Bohdan Butenko O Pájovi a liščích norách

Šel jednou Pája do lesa,
do lesa černého jak tma.
A šel vám  sám. A proč šel sám?
Kdo ví? Kdo se v něm vyznat má?

Nikde nikdo, všechno mlčí,
v olších potok bublá tiše,
jenom v dálce něco vrčí,
bouchá v stínech lesní říše.

Dřevorubec stromy kácí,
zdraví Páju, když jde kolem:

„Ti lišáci, darebáci,
hrabou mi tu vrchem spodem,
bacha, Pájo, všude nory,
v těch si lehko hnátu zlomíš!”

„Oukej, díky, ale sory,
já už letím, pane Šrotýř.”

„Ti dospělí! Pořád radí!„
brblá Pája v černém lese,
chvojí po rukou ho hladí,
až pod smrky dojde k řece.  

Z břehu do proudu se dívá,
na hladinu, jak se čeří,
jak pluje za rybou ryba,
jak srnka od řeky běží.

Bác! Pája je nohou v noře.
Malá liščata zapiští.
A břeh se sype. Ó, Bože!
Malý Pája do řeky sviští.

Skutálel se jak míč dolů
a v řece šel rychle ke dnu.
Že neměl plaveckou školu,
nacuc se vody a zhebnul.

Starý lišák smutně koukal,
litoval malého Páju,
vítr hrozně smutně foukal,
tolik žalu, tolik žalu...

S proudem řeky Pája plaval,
ze tmy vody rukou mával,
těm co znával, těm co znával,
s proudem řeky Pája plaval.