Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

My z Ronavionu: Kapitola 3. O barbarech a temných elfech

20. 05. 2015
1
2
750
Autor
Akrianna

Dojídal svoji porci. Bažant byl sice malý, ale zato šťavnatý a křehký, když se nadstavil svěží vodou ze studánky a přiměřeně dlouho podusil s kořínky a bobulemi. Jeho babička ho naučila tolik užitečných věcí! Ale teď tady nebyla. Kolem byly stromy a nad jeho hlavou obloha s bílými mraky. Posledních několik dní nikdo neprošel, což ho trochu uklidnilo. Ta velká skupina se mu vůbec nelíbila.

Ona náhle temně zavrčela a neklidně se rozhlížela kolem. Vstal proto také, popadl při tom svůj meč.

„Jsou to ti samí?“ zeptal se jí.

Zavrtěla hlavou a její copánky přitom poletovaly všude okolo. Chopila se vlastní zbraně – kopí, které bylo stejně velké jako ona. Jeho hrot byl vyřezán z pazourku, takže byl vždy velmi ostrý.

Už je viděli dole na cestě. Mohlo jich být kolem dvaceti. Všichni měli černé pláště s hlubokými kápěmi, aby je nikdo nepoznal. Ale za sebou vlekli dvě postavy, které plášť neměly.

„Mají zajatce!“ zašeptal. „To tak nesmíme nechat.“

S touto myšlenkou vyrazili vpřed, aby je překvapili náhlým vpádem doprostřed stezky.

 

Eatarin seděl na kameni poblíž toho, co zbylo z palisády Březové Meze. Tvářil se zamyšleně a posmutněle zároveň – aby také ne, když Akiri a Černohřívek byli od včerejší noci nezvěstní. Nikdo je neviděl ani neslyšel odcházet a stejně tak přijít. Poslal už několik různých pátracích skupin, ale vždy se vrátily s prázdnou. Co když se stali obětí nějakého nočního predátora? Pokud věděl, mantichory po sobě nenechaly ani útržek látky.

Mithiel se jej ptala, kde je Akiri a kdy si s ní půjde hrát. Měl jí říct, že sestru možná už nikdy neuvidí?

Erdor svůj úkol úspěšně splnil, a proto teď po vesnici sem a tam rázoval tmavovlasý upravený elf ve žlutém vzorovaném kabátci. Nebyl to nikdo jiný než Ferrenent, bratr bývalé královny regentky. Od rána řemeslníci zaznamenávali škody a počítali náklady na opravu, mezitím co majordomus říkal královým mužům kam mají co odnést a sem tam se jen tak prošel kolem, aby zkontroloval jak jsou obyvatelé se sepisováním daleko.

„Plánuješ tady celý den sedět na kameni, nebo půjdeš zkontrolovat zraněné?“ ozvalo se vedle něj. Byla to Laniriel, jeho matka a vesnická vědma. Stála s rukama v bok a přísně si mladšího ze svých synů–dvojčat prohlížela. Stejně jako oni měla světlé vlasy, ale její oči byly šedé.

Eatarin vyskočil jako pružinka a také si založil ruce v bok. „Uvědomuješ si, že je možná už něco sežralo?! Třeba mantichora?!“ oplatil jí zamračený pohled. Teď opravdu neměl náladu na hádání se s matkou.

Vědma zavrtěla hlavou. „Eatarine, máš příliš bujnou fantazii. Mantichoru v těchto místech nikdo neviděl od dob Titova pradědečka, a cokoliv jiného by po sobě nechalo stopy. Řekla bych, že je spíš unesli...“

„Matko!“ zděsil se Eatarin. „To snad nemyslíš vážně!“

„Uklidni se, můj milý synu,“ položila mu ruku na rameno Laniriel. „Jestli si má v takové situaci někdo poradit, pak je to Akiri. Navíc má sebou Černohřívka – a ten ji nedá. Pátrej dál, ale i pokud se další skupinky budou vracet s prázdnou, neztrácej naději. A teď do práce, tví lidé čekají!“

 

A jak Akiriina babička správně předpokládala, ona a Černohřívek byli uneseni. Dosud však nevěděli, kdo že je unesl a proč. Šlo o skupinu mužů zahalených v černých pláštích s hlubokými kápěmi. Jeli na podivných bledých zvířatech, která neměla oči, ale zato disponovala velkýma ušima a velejemným čichem.

Zatím si zřejmě nevšimli, že se Akiri před chvílí probrala. Zvíře, přes jehož záda ji přehodili jako pytel brambor, bylo ohlávkou napojeno na to před ním. Dva členové skupinky, z nichž jeden držel vodící provaz, si nerušeně povídali.

„Občas mám chuť toho Iserana zardousit vlastníma rukama!“ zabručel ten vlevo.

„Nebuď hloupý. Je jejím oblíbencem, dokážeš si představit, jaký trest by nás za to stihl? A Leuvarda by ti také nepoděkovala,“ zavrtěl hlavou jeho kumpán.

Avšak on si nedal říct, pokračoval dál. Pche, co je mi po té jeho hopsandě a uřvanému spratkovi...“

Akiri byla zmatená. Jejich hlasy zněly podobně jako hlasy elfů. Ale proč by ji unášeli příslušníci její vlastní rasy, a co že nejedou na dracích nebo gryfech? Nemotorně se na hřbetě netvora převalila, kvůli čemuž málem spadla, neboť měla ruce i nohy spoutané. Zvíře zareagovalo zachrochtáním.

„Co je, obludo jedna hysterická?“ obořil se na něj muž, který před chvílí nadával na velitele, o němž teď Akiri už věděla, že se jmenuje Iseran. Zavřela oči, aby ji neodhalil. Na zvířeti naproti ní ležel Černohřívek. Na těle měl pár modřin. S jeho omráčením museli mít o dost více práce než s ní, ona přece jen neměla ostré zuby, drápky, silný ocas a křídla.

„Černohřívku!“ sykla na něj a doufala, že se probere. „Černohřívku!“ ale drak nereagoval. K její smůle začala frkat obě zvířata a to už se otočili oba strážní.

„Tak ten drzý bastard se probral! A já se divil, co ty potvory pořád tak vyvádí.“ Poslal dopředu vzkaz, aby na chvíli zastavili a sesednul ze svého...koně? „Opovaž se o našem rozhovoru ceknout před velitelem, jinak uvidíš!“ zavrčel předtím, než ji dobře mířenou ránou po spánku poslal zpátky do říše snů.

Když se Akiri vzbudila podruhé, slunce bylo níže než když se probrala poprvé, takže muselo uplynout několik dalších hodin. Co se týče krajiny kolem ní, byl to les smíšený se skalami. Nějaká soutěska. Byla zády opřená o borovici, a pouta měla trochu povolená. Před sebou uviděla několik párů okovaných bot. Podívala se nahoru a leknutím nadskočila.

Shlíželi na ni tři temní elfové. Tak proto se jí jejich hlasy zdály povědomé. „Dobré ráno, princezničko!“ ušklíbl se na ni prostřední, s temně rudofialovýma očima a ocelově šedými vlasy. Barva vlasů temných elfů se pohybuje od sněhově bílé přes ocelově šedou až po černou. Jejich oči mohou mít všechny odstíny fialové, ledově modrou a u mužů je možno vidět i exempláře s rudými duhovkami, vzpomněla si Akiri na poučku z Lexikonu ras Ronavionu a přilehlých království.

„Užívej si čerstvého vzduchu a netknutého těla dokud můžeš,“ zavrněl jeden z jeho dvou kumpánů. „Až s tebou Její Temnost skončí, dostaneš se do rukou nám–“

V tu chvíli se k nim přiblížil temný elf, který se od ostatních lišil. „Chlapi, chovejte se k zajatkyni slušně, a přestaňte ji děsit! Běžte dělat něco užitečnějšího než se poflakovat kolem, maso se samo neočistí,“ okřikl je a oni jen sklopili oči a poslušně odešli. Tím pádem bylo zřejmé, že jde o velitele Iserana. Akiri přišel doopravdy zvláštní. Oči měl sice světle modré, ale nepůsobily tak nepřátelsky jako ty od elfa, který jí popřál dobré ráno. A jeho vlasy se zdály ve slunečním svitu spíše světle zlaté než bílé či šedé.

Pořádně si ji prohlédl. „Vypadá to, že je ti zima,“ a s těmito slovy jí hodil přikrývku.

„Kde je Černohřívek?“ vypadlo z ní. Netušila, proč se najednou vybavuje s temným elfem.

Velitel se jen otočil, zavolal něco v temnoelfštině na jednoho člena své družiny a ten brzy dráčka přivedl. K Akiriině znechucení měl nasazenou ohlávku, aby nemohl kousat. Ale Iseran opět zasáhl – jediným pohybem dýky ohlávku přeťal.

„Až bude jídlo hotové, pošlu k vám svého sluhu.“ To byla jeho poslední věta, pak odešel.

Zamířil ke svému grachovi, jak se jezdecká zvířata temných elfů jmenovala, a vytáhl z kapsy trochu sušených podzemních hub.

„Dej si, Hrune,“ a pohladil zvíře po protáhlé plazovité hlavě, mezitím co si vzalo pamlsek z jeho natažené dlaně a spokojeně přežvykovalo. Na rozdíl od svých mužů byl na Hruna hodný a nikdy mu nenadával do oblud a příšer. Graši byli všežraví. Většinu času trávili v podzemních jeskyních, ale v noci se často dostali i ven, kde rádi oždibovali trávu a rostliny z povrchu, popřípadě lovili noční zvířata.

Vytáhl ze sedelní brašny kartáč a začal jím rozčesávat Hrunovu zacuchanou hřívu. Vzpomněl si, jak ho jako mládě dostal do péče. Nikdo mu tehdy nedával příliš velkou šanci na přežití, protože byl malý, slabý a neduživý. Ale teď z něj byla chlouba stáda královny Nenengy.

V tu chvíli uviděl, jak k němu běží jeden z jeho mužů. Vypadal vyděšeně. „Kapitáne! Kapitáne! Jsme napadeni!“

Zamračil se. „Kým?“ Ale odpovědi se mu dostalo ještě dříve, než stačil tázaný zareagovat. Zpoza skály se ozval výkřik:

„Ústup, to je ten pošahaný barbar!“ S touto větou všude zavládl chaos. Vojáci křičeli, pobíhali všude kolem jakoby jim za patami hořelo, nasedávali na grachy a plácali je po zadku, aby utíkali co nejrychleji.                          

Iseran upustil kartáč a založil si ruce v bok. „Chlapi uklidněte se, on je jeden, kolik je vás?! Hodláte takhle vyvádět kvůli jednomu jedinému barbarovi?“ Ale nikdo ho neposlouchal. „Musím jim alespoň dát nějaký náskok,“ zabručel. Mezitím už vzal nohy na ramena i ten, který mu přišel říct o napadení. Otočil se k Hrunovi. „Počkej tady na mě, Hrune. Neboj se, já se vrátím – a kdyby ne, utíkej za Leuvardou.“ S těmito slovy vytasil meč, jaký nosili pouze a jen temní elfové, a vyběhl zpoza skalní stěny.

Kolem něj prchali jeho muži a rychlostí blesku nasedávali na svá zvířata a plácali je po zadku, aby utíkala co nejrychleji. A on tam jen tak šel, aby se podíval, jak vypadá ten hrozivý Barbar ze Soutěsky.

Očekával ztepilého válečníka s pocuchanou houštinou vlasů a vousů, vyzbrojeného dřevěným štítem a sekerou, jak to bývalo u barbarů zvykem. Namísto toho uviděl mladíka – hádal, že by mu mohlo být něco mezi sedmnácti a dvaceti lety – s vlasy barvy zlátnoucí pšenice, které byly vpředu rozděleny a spleteny do dvou copánků, a oříškově hnědé oči. I přes své mládí měl atletickou postavu a široká ramena. Mohl být vysoký kolem sedmi stop, možná něco málo přes.

Oblečen byl v plátěné haleně bez rukávů, přepásané dvěma pruhy kůže a v místě, kde se setkávaly, je zdobil malý rádoby štít s reliéfem hlavy zvířete; vypadalo jako kočka, ale mělo to moc velkou hlavu s něčím, co mohla být rozježená srst. Mimo jiné měl oblečené kalhoty z tmavozelené látky, typické přepásané barbarské boty a nechyběl ani kožešinový plášť, který mu měl při boji dodat sílu patřičného zvířete, v tomto případě medvěda. Byl vyzbrojen pouze krátkým mečem s širokou čepelí.

Nebyl však sám. Blízko u něj se držel drak stejného druhu, jako byl jeden ze zajatců, rovněž tmavozelený s černou hřívou. Tu měl spletenou do spousty malých copánků a v jedné z tlap třímal kopí, stejně vysoké jako on sám. Napovídalo tomu, že drak byl už určitě dospělý, neboť měřil na délku kolem tří sáhů. Vypadal stejně divoce, jako jeho barbarský společník.

„Barbare ze Soutěsky,“ zvolal Iseran. Výtržníkova pozornost se z prchajících temných elfů okamžitě přesunula na něj. „Já, Iseran, kapitán stráží Její Temnosti královny Nenengy II., Dcery temnoty a Paní Severní podzemní říše, tě tímto vyzývám na souboj muž proti muži!“

Barbar o něčem chvíli mluvil se svým drakem, který se poté vzdálil. „Já, Farendall, syn Freyagarův z kmene Silných medvědů, Barbar ze Soutěsky, tvoji výzvu přijímám!“

Šli proti sobě. Štíhlý a elegantní temný elf s bledou pletí si měřil statného ramenatého barbara, jemuž svaly na těle jen hrály. Snažil se odhadnout, jak dobře by asi mladík mohl bojovat. Pro barbary byl celý život jeden velký boj. Mezikmenové potyčky a souboje muž proti muži – ať už kvůli cti, krásné barbarce, nebo jen placatění se malých dětí v blátě – byly na denním pořádku.

Zastavili ve vzdálenosti, v níž se špičky jejich mečů dotýkaly. „Souboj začíná!“ zvolal drak, a podle hlasu teď Iseranovi bylo jasné, že je to dračice.

Farendall s řevem vyrazil vpřed a těsně před Iseranem se mocně rozmáchl mečem. Elf měl však rychlejší a elegantnější pohyby, a tak se mladý barbar poroučel k zemi. Očekával chladnou čepel, která by zpečetila jeho nerozvážný výpad.

„Budeš tam ležet ještě dlouho, nebo tě mám postavit sám?“ houkl na něj kupodivu protivník. Zapomínám, že nebojuji s barbarem, uvědomil si. Postavil se a otřepal. Uslyšel svistot a něco ho škráblo do ucha. Jak si s hrůzou uvědomil, než uskočil před dalším sekem, byla to temnoelfí čepel. Kdyby tak měl dřevěný štít! Teď musel rychlé údery krýt pouze svým vlastním barbarským mečem. Ještě se mu nestalo, že by na něj některý z temných elfů udeřil plnou silou – většinou akorát s křikem utíkali pryč. A co teprve před ní!

Se zařváním provedl další výpad proti temnému elfovi. Ten však jen ladně uskočil na stranu a praštil barbara naplocho mečem... přes zadnici. Farendall s vykviknutím poskočil. Tohle jej opravdu rozzlobilo, a proto se prudce otočil. Uviděl však už jen jedno z jezdeckých zvířat, na nichž temní jezdili. Jeho protivník na něj zrovna nasedal.

„Bylo hezké si s tebou hrát, barbárku, ale já mám jiné povinnosti!“ zavolal na rozloučenou, než zmizel mezi stromy.

Ucítil ruku na rameni. Ve skutečnosti to však byla její packa. „Nech to plavat a pojď se raději seznámit se zajatci. Vždyť o jejich záchranu nám přece šlo, nebo snad ne?“ Přikývl. Její hlas ho vždy uklidnil. Následoval ji k borovici, pod níž seděla tmavovlasá elfinka a mladý elrodský hřivnáč.

Ona se uklonila a začala s představováním. „Jmenuji se Jasnokřídlá, a toto je Farendall, syn Freyagarův.“ Farendall se chtě nechtě také musel trochu uklonit, přestože to u barbarů opravdu nebyl obvyklý pozdrav.

Elfinka vstala a natáhla k němu ruku. „Jsem Akiri, dcera Eatarinova–“

„Já jsem Černohřívek, a jsem Akiriin bráška!“ vyhrkl dráček dříve, než stačila dokončit větu. Byl rozrušený z toho, že konečně potkal někoho vlastního druhu. A Akiri možná také. Jak si stačila všimnout, barbarovy uši byly zašpičatělé. Ale typický elf to také nebyl. Navíc, co by potom dělal mezi barbary? Pokud je však barbar, kde je jeho kmen? Z Lexikonu ras Ronavionu a přilehlých království si pamatovala, že pro barbara je kmen jako rodina a že bez něj nemá téměř šanci přežít. Snad se o jeho původu dozvím více. Ale teď by bylo nevhodné ptát se, řekla si.

 

Mezitím mimo Ronavion, kde se stýkal čas a prostor, ve velké síni uvnitř nebeského paláce, probíhalo rokování Světlých bohů. Byli zde Ypnael, Xazirbis, Nilvana a Irendus. Dvě křesla zůstala však prázdná; Paní a Grandashe totiž na setkání většinou nezvali. Oni sami se s ostatními příliš často neviděli a drželi se stranou. Postavili si jiný nebeský palác, ale menší, který jim vyhovoval více než bydlení s ostatními bohy pohromadě.

„Tímto považuji sněm za započatý!“ prohlásila Nilvana. „Nuže, kdo začne?“

O slovo se přihlásil Xazirbis, který nikdy neodkládal svůj meč a brnění. „Bratři a sestry,“ začal svým hlubokým hlasem „Obávám se, že v podzemní říši na severu číhá skrytá hrozba pro celý Ronavionský kraj. A touto hrozbou by podle toho, co říkají mí sluhové, být tamější vladařka.“

„Podle čeho tak soudíš, bratře?“ zareagoval na jeho obavy Irendus. „Poslední Velká válka dávno odezněla a už o ní zpívají pouze bardi ve svých baladách. Od jejího konce v Ronavionu vládl klid a mír a temní se drží v hlubinách země.“

Do toho se vložila Nilvana, kterou všichni pokládali za nejmoudřejší z nich. „Temní jsou však ze všech vyšších bytostí nejnevyzpytatelnější, a žádný mír netrvá věčně, sami to víte. Vždyť kolik jar uplynulo a kolikrát měsíc dorostl od doby, kdy naše matky a otcové stvořili svět?“

„Avšak i Temní jsou živými tvory, zrozenými za pomoci životní síly jejich stvořitele. Zlo a dobro jsou jako dvě misky vah: jsou–li obě vyrovnány, je svět v rovnováze. Jedna bez druhé by se příliš vychýlila a zavládl by věčný chaos. A stejně jako má každá karta rub i líc, nejsou všichni Temní stejní. Pohleďte na princeznu Isien – sice je dcerou královny Nenengy, ale nemá ani špetku z její povahy. Je mírná a něžná, a dokáže se vcítit do druhých.“ To promluvila Ypnael, bohyně plodnosti a úrody, ochránkyně všech živých bytostí.

Otevřely se dveře a když se všichni otočili směrem k nim, nevěřili vlastním očím: ve dveřích stál Grandash, jako vždy se zatvrzelým výrazem a hustými černými kadeřemi, staženými dozadu čelenkou s opály. Po jeho boku stála elegantní a štíhlá Paní. Bílé vlasy jí sahaly až na zem, na rozdíl od té choťovy však byla její čelenka posázena onyxy.

„Ať je to s rovnováhou ve světe jak chce, brzy se vskutku může znovu vychýlit. A každá taková doba si žádá své hrdiny.“ To promluvil Grandash, a jeho hlas byl studený jako led.

„A ty snad o nějakém víš, bratře?“ zpražil ho podobným tónem Xazirbis.

Do toho se vložila Paní. „Ano. Akiri z Březové Roklinky, dcera léčitele Eatarina.“

Mezitím, co se po sobě ostatní bohové začali zmateně dívat, Ypnael hned věděla. „Ach ano, Eatarin. Jeho matka je vědma Laniriel. Nebýt tohoto léčitele, kdoví, jestli by král Titus vůbec chodil po světe...“ náhle se však zamračila, což povětšině klidná a vyrovnaná matka země moc často nedělala. „Ale Akiri je teprve čtrnáct let! Jak má tato dívenka zvládnout tak těžký a náročný úkol?“

Paní zavrtěla hlavou. „Kdepak. Jako každý hrdina či hrdinka má průvodce.“ A ze záhybu šatů vytáhla velikou knihu. Nad tím, jak se tam ona kniha vešla, aniž by byla viditelná, byste si mohli lámat hlavu celý den a nepřišli byste na to. Tato kniha se jmenovala Velká kniha hrdinů, a byly v ní – jak ostatně samotný název napovídal – zapsány osudy všech hrdinů, kteří kdy po Ronavionu chodili. Nejsvětlejší z temného božstva nalistovala příslušnou stranu, mezitím co se kolem ní ostatní, včetně skeptického Xazirbise, shromáždili. A v skutku, v knize se objevila dvě nová jména: Akiri, dcera Eatarinova a Farendall, syn Freyagarův.

„Chceš tím, drahá švagrová, naznačit, že mladou elfinku na její cestě provází barbar?“

Grandash s Paní jen mlčky přikývli, vzali knihu a odporoučeli se ven ze síně. Své příbuzné nechali zírat, jak odcházejí.

Když byli kousek dál, Grandash se podíval na svoji ženu. „Oni o tom neví, ale oba dva byli předurčeni k tomu, aby se stali hrdiny ve chvíli, kdy jej jejich matky po narození dostaly do náruče. A bude lepší, když o tom ani zatím vědět nebudou, kvůli jistým možným... budoucím problémům.“

„A to jsem raději ani nezmínila Černohřívka a Jasnokřídlou.“


2 názory

Pavel Wilk
20. 06. 2017
Dát tip
Skvělé čtení! Jen mi vrtá hlavou, stejně jako Alisse, proč všichni temní utekli..

Alissa
09. 07. 2015
Dát tip

Zaujalo mě, jak každý - král i bohové - hned přesně vědí, o kom je řeč, když se vysloví jméno léčitele z jedné zapadlé vesničky nebo jeho dcery. Co už, bohové jsou bohové, ale ten mladý král musí mít buď famózní paměť, výjimečné štěstí, že jde o jeho známé, nebo po čertech malé království :-)

(Nic si ze mně nedělej, to jen tak nezávazně přemýšlím, nenech se vyvést z rovnováhy :-))

A ještě mě napadá - proč vyzbrojený oddíl temných elfů tak zděšeně prchá před jedním barbarem a jednou dračicí? Jsou to tak hrozní válečníci? Může být, ale z textu to tak nevypadá...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru