Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cormac McCarthy – Suttree

12. 12. 2015
6
9
1610
Autor
Fruhling

 

 

Juvenilie jsou ošemetným, nicméně naprosto nezbytným literárním fenoménem. Každý totiž musí někdy a nějak začít, a byť jistě existuje řada autorů první knihy, častěji bývají hříchy literárního mládí spíše potravou teoretiků než nakladatelským hitem. U románu Suttree amerického prozaika Cormaca McCarthyho je situace mnohem komplikovanější – McCarthy sice s dílem započal brzy, ale než se dobral jeho konce, stihl vydat nespočet dalších knih a stát se zralým autorem.

 

Vyprávění i po dvaceti letech korekcí nese spoustu juvenilních znaků: Odehrává se v 50. letech v americkém městě Knoxville, v době a místě McCarthyho mladých let, a jeho hrdinou je postava Budda Suttreeho, autorovo autobiografické alterego.  Zde už ale nastává první komplikace. Suttree, coby uprchlík od vlastní rodiny rozhodně nepochází ze středních vrstev a namísto sbírání literárních grantů se má co ohánět, aby se uživil: chvílemi jako příležitostný rybář, jindy coby šmelinář či lovec mušlí. Suttree má charakter pozorovatele, který ze svého hausbótu pevně ukotveného k břehu řeky Tennessee (cítíte rozpor?) nahlíží na okolní svět zlodějíčků, kurev, kazatelů, ochmelků a flákačů.

 

Za nezúčastněnýma a chladnýma očima je však cítit vnitřní boj. Suttree není pasivní postava. I když jeho pokusy uniknout (mezi něž patří i opuštění vlastní rodiny, které je nastíněno v úvodu knihy, až mystická cesta do hor nebo krátký a intenzivní vztah s dcerou mušláře) vesměs končí nezdarem, neschází jim síla a odhodlanost nápadně podobné té, s níž McCarthy popisuje svůj Knoxville.

 

Čtenář cítí rez starého železa, zápach řeky, je spalován jižanským sluncem i ranní kocovinou. Proud obrazů se valí jako rozvodněná vodní masa kolem Suttreeho hausbótu, strhává s sebou vše, co ji stojí v cestě, a konkrétnost popisu vzbuzuje až fyzický tlak.

 

Nicméně samotný svět knihy je faktograficky rozostřen, vstupují do něj fiktivní postavy, objevují se místa, která už nebo ještě v dané době neexistovala: duchové zrušených tramvají a rozpadliny škol.  Drobnosti, které skutečnost mírně vychylují, aby naznačily, že za konkrétními reáliemi se rozkládá mnohem širší jeviště.

 

Umocňováním archetypů a přetahování scén do absurdna McCarthy volně navazuje na klasika jižanského románu Williama Faulknera, s nímž ostatně sdílel i vydavatele. Faulknerovo Absolone, Absolone v pasážích líčících New Orleans působí stejně řvavě a naléhavě. Faulknerův Henry Sutpen i McCarthyo Suttree několikrát doslova pošlapou rozpadliny svých rodinných usedlostí – a s téměř teatrální směsí vzteku, smutku i bezmoci se obrací nejen na své předky, ale hlavně na samotného diváka-čtenáře.

 

S pojetím románu jako lidské komedie (ahoj Dante) se však nezbytně pojí epizodičnost. Suttree coby román působí hodně rozvolněným dojmem. Postavy se objevují a mizí, jejich příběhy jsou vesměs uzavřené, až anekdotické. Humor knihy je černý jako tér a spíš než na pointě se zakládá na paradoxu: slepec svým hmatem z náhrobních kamenů přečte víc než všichni vidomí, kazatel při křtu v řece téměř utopí jednu ze svých oveček. Jednotlivé vrstvení mikropříběhů jistě vytváří paralelu k Suttreeho existenci beze směru a cíle, ale do určité míry i otupuje naléhavost celkové struktury románu.

 

Již zmiňovaný William Faulkner kdysi řekl, že spisovatelovým údělem je zachytit boj lidského srdce, které je ve sporu samo se sebou. Suttree tuto tezi, o níž jsem přesvědčen, že je příčinou Faulknerova alkoholismu, ukázkově naplňuje. McCarthy totiž stvořil knihu plnou protikladů: autobiografický román, který se nezakládá na pravdě, příběh, který nikam nesměřuje, intenzivní vylíčení zmaru i naléhavé zachycení síly, která nás nutí dýchat. 

 

 

 

autor: Cormar McCarthy / přeložil: Alena Dvořáková / vydáno: 2012 / nakladatelství: Argo

 

 

 

 


9 názorů

Zordon
16. 12. 2015
Dát tip

Neboj četl jsem ho pozorně a právě proto s ním nesouhlasím. Píšeš, že většina prvotin je slabá, já si nemyslím, že to je většina. Zvláště na vyspělém knižním trhu jako je např. v USA je pro to jedno racionální vysvětlení. Abys prorazil musí knížka stát skutečně zato. Prvotinu totiž neprodá jméno autora.

A slovo juvenilie používáš v nepřesném významu. Toť vše.


Fruhling
16. 12. 2015
Dát tip
Přečti si prosim první odstavec pozorněji.

Zordon
16. 12. 2015
Dát tip

Nesouhlasím s prvním odstavcem. Existuje spousta autorů, jejichž prvotina byla hitem ( a někdy i tím nelepším, co napsali) v rychlosti mě napadají třeba:  A.C. Doyle a jeho „Studie v šarlatové“, Fitzgerald a „Na prahu ráje“, Hemingway „Fiesta“, Boris Akunin „Případ Azazel“.

Navíc juvenile je označení pro dílo z mládí, proto juvenilie nejsou nezbytné. Řada autorů začala psát ve zralém věku.


careful
15. 12. 2015
Dát tip

Takže děj knihy je o rozpolceném chlapoj, co se fláká od nikud nikam a pozoruje... hmm...tak to číst nebudu... já mám k těm popisům a atmosférám  totiž ráda i zajímavý děj.. .recenze imho nenadchne neurazí... zní totiž poměrně intelektuálsky, ale dost neosobitě a za pět minut si vybavím jen to, že jsem četla nudnou recenzi o knize bez děje...


Fruhling
13. 12. 2015
Dát tip

Díky všem za čtení. Uznávám, že v některých okamžicích tenhle text spíše než jako recenze působí jako zápis do čtenářského deníku - včetně té autistické nesrozumitelnosti některých souvětí. Na tom hodlám pracovat a díky za pokopnutí tímto směrem. 

Zpětně musím říct, že Suttree je jedna z těch knih, která vás připraví zase o trochu radosti ze života.


Prosecký
12. 12. 2015
Dát tip

Díky. Působíš vyzrále. Tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru