami se člověk učí. Život běží plynule od jedné chyby k druhé. Ani ty rozchody už nebyly bolestné. Po dvou letech se friťák zase stěhoval se mnou zpět do Havířova. Vypěstoval jsem si k němu docela vztah. Nechci tvrdit že kladný, ale vztah to byl.

Když jsem pak jednou na služební cestě večer u piva líčil svému spolupracovníkovi Petrovi „osudy  fritovacího hrnce“, docela jsem ho pobavil a on se jen chytal za hlavu a pravil: „Prosím tě, už ho nikdy nikomu nedávej! A zbav se ho! Ten hrnec ti nosí smůlu.“ 

„Jo, a jak se ho mám zbavit a nikomu ho nedat?“ …ovšem zároveň uvažuji: opravdu smůlu? Není to náhodou trochu jinak?

A kolega Péťa radil: „No tak třeba někdy večer sedni do auta, vezmi krompáč a lopatu a někde v lese ho zakopej, abys ho už na druhý den nenašel.“ 

Ovšem neposlechl jsem ho. Takže ten fritovací zázrak pak ještě celé dlouhé čtyři roky zahálel v garáži. Pečlivě zabalený v krabici, na kterou sedal prach.

Teď se musím ještě nějak dobrat rozuzlení klubka... Celkem vzato, stejně mi připadá, že tato povídka není zas až tak moc zábavná. Ale uznejte - co je až tak zábavného na soužití mezi mužem a ženou a následných rozchodech?  Možná by bylo zajímavější soužití mezi mužem a mužem, ale s tím jaksi nemám zkušenosti…

Ještě kapánek poodkryji roušku svých myšlenkových pochodů a prozradím své představy o případné budoucí partnerce: měla by mít vztah k přírodě, mohla by umět hrát na kytaru, mohla by mít chatu a mohla by být klidně o deset roků mladší (to jsem si stále ještě ty tři roky ubíral). Přiznávám, že to nebylo zrovna skromné přání. Asi to vyzní neuvěřitelně, ale snad někdo tam nahoře mě vyslyšel - a já jsem  nakonec tu svoji vysněnou spřízněnou duši našel… A k té hře na kytaru jako bonus ještě umí hrát na klavír a flétnu. Takže jinou již nehledám a ani hledat nebudu. Tak přísahám!

Snad po roce známosti mě napadlo, zkusit nabídnout té dobrotivé duši pod stromeček friťák.  Jen takový nesmělý pokus. Ale přítelkyně ho  nechtěla - a to jsem jí ty peripetie  nikdy nevyprávěl. Buď měla nějakou předtuchu, anebo spíše averzi vůči friťákům. Tak nakonec ten nyní již odepsaný, smutný, nikým nechtěný hrnec skončil v bazaru a utržil jsem za něj celých 350.- Kč. Nevím, co si o mně pomyslel, ale asi nic. Byl to jenom přece jenom hrnec. I když fritovací. Od té doby jsem už ho nikdy neviděl, ani o něm neslyšel.

A moje nynější žena?. Po šesti letech známosti jsme usoudili, že bychom se mohli vzít, což jsme taky úspěšně provedli. Naplnil jsem tím již vžité pořekadlo: třikrát a dost! Nestěžuji si, jde to - tak přísahám. Bludný kruh je uzavřen, klubko je rozmotáno. A opět jsem se vrátil od folku k rocku.

Úplně na závěr se ještě musím k něčemu přiznat. Přes všechna svá dřívější zjištění a z nich vyplývající jednoznačné závěry jsem porušil svou zásadu číslo dvě a nakonec jsem pojal za ženu - učitelku. Učitelku češtiny a hudební výchovy.

AMEN.