Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sluneční amulet

17. 05. 2015
0
1
533

 

 

Předmluva

Tento příběh se odehrává v rodině Samsových po smrti Řehořově. Jedná se o volné pokračování novely Proměna autora Franze Kafky, která se stala tak oblíbenou mezi čtenáři. Pojednává o tom, jak Markétku, Řehořovu sestru, postihne odměna. Nebo spíše trest? Pojďme se na to podívat!

 

1.
Po Řehořově smrti členové rodiny Samsových drželi ještě více pohromadě, protože museli společně vydělávat na živobytí. Chtěli zapomenout na vše, co za poslední rok prožili, proto se přestěhovali do menšího bytu do Vrchlabí, kde byl levnější nájem a čistší ovzduší. Otec zde dostal práci skladníka, matka pletla svetry a šály, které později s Markétkou prodávala na trhu. Markétka vyučovala na Umělecké škole základy hry na houslích, protože v Krkonoších nebyl žádný člověk ochotný pracovat s těmi nejmenšími dětmi. Markétka byla za tuto práci velmi vděčná, ne ale jen kvůli penězům, na které si však nemohla ani v nejmenším stěžovat, ale kvůli tomu, že dělala to, co ji doopravdy baví a co naplňuje její mladý ponurý život, který ještě více posmutněl po smrti milovaného bratra.
Život Samsových se začal pomalu ustálovat, všichni měli práci, která naplňovala jejich jinak prázdné životy. Jednoho rána se Markétka spící v obývacím pokoji, ve kterém v novém bytě obvykle nocovala, probudila dávením peří. Přes noc se proměnila ve sněhobílou labuť a teď ležela pod peřinou na pohovce a dávila se vlastním peřím, které utkvělo na polštáři. Když se vzpamatovala ze záchvatu kašle, začala si uvědomovat, co se z ní přes noc stalo. Dlouhý štíhlý esovitě prohnutý krk složený na polštáři začala pomalu nemotorně zvedat. Co se to se mnou stalo, říkala si, to budou rodiče nešťastní. Nejdříve Řehoř a nyní tohle? Ale proč se tomu tak děje? Je to Boží trest za činy, které jsme vykonali? Nebo naopak odměna za činy dobré? Ne, pomyslela si Markétka, odměna to není! Copak by tohle bylo za odměnu? Proměnit se v ptáka, nebo dokonce ohavný hmyz, jako byl Řehoř. Musím přijít na to, za co se naší rodině toto děje!
Náhle se začal vzduch před Markétčinýma labutíma očima vlnit jako v parných letních dnech a přímo před jejím zobákem se zhmotnil muž s křídly. Měl na sobě dlouhý béžový háv a na hlavě mu vlály světlé vlasy. Markétka si všimla zvláštního přívěšku na jeho krku - bylo to kolečko, uprostřed kterého bylo znázorněné slunce. Byl celý v modrém oparu, jako by z něho sálal mráz. To je určitě anděl, myslela si Markétka, přišel mě vysvobodit z tohoto těla.
,,Milá Markétko," ozval se anděl, ,,jsem anděl odměn a proměn a pocházím ze slunce. Rafael je jméno mé. Tvá proměna je tvou odměnou - odměnou za to, že ty jediná jsi nezavrhla bratra při jeho proměně, starala ses o něho, jak nejlépe jsi dovedla, a za to tě potkala odměna. Možná se ptáš, co je tohle za odměnu - proměna ve zvíře? Možná jsi tomu doposud nerozuměla, nyní ti ale hodlám vysvětlit záměr mé odměny tobě. Jsi pták, můžeš odletět, odletět daleko, předaleko, kam se ti jen zachce. Až odletíš, znovu se ti zjevím a zeptám se tě, jestli chceš být znovu ve své lidské podobě, nebo jestli chceš zůstat v podobě, ve které se zrovna nacházíš. Své rozhodnutí si dobře promysli, už nikdy ti nedám možnost změnit se zpět v labuť ani v jiné zvíře."
,,Ale drahý anděli," zahalekala Markétka labutím hlasem, ,,proč bych měla opouštět své rodiče? Přišli již o své jedno dítě, o syna, mého bratra Řehoře. Nemohu je opustit! Jsou již staří a potřebují přispívat na domácnost, posluhovat..."
,,Zadrž!" přerušil Rafael Markétku, ,,o tom právě mluvím! Mohla bys být šťastná! O hodně šťastnější! Ale bez nich! Jen tě vykořisťují, využívají tvé dobročinnosti!"
,,To si nemyslím! Nemluvíš o mých rodičích dobře! Mám je ráda, oni mají rádi mě a budou mě mít rádi i takovou, jaká právě jsem, i když jim nebudu moci pomáhat. Nevzdají se mě, nezavrhnou mě! Mají mě rádi!"
,,Jak myslíš, Markétko. Ale dám ti na výběr - dávám ti rok, kdy si můžeš rozmyslet, jestli odletíš a proměníš se zpět do své pravé podoby, vrátíš-li se zpět k rodičům, vrátí se i tvá podoba labutě a ztratíš veškeré vlastnosti člověka - budeš obyčejná labuť. Jestli však zůstaneš zde se svými rodiči, zůstaneš také v podobě labutě. Po světě chodí mnoho mých, jak já říkám, odchovanců, kteří prošli proměnou jako ty, poznáš je podle náhrdelníku, takového, jako mám i já. Když je potkáš, věř jim! Jsou to dobří lidé a vždy ti budou říkat pravdu. Absiste moveri, bez znepokojení!" řekl anděl a poté zmizel.
Jak to myslel? Když zůstanu s rodiči, nechá mě v podobě zvířete, ale když odletím, vrátí mi lidskou podobu? Markétka nechápala.
Markétka se snažila vylézt z pod peřiny, ale její nohy s plovacími blánami se jí zapletly do povlaku peřiny a ona s ránou spadla na zem. Rána probudila rodiče, kteří spali ve vedlejším pokoji. 
,,Co to zase je?" ptal se otec, když přišel do pokoje ,,Markéto, nemůžeš se ujmout každého zraněného zvířete. Okamžitě půjde z domu, Markéto!" volal otec a hledal Markétku v koupelně, kde ji však nenašel. 
,,Markéto!" volal otec nyní již velice nervózní. Začala mu docházet situace. Podíval se na labuť, která se stále ještě nedokázala vymotat z povlaku a nyní visela hlavou dolů z pohovky. Otec si všiml, že labuť má na krku oblázek na režném provázku, který jí sám daroval k narozeninám pro štěstí do života. To je teda pěkné štěstí, pomyslel si otec, k čemu byla pak všechna ta výchova, ty peníze na studium? Jak jen budeme žít bez jejích peněz za práci? Kdo se o ní bude starat?
Náhle do obývacího pokoje dorazila i matka. ,,No tak, Markéto! Pojď tu potvoru vyhodit! Co tě to napadlo? Roztrhá nám peřinu!" A to už začalo lítat peří, ne však z peřiny, ale z Markétky, která se snažila vymotat ze sevření peřiny. Máchala kolem sebe křídly a zběsile křičela o pomoc, avšak rodiče jí nerozuměli - slyšeli jen labutí kejhání. Otec, který již věděl, že se nejedná o ledajakou labuť, ale o Markétku, se k ní vrhnul, jednou rukou ji chytil za krk a druhou ji objal bílé tělo a pokoušel se ji vyprostit z povlaku. Vtom přiskočila i matka dosud neznalá pravdy a začala se činit - vymotávala Markétčiny útlé nohy. Při této práci si také všimla režného provázku kolem labutího krku, ale neuvědomovala si jeho význam. Asi mi chtějí pomoci, pomyslela si Markétka, když sebou přestanu házet, vyprostí mě docela rychle a pak si o situaci budeme moci v klidu promluvit.
Když se jim po dlouhém a náročném zápolení podařilo Markétčiny nohy vyprostit z povlaku, matka donesla provaz, který měla pečlivě smotaný v dolní zásuvce kredence, kde skladovala pro ní užitečné věci, a společně s otcem svázala Markétce nohy. Otec vytáhl z pohovky režnou deku, do které dali Markétku a svázali její okraj, aby vytvořila pytel, který pak zavřeli ve spíži, aby si mohli v klidu promluvit. Co mi to udělali, říkala si Markétka, když osaměla, oni mě snad nepoznali? Nebo mě v této podobě zavrhli?
,,Je to Markéta," slyšela Markétka otce, jak vysvětluje matce, jak se věci mají, ,,poznal jsem ji podle náhrdelníku, který měla na krku. Změnila se přes noc nejspíš za trest za to, že si každý měsíc schovává nějaké peníze ze své výplaty právě do támhletoho hrnečku. Podvádí nás a za to ji stihl trest." Markétka si doopravdy schovává drobný peníz z každé výplaty, ale jak na to otec jenom přišel? Musel ji zahlédnout, když si tam nějaký ukládala. Šetřila totiž na studium, které chtěla podstoupit, aby mohla vyučovat nejenom základy hry na housle, a až bude mít našetřeno dost na to, aby mohla zaplatit jak studium, tak rodičům posluhovačku v době její nepřítomnosti.
,,Ale proč se proměnila? Jak teď jenom vyžijeme?" vzlykala matka, ,,Nebude nám nosit výplatu! Tvůj plat není dostatečný, táto. A můj? Nadarmo zmiňovat - co v prodeji utržím, na novém materiálu utratím. Lidé svetry nekupují a na šály je ještě moc brzy. Co jenom budeme dělat? A kdo o tu labuť bude se starat? Musíme ji pustit! Pryč musí z domu i přes to, že je to Markéta!" 
,,Ale počkej, mámo, něco vymyslíme! Jestliže je to opravdu Markéta a uvědomuje si samu sebe, musí umět hrát na housle. To by bylo terno, labuť hrající na housle, to by bylo peněz!"
,,Dobře," souhlasila matka, ,,zkusit to můžeme, ale jestli to nebude fungovat, půjde z domu! Víckrát už to peklo nevydržím! Řehoř úplně stačil!"
Otec přikývl a šel pro Markétku do spíže, zatímco matka šla najít Markétčiny housle, které si mladá dívka vždy pečlivě uschovala do starého dřevěného vyřezávaného futrálu v předsíni do skříně. Přinesla je a opatrně začala vybalovat, otec zatím rozvazoval již klidné Markétce znalé, o co se má snažit, nohy. Postavil ji na stůl, matka jí opřela krk houslí mezi Markétčin krk a křídlo a položila před ní smyčec. Markétka opatrně a nemotorně sebrala smyčec zobákem ze stolu a začala jím přejíždět po strunách. Nejprve  se ozývaly nelibé skřípavé zvuky, ale o pár chvil později byl slyšet jeden čistý tón, ozývající se ze starých houslí.
,,To by mohlo jít!" vykřikl otec nadšením, ,,Jen ještě jí zkusím otočit housle, aby mohla pařátem tisknout akordy," řekl a učinil tak. Otočil housle na krk a opět je opřel o Markétku. Ta opět vzala smyčec do zobáku a natáhla svůj pařát ke krku houslím a pokusila se hrát. Nejdříve nemohla zkorigovat prsty pařátu, ale zanedlouho tiskla strunu po struně a přejížděla smyčcem ze strany na stranu. Ještě budu muset hodně trénovat, pomyslela si Markétka, budu moci stále vyučovat hru na houslích a domů budu nosit stále peníze na živobytí, jen nevím, zda mě v této podobě přijmou ke studiu!
,,Bude muset trénovat," řekla matka otci, ,,ale zařídím, aby mohla hrát v cirkusu, má přijet tento pátek, zbývají tři dny, kdy může trénovat." Otec přikývl a zvedl Markétku ze stolu a opět jí svázal nohy a uložil zpět do deky, kterou svázal a dal do spíže. Proč mě svazují a zavírají, ptala se Markétka sama sebe, vždyť jsem jejich dcera, mají mě rádi. Proč mě zavírají? Nevěří mi snad? Nechápala to. Nevěděla, proč po ní chtějí rodiče, aby hrála v cirkuse. Na tom přece není nic zvláštního, že hraje na housle! Je přeci člověk!
Ve spíži byla zavřená až do druhého dne do rána. Ráno ji vytáhli, otec si ji přehodil přes rameno a nesl jí kamsi ven. Šli asi půl hodiny, když se otec zastavil a začal vyndávat Markétku z deky. Byla celá rozlámaná ze spíže, jak tam pobyla celý den a spala celou noc. Měla již hlad, však také nejedla už jeden den a dvě noci! Nic k jídlu jí však nedali ani nyní. Nacházeli se v jakémsi sále plném lidí. Markétka stála osamocená na vyvýšeném místě, odkud viděla na všechny lidi v sále. Přišla k ní matka ve svých béžových svatebních šatech, které měla od své maminky. Stále jí slušely! Přinesla Markétce housle a noty, housle jí opřela o tělo, smyčec jí vložila do zobáku a noty položila před ní na zem, potichu, sotva slyšitelně, řekla hraj a odešla.
Markétka se podívala do not. Tuhle dobře uměla! Učila ji děti v umělecké škole. Markétka vytrčila pařát ke krku houslí a začala hrát. Lidé v sále byli v údivu. Šeptali si mezi sebou a dívali se na Markétku s otevřenými ústy. Tohle zaručeně ještě neviděli!
Markétka hrála ještě asi dvě skladby, obecenstvo bouřlivě tleskalo a výskalo. Pak pro ni přišli otec s matkou, otec vzal Markétku a matka vzala housle. Markétku znovu svázali a dali do deky. Šli společně někam po schodech, Markétka však nevěděla kam. Slyšela, že se otevřely dveře a rodiče přivítal jakýsi muž, který jim slíbil, že Markétce zajistí představení před publikem ve velkém sále a na zámku. Markétka byla šťastná z toho, že ji potkalo takové štěstí, a zároveň nešťastná z toho, že ji potkalo až po její proměně. Byla přeci dobrá hráčka i před ní!


2.
Jak rok běžel, rodiče čím dál více bohatli z peněz, které utržili za Markétčiny koncerty. Byl pozdní sychravý podzim, takový ten, co vám vleze až do morku kostí a naladí ve vás pochmurnou náladu, a Markétka hrála koncerty a různá představení ve Vrchlabí a v jeho okolí, ale rodiče k ní nebyli nejmilejší - stále spávala svázaná ve spíži, snad aby neutekla. Markétka si však ze začátku myslela, že ji chrání před zloději a závistivci, nyní však věděla, že ji jen využívají a prostě ji zavírají tam, kde jim bude nejméně překážet. Byla z toho velmi nešťastná. Také nedostávala dosti stravy, tudíž chřadla den ode dne, cítila se velmi slabá jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Rodiče mě jen využívají, říkávala si, chtějí mě pro peníze a já si to nechávám líbit! Já hloupá jim věřila! Nestrpím více jejich týrání!
To ráno to byl přesně rok, co se proměnila a co se jí zjevil anděl Rafael. Brzo po svítání ji opět nesli pryč - měla hrát na svatbě na zámku jedné významné dámy, která si Markétku nechala povolat. Markétka k zámku razila velmi ráda a to díky labutím, které sídlily na tamním rybníčku - něco je v jejich pohledu, říkávala si, jsou tak čisté a nevinné! Ještě nedávno byla rozhodnutá, že zůstane navždy s rodiči - v dobrém i zlém, myslela si - ale  po tom, co viděla labutě na zámeckém rybníku, začala o tom pochybovat.
Když dorazili na Zámek, vypustil otec Markétku do jedné ze zámeckých místností, jak to vždy na Zámku dělával, a odešel a nechal ji v místnosti samotnou. Markétka si po dlouhé době protáhla křídla a párkrát s nimi naprázdno zamávala. Vzduch před ní se začal vlnit a zjevil se před ní anděl Rafael, vypadal stejně jako před rokem.
,,Dnes je to přesně rok, Markétko," řekl jasným hlasem, ,,myslel jsem si tedy, že se rozhodneš jinak! Myslel jsem si, že za celý rok si dokážeš uvědomit, jací tví rodiče doopravdy jsou!"
,,Netušila jsem, že je to již celý rok!" zoufala Markétka, ,,Chtěla jsem rodiče finančně co nejvíce zajistit a pak je v míru opustit! Dej mi ještě čas! Slibuji, že se rozhodnu co nejdříve a pak ti dám vědět!"
,,Dobrá tedy, dávám ti poslední možnost! Dávám ti čas do dnešního poledne, pak už bude tvá proměna nezvratná a tvá podoba neměnná! Rozmysli se dobře!" řekl Rafael a ve chvíli se rozplynul.
Okamžik poté do místnosti dorazil otec, který vzal Markétku a vynesl ji ven ze zámku na jeho jižní stranu, kde se také nacházel rybníček s labutěmi a kde bylo možné zachytit nejvíce podzimních slunečních paprsků, aby tu počkali na nevěstu. Markétka byla zaměstnána přemýšlením nad tím, zda na vždy unikne před svými bohatstvíchtivými rodiči, nebo s nimi naopak zůstane a stane se jejich otrokem. Z jejího přemýšlení ji vytrhl příjezd nevěsty v kočáře tažený dvojspřežím bílých statných koní. Koně měli načesané hřívy a oháňku zapletenou do mohutného copu. Zdalipak to také nejsou lidé, napadlo Markétku.
Bylo již půl dvanácté a Markétka stále nevěděla, zda má odletět, nebo zůstat se svými rodiči. Přece nemůžu opustit své rodiče, říkala si, neopustím je i přes to, co mi v posledním roce provedli. Vždyť jsem takovýhle život chtěla! Vždy jsem chtěla, aby mojí prací bylo hrát na housle! Je přece jedno, v jaké tělesné schránce se nacházím! Neopustím je! V dobrém i zlém, je to má rodina! 
Po obřadu na zámku, na kterém Markétka hrála, si nevěsta vyžádala soukromí, kde si s ní bude moci promluvit.
,,Chtěla bych se jí jen zeptat, jak to dělá!" vysvětlovala nevěsta odporujícímu otci.
,,Ale ona stejně neumí mluvit! Je to přece labuť!" vzpíral se rozčilený otec.
,,Tak mě s ní tedy nechte promluvit! Když neumí mluvit, nic na vás neprozradí!"
,,Jako by snad bylo co!" nadával podrážděně otec, ,,Tak tedy ano, ale jen na malý moment! Dcera... teda naše labuť je již velmi vyčerpaná, musí si odpočinout," souhlasil nakonec otec. A tak šla nevěsta po boku s Markétkou před zámek na jižní stranu s výhledem na nedaleký rybníček s labutěmi. Nevěsta si dřepla k Markétce čelem a v tu chvíli si Markétka všimla přívěšku na nevěstině krku - byl to kruh uprostřed se sluncem. Ten už přece někde viděla! Ano! Viděla ho na krku anděla Rafaela, který jí řekl, ať věří každému, kdo ho nosí. Podívala se nevěstě zpříma do jejích hlubokých očí, které vyzařovaly přátelstvím nakloněným k Markétce.
,,Ano, Markétko," začala nevěsta mírně, ,,jsem odchovanec Rafaela, který mě sem dnes poslal, abych ti připomněla, že máš poslední šanci uniknout. Také jsem nebyla jedna z těch, co přijala nabídku útěku s nadšením hned, ale až po roce trápení v motýlím těle. Chtěla jsem uniknout trápení, ale zároveň jsem nedokázala tak jednoduše opustit svého tyranského druha. Nevěděl o mě, byla jsem ukrytá. On si však myslel, že jsem ho opustila a zradila, a tak si našel jinou družku a na mě dočista zapomněl. A tak jsem unikla, unikla daleko od něho, daleko od všech problémů spojených s ním. A podívej se, jak jsem dnes šťastná! Mohla bys být i ty! Neváhej a uteč! Daleko, předaleko, kam jen dolétneš! Najdeš si nový domov, novou rodinu!"
,,Ale já přece nemůžu opustit svou rodinu!" halekala Markétka labutím hlasem, ,,mají mě rádi i takovou, jaká jsem!"
,,V tom se mýlíš, Markétko! Nemají tě rádi a nikdy doopravdy neměli! Chtěli z tebe získat jen peníze, sedřít z tebe kůži! A proto jsi dostala tuto jedinečnou a neopakovatelnou šanci! Nepropásni ji a odleť! Zatím všichni Rafaelovi odchovanci šance využili, využij nabídky i ty!" Nevěsta to dořekla zrovna, když na věži odbíjelo dvanáct. Má pravdu, říkala si Markétka pro sebe, nikdy mě doopravdy neměli rádi, vždy po mě chtěli jen vykonat nějakou práci nebo mou výplatu! Proč já jim jen věřila? Roztáhla svá bílá křídla a začala s nimi zběsile mávat. Nemohla vzlétnou, nikdy to nezkoušela! Teď tu bude muset zůstat na pospas rodičům! Ale já se jim i přesto vzepřu, říkala si. Rozeběhla se po schodech a s mávajícími křídli vyskočila. Letěla! Dokázala to! Začala mávat křídli ještě rychleji a tím započala stoupat k oblakům. Cítila se volná, jak plachtila nad budovami vysoko v oblacích. Čerstvý vzduch jí proudil do zobáku a tím se cítila svěže, jako ještě nikdy. Zvládla to, obstála zkoušku!
Po nějaké době letu se vzduch vedle ní zvlnil a objevil se anděl Rafael: ,,Gratuluji ti! Obstála jsi zkoušku! Ze začátku jsi nevzlétla, protože ses bála, že to nezvládneš, pak ses ale vzpamatovala a věřila jsi, že to zvládneš - nebála ses ničeho zlého. Nyní tě proměním zpět v člověka a můžeš začít nový život bez starostí! Ale dej si pozor, už nikdy se nevracej k rodičům! Víš, co by se stalo - stala by se z tebe obyčejná labuť bez veškerých lidských vlastností, včetně vzpomínek!" 
,,Ale Rafaeli, já nechci proměnit zpět v člověka! Život lidský je plný utrpení a bolesti! Takto se cítím nejlépe! Ponech mě tedy v této podobě! K rodičům se nevrátím, to vím, ale do lidské podoby se také vrátit nechci. Jako labuť se cítím volná a nespoutaná, chci žít život bezstarostný a svobodný!"
,,Dobrá tedy, je to tvé nezvratné rozhodnutí! Dám ti amulet odchovance, který ti ponechá tvé myšlení, vlastnosti a hlavně vzpomínky. Nesmíš ho sundat, nebo z tebe bude obyčejná labuť! Dej na něj pozor!" řekl a pověsil Markétce přívěšek ve tvaru kruhu se sluncem uprostřed okolo krku a pak zmizel.
A tak Markétka letěla nad Krkonošemi a amulet Rafaela se jí pohupoval na krku. Že mi ponechá vzpomínky, Ptala se sama sebe. Tak to ne! Říkala jsem, že bych chtěla život bezstarostný! Bez lidských strastí! Absiste moveri, Absiste moveri... Opakovala si dokola a nakonec sehnula krk k zemi a přívěšek jí sjel z hubeného krku a letěl podzimním chladným vzduchem dolů k zemi, kde se zabořil do spadaného barevného listí dubů a bříz.


1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru