Neřestné meruňky

Poslušni tesknému volání pajšlu, lidojedi v masnách zahájili rozmíšku o kližku.

Město sevřel mráz, je třeba silnit se. A pak zdolávat v běžeckém úboru silnice.

Antikvariát, to je takové intelektuální pohostinství. A tak jdu „na jednu“. A samozřejmě u jedné nezůstane.

Ve Spálené večerka a ve výloze vyskládané meruňky, chlouba podniku. A pokud je nikdo po pětset za kilo do večera nekoupí, budou do ulice ztěžklé tmou a víkendovými neřestmi svítit svou chloubu dál. Samy neřestné.

V bezmasé jídelně trojice. Dvě dívky, asi sestry, a mladík. Tady rozkvétá spor o urbanitas a rusticitas. Dívky se podivují nad tím, jak může být myšleno za výrazem „jít ven“ jít večer na náplavku. Podle nich „jít ven“ znamená jít do hor, na louky. To poněkud naivní pojetí svobody se ale dotýká podstatného problému. Formulován otázkou: Je Praha ještě žitelným městem? Odpověď: Ne, není. A není za tím náplavka, ze které jsou hvězdy vidět podobně špatně jako z vrcholů Beskyd. Je za tím ten zpropadený automobilový provoz, tisíce plechovek lemujících ulice. Do očí bijící neviditelné zlo.

Smíchovské nádraží stojí ve svém červeném kameni a kolem dobří holubi, co se vracejí. Ucucávají z pivních lahví a náramně jim voní klobásy, co je pečou o stánek dál. Takhle aspoň kapka oleje kdyby byla…