Síla zvyku (1. část)

„Klid, hochu, klid,“ zasměju se a popleskám Sionnacha po krku. Kůň pohodí hlavou a nervózně přešlapuje, protože cítí, že mi nervy drnčí napětím. Ještě deset kroků, osm, tři… Těsně před strážným přitáhnu otěže, sesednu a podám mu svoje doklady.
„Už odjíždíte?“ nadhodí voják tázavě a zcela zbytečně.
„Co bych tu dělala v prázdným stanu?“ předvedu mu dokonale neupřímný úsměv. „Všechno pryč, vykoupili jste mi celou lékárnu.“

„To víte, tady je to samej divotvůrce, ale poctivýho bylinkáře aby pohledal,“ pokrčí rameny strážný, přistoupí k Sionovi a rozepne jednu sedlovou brašnu. „Nic osobního, madam. Povinná kontrola.“
„Já vím, nic si z toho nedělejte,“ utěšuju ho a srdce mi v hrudníku zešílí.
Zdá se mi, že muselo uplynout několik hodin, tak hrozně se čas vleče, než strážný skončí s kontrolou všech mých zavazadel. Nakonec ale Sionnachovi i oběma nákladním kobylkám nadělí po jablku a mě vrátí můj lékárenský dekret a obchodní povolení.
„Váš náhrdelník, madam?“ podrží ruku tázavě ve vzduchu. I když je to přesně podle plánu, vyděsím se a horko těžko rozepnu přezku, abych mu šňůrku kamínků podala.
„Nabitý, a docela silně… copak to je?“ zeptá se ze zvědavosti, když mi ho po chvilce vrací.
„Štít proti kletbám. Tedy tak jsem ho alespoň dostala,“ pokrčím rameny. Strážný se chápavě usměje.
„Šťastnou cestu, paní Seamairg,“ popřeje mi.
Já se rozklepanýma rukama chytnu sedla, vydrápu se Sionovi na hřbet a mám co dělat, abych mu zabránila vyrazit se mnou tryskem. Moc dobře totiž ví, že bych utéct chtěla.
Chci být co nejdál, než si některý z těch místních divotvůrců uvědomí, co vezu pečlivě schované ve víku truhlice.

***

Ani jsem si nevšimla, kdy přišel Theodor domů. Vězela jsem zrovna až po uši v objednávkách, seznamech, dopisech a předpisech a snažila se vytvořit něco, co by se dalo nazvat účetnictvím lékárny. Na škole mě sice celkem obstojně vycvičili v léčitelství, ale evidenci zásob a vedení účtů mi zatajili, na což teď tvrdě doplácím.
Kamsi se podělo dlouhé vyúčtování od tosaithského obchodníka s bylinami. Matně jsem si vybavovala, že je nejvyšší čas poslat mu peníze, takže jsem se s vrčením a nadáváním znovu pustila do přehrabávání celé hromady.
Theodora jsem si všimla, když mě jemně požádal, abych mu ty lejstra neházela na hlavu. Seděl na zemi za mojí židlí a před sebou měl rozložený plán značně velké a nepřehledné budovy.
„Co vymýšlíš?“
„Pořádně nevím,“ zamumlal na půl pusy.
„Zkus mi to vysvětlit.“ Uvelebila jsem se na židli pohodlněji. Sobecky mě potěšilo, že nejsem jediná, kdo nemá všechno pevně a dokonale pod kontrolou.
„Říkal jsem ti, že během poslední konference, tý dva měsíce zpátky, někdo ukrad ze školy Láidirův safír?“
„Tos možná říkal, ale já to zapomněla, protože jsem netušila, že je to důležitý, za což se ti omlouvám,“ vylétlo ze mě celkem hladce.
„Safír je amulet. Tím myslím hodně silnej amulet. Proto je to taky safír, moc jiných materiálů by tu nastřádanou energii nevydrželo. Škola si organizuje jeho dobíjení, myslím, že je to i součást absolventskýho rituálu, a má ho hlavně pro náročný experimenty. Nejde ani tak o to, že by jim scházel, ale z několika zdrojů se nám doneslo, že se objevil v Adoru.“
Theodor se na mě zadíval, aby zjistil, co na tu zvěst říkám. Byl nucen přiznat si mé ignorantství.
„Vzpomeneš si, jak to vypadalo v caldarvanský soudní síni, když se tě tam chystali nechat pověsit? Tak to bylo pár celkem slabých amuletů, moje energie za několik dní. Představ si, kolika si to musíš vynásobit pro amulet se silou stovek čarodějů střádanou minimálně sedmdesát let.“
Došlo mi to.
„Takže aby se nějaký takový radosti zabránilo,“ pokračoval čaroděj s jistým zadostiučiněním, „musíme ho dostat zpátky. Pokud možno stejně nenápadně, jako ho oni stopili nám.“
„A to hodláš provést přesně jak?“ přinutila jsem šokovanou čelist k pohybu.
„Už jsem nám zařídil pozvání na přátelský setkání adorských a tosaithských čarodějů, přímo na adorským hradě, kde by safír měl bejt, ale detaily jsem ještě nepromyslel. Malér je v tom, že tam velmi pravděpodobně bude pár kluků z Acadaemie, kterým by to mohlo připadat podezřelý.“
„Já ti upřímně přeju hodně štěstí,“ zamumlala jsem a chystala se zanořit zpátky do svých písemností. Theodor se mi natáhl přes rameno, vylovil z hromady jedno lejstro a podal mi ho.
„Tohle hledáš. Být tebou, pospíšil bych si, zkus ještě teď zaběhnout ke kurýrům, aby se zlatem někoho poslali hned ráno. A v tý safírový akci by se nám hodila tvoje pomoc.“
Myslela jsem si, že už mě čaroděj dneska večer víc šokovat nedokáže, ale nějak se mu to povedlo.
„Já jsem lékárnice,“ ohradila jsem se nakonec. „Celou dobu mě přesvědčuješ, že jsem lékárnice a mírumilovná osoba a že mám zapomenout na zaklínačský manýry. Jak do toho zapadá loupež amuletu z Adoru, kde mě mimochodem pořád chtěj pověsit za vlastizradu?“
„Nechtějí. Tu žalobu oficiálně stáhli, když ti comharský král podepsal azyl. Prohlásili, že prokurátor ten případ pod válečným tlakem hodnotil nepřiměřeně, a že to proti tobě nesmí nikdo oficiálně použít.“
„A proč to víš ty a já ne?“
Theodor nevinně pokrčil rameny.
„Oficiálně,“ uvědomila jsem si klíčové slovo ve svém osvobození. „Oficiálně mám čistý rejstřík, ale každej, kdo mě pozná, si na to vzpomene a vyvodí si svoje důsledky.“
„To je fakt. Takže nesmíš nikomu dát záminku, aby se do tebe pustil.“
„Mám ukrást magickej safír a nebejt přitom ani chlupem podezřelá? Dej mi svátek,“ otočila jsem se zpátky ke stolu a začala znovu třídit hromadu listin.
„Dobře, beru na vědomí,“ brouknul Theodor a dál si jezdil prstem po plánku.

Lehnout jsem si šla kolem půlnoci, po přebrání všech účtů a svěření váčku se zlatem kurýrovi směr Tosaith. Byla jsem si celkem jistá, že Theodor už spí, takže jsem vypískla leknutím, když mě objemul.
„Promiň,“ broukal mi konejšivě do ucha a místo mačkání žeber mě začal hladit po zádech, maloval mi po kůži klikyháky a já pomalu tála, spokojeně jsem si předla a za jeho prsty zůstávala horká stopa.
Když se mě za krkem dotkul kov, cukla jsem sebou.
„To nic,“ dýchnul mi Theodor do ucha. Jeho ruce mě zase začaly konejšit, kov se od mé kůže za chvilku ohřál a přestal studit a já byla na nejlepší cestě propadnout se do blaženého nevědomí.
Teplý kovový kotouček se mi pomalu svezl po krku a dopadl na deku, po něm mě na kůži zaškrábal řetízek. Hmátla jsem po tom.
Můj starý zaklínačský medailon. Jedna z památek na tu zběsilejší a méně mírumilovnou část mojí existence.
Kovový disk, se kterým jsem prošla školu, nespočet lovů a dvě války…
„Vyděrači,“ zabručela jsem.
Ticho.
Otevřela jsem pusu a zase ji naprázdno sklapla, protože to, co mi přišlo na jazyk, bylo vyděračské skoro stejně.
„Řekni to,“ zamumlal Theodor, oči nejistě přivřené.
„Ty se o mě nebojíš?“
„Ais… bojím. Strašně,“ čaroděj si mě přitáhl do náruče a schoval si obličej do mých vlasů, aby se mi nemusel koukat do očí, „jenže takle situace je pro nás oba nebezpečná, ať budeme, kde chceme. Když se do toho zapletu já, dopadne to na tebe stejně, takže mi připadá lepší, když si ohlídáš, jakou přesně roli sehraješ. A taky jsi na takovou věc nejlíp připravená, Comhar si nikoho jako zaklínače nevychovává, takže když se do toho dáš s námi, máš vlastně největší šanci, že to dopadne dobře.“
Na nervy mi zabrnkalo nezvané a nečekané, ale příjemné vzrušení z nadcházející akce.
„Tak jo. Jak tu loupež provedem?“

***

Bezpečně z dohledu městské stráže vylovím z lehounké cestovní truhlice na hřbetě jedné kobyly malou kovovou krabičku a schovám ji v kapse na knoflík. Pak konečně povolím Sionovi otěže, kůň si kousek cesty ulehčeně procválá a dál se mnou pokračuje v mírném klusu. Nákladní kobyly z toho nadšené nejsou, ale drží s námi krok. Já se snažím vybavit si co nejpřesněji mapu, abych neminula žádný ze záchytných bodů pečlivě naplánované trasy.
Stočím koně na málo proježděnou lesní stezku, která vede nad údolím bystřiny, a nákladním pro jistotu odepnu otěže. Jestli spadne jeden kůň, nemusíme za ním zahučet všichni.
Sion opatrně klade kopyto před kopyto, nepokojně šilhá dolů ze srázu, zatímco já hledám nějaké obzvlášť těžko přístupné místo. Někde je pro moje úmysly příliš pozvolný svah, někde zase nezadržitelně padá do vody, což se mi nehodí, jeden celkem příhodný úsek je zastíněný mlázím, konečně si vyhlídnu krásně nepřístupné místečko, zarostlé ostružiním.
Náhrdelník pulsující energií má dvě role. Jednak slouží jako moje alibi, mohla bych tvrdit, že mě přes něj čarodějové ovládali. A pak je tu takhle věc.
Jednou rukou si sáhnu za krk, rozepnu přezku a odhodím náhrdelník doprostřed trní.
Tak, drahouškové čarodějničtí. Jestli chcete jít po magické stopě, pěkně si to užijte.

***

„Já říkám totální změna,“ prohlásil světlovlasý kouzelník rozhodně a z nedočkavých prstů mu odlétlo pár jiskřiček. „Znají tě tam. Velmi snadno zařídím, že tě nepozná ani vlastní máma.“ Zálibně se zadíval na svoje ruce, schopné provádět s magickou energií psí kusy.
„To je hloupost. Budou mít Aislinginy doklady, takže si i jinej obličej prostě spojí se jménem a inkognito je v loji. Hlasuju pro zaklínačku se vším všudy,“ oponoval vychrtlý, postarší učitel.
„Zaklínačka bude první podezřelá, nejpravděpodobnější pachatel, člověk, kterého budou hlídat,“ zasáhla do debaty Blanche de Lestate.
„Nebudou ale čekat, že bychom na to vážně poslali toho nejpravděpodobnějšího pachatele.“ Mladý mistr v ováleném pracovním plášti se zatvářil vpravdě ďábelsky.
„Totální změna, a můžou si klidně myslet, že tam pod jménem Aisling jede někdo úplně jinej, žádnej zaklínač,“ pokusil se ještě blonďák, celý žhavý do přeměňování, ale sám už viděl logický lapsus ve svém plánu.
„Člověk pod cizím jménem? To jim bude tuplem jasný, že je to pachatel, ať je to kdokoliv.“ Nemá na novej plášť, ale na staršího kolegu se tmavovlasý mladík zadíval pořádně svrchu.
„Můj návrh?“ nadhodila jsem tázavě. Ani mě nepřekvapilo, že se po mně ohlédli jen Blanche a Theodor.
„Zaklínačka. Ozbrojená. Odtáhne pozornost.“ Šedovlasý učitel vrhal slova do pléna s průrazností válečných seker.
„My ale potřebujem, aby ji nehlídali,“ zaúpěl zoufale Theodor a plesknul se dlaní do čela. „Nás budou hlídat na každej pád, takže Ais je jediná, kdo může propašovat safír z města. Je to už konečně všem jasný, nebo to chcete písemně?“
Poradní sbor se na něj zadíval a moudře přikývl, načež se páni Totální přeměna a Nápadná zaklínačka vrátili k přerušené hádce. Uválený mistr začal Theodorovi vysvětlovat komplikovanou psychologickou teorii o očividně podezřelém jakožto nejlepším pachateli, mě začala cukat bránice, protože tohle dohadování o mé vizáži už překročilo všechny hranice, a velmistryně de Lestate bezradně bloudila pohledem po vlastním salónku, nad kterým ztratila kontrolu.
Šla jsem si sednout vedle ní.
„Váš návrh?“ zeptala se mě o okamžik dřív, než jsem se stihla zeptat, jestli ho chce slyšet.
„Někde na půl cesty. Je jasný, že tam musím být já, ale krotká. Dávno ne zaklínačka. Lékárnice, která si hledí řemesla, do ničeho se neplete a jde si výhradně po svým. Nejlepší by bylo, kdybych s tou bandou vůbec nepřišla do styku, ale v tom případě nevím, jak vymyslet předání.“
„Souhlasím s vámi.“ Blanche se odhodlaně zablesklo v očích. „Chceme vás tam dostat s bylinářským stánkem. Některý z čarodějů se u něj může zcela přiznaně zastavit a okukovat, to je naprosto přirozené. Bude ale potřeba pečlivě naplánovat příjezdy a odjezdy. Nesmíte přijet s čaroději, ale musíme promyslet, jestli je to výhodnější předtím nebo potom.“ Čarodějka se spokojeně odmlčela a ponořila se do tichého kombinování.
„To nezní marně,“ konstatoval nerad ošuntělý mladík.
„S tím krotším vzhledem ti rád pomůžu,“ vemlouval se plavovlasý, kterého asi svrběly prsty. Odmítla jsem ho, protože jakékoliv vylepšení, které by nevypadalo jako vykonané mou vlastní rukou, by mohlo být podezřelé.
„Stejně si myslím, že mít s sebou echt zaklínače by byla výhoda,“ mlel si svou starší učitel, čímž rozpoutal nové kolo diskuze.
Naklonila jsem se k Theodorovi.
„Plán je ten, že budu krotká a civilizovaná, převezmu paš a dostanu ho z města. Vy už doladíte detaily, viď, a já jdu sbírat slupky od ořechů.“
„Na co slupky od ořechů?“ Theodor na mě zíral, jako bych mu oznámila, že jdu vyvenčit ochočeného vlkodlaka mezi stádo ovcí.
„Na obarvení vlasů. Jiná. Krotká. Méně výrazná. Méně zrzavá.“
Theodorovi to asi nic moc nevysvětlilo, ale Blanche de Lestate souhlasně přikývla.
Vlasy. Oblečení. Líčení. Držení těla. Řeč. Vymyslela jsem spoustu věcí, které bych měla přizpůsobit své roli mírumilovné lékárnice. A pokud má ta role být přesvědčivá, nastal nejvyšší čas začít na nich pracovat.
Po dhamsko-adorské válce, kterou jsem z větší části strávila honem na špióny, pašeráky a převaděče, teď budu na opačné straně. Teď jsem to já, kdo se snaží splynout s okolím, neupoutat pozornost a neviděn se prosmýknout za nepřátelskou linii.
Hrome, kdo, když ne já. Prostě si představím, že tu jsem jako hraničářka a strážná, a udělám všechno pro to, abych proklouzla sama sobě.

***

Po nastražení návnady přestanu balancovat na hraně srázu a se svým konvojem zamířím přímo na západ, skrz naštěstí celkem řídký les. Ve spadaném listí po nás zůstává rozhrabaná stopa, ale to mi teď přílišné starosti nedělá. Setřásací manévr teprve přijde, jen nesmím minout to správné místo.
Po cestě, která nakonec les protne, zamířím doprava a nemám tušení, jak daleko ještě pojedu. S každým dalším krokem se mi žilami plíží nervozita. Nemám strach, že bych se ztratila, ale v neznámém terénu se o poznání víc bojím, že se za bukem vynoří pronásledovatelé. Přenesu neklid i na koně, nervózně frkají a stříhají ušima, to mě vyleká ještě víc, když zaslechnu šumění vody.
„Díky bohům,“ zamumlám si. Tohle je jeden z choulostivých momentů akce a já jsem ráda, že zase můžu něco skutečně udělat.
Přehmátnu po rukojeti jezdeckého bičíku, věci, kterou jsem nikdy nepoužívala, a švihnu jednu kobylu po pleci. Schválně jsem na cestu vzala zrovna ji, mladé, nervózní, lekavé zvíře. Po prvním dopadu bičíku se zmateně otočí na místě a rozhlíží se, druhá rána už jí napoví, že nejlepší bude utéct. A vyrazí.
Po druhé klisně se oženu taky, aby měla důvod běžet za uprchlicí, a Siona pobídnu za nimi. Vprostřed mělké, široké řeky, která nám tu křižuje cestu, mu sklouznu ze hřbetu a za léta věrného společnictví se mu odměním ranou bičem. Překvapeně zařehtá a odcválá ve stopách nákladních kobyl.
Jen ať koně utíkají, ať utíkají daleko.
A ať si adorští myslí, že mě má Sionnach pořád na hřbetě.
Probrodím se řekou kousek po proudu a v prvním křoví, přesně podle plánu, najdu uvázanou malou loď s pádlem.
A tahle řeka teče do Comharu.