Laskači kližky

Uspáni do svých hovězích snů potácejí se v mrákotách salóny žranic. Poznají se, členové sekty Laskačů kližky mívají tváře nateklé štěstím a pohled k morku prázdný. Vždy při sobě nosí fotoaparát, kterým lapají podobenky jídel. Ty pak vyvěšují v elektronické poušti jako Tibeťané praporky do větru. Tato sekta je plně elektronizovaná. A nebezpečná.

Byl prostý den, jeden z mnoha. Lidé sekty se do něj probudili hladoví. V rozmyslu setrvali jen chvíli, neboť každý pohyb mysli vyčerpává neuronová vlákna, a tím i tělo, posvátnou schránu, příspěvek lidstvu a světu, jak učí představení.

Volba se zaleskla slinou. Je čas servírovat hruškové pepé zalité šlemem od radosti. Tak pravil guru z obrazovky televize.

Pokoj laskačů kližky se rozezvučel mlaskáním, mantrou společenství. A ono to omamovalo, přívaly hebké hmoty komíhaly tvářemi, mizely v propadlišti hrdel. Ještě fotit, ještě fotit, pobízel druh druha k zachování svátosti pro generace příští. A ponoukaný druh se chopil aparátu a fotil, co služebník hněvivého božstva fotil. A když dofotil a odeslal ony relikvie vysokého rozlišení na oběžnou dráhu elektronické pouště, znovu vecpal do úst stravu a znovu slastí mlaskal vůkol.

A tak šly dny služebníků, za letních měsíců zdobeny zvoněním roštů, v měsících zimních trudně uzavřeny do pohádek salónů žranic. Neustále však v souběžném světě elektronického relikviáře, o němž kdysi dávno panovalo přesvědčení, že za posledních dnů lidstva bude spasen ten, kdo je přestane ve společenství oněch posvěcených věcí.

Žene služebníky sekty Laskačů kližky stejný úkoj? Budou o soudném dni spaseni ti, kdo nastřádají nejvíc podobenek jídla? Otázka herakleitovsky temná.