Ranyt: Proměna; Část XXXV.

Další část temné psychologické fantasy.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Zastavili na černé ploše. Čistý stále nemohl uvěřit, že z hustého hvozdu zbyl jen popel. S družinou začali prozkoumávat okolí a hledat nějaké stopy. Měl jisté obavy ohledně čitelnosti stop, které snad zanechala energie, jež celé místo zničila. Ale jak brzy zjistil, neměl k tomu důvod. Otisky moci Šestého zde byly znatelné stále víc než dost.

Po několika hodinách zkoumání a díky pomoci svých společníků si mohl být jistý zdrojem té energie a také tím, jaká bytost asi byla prostředníkem a jakou formu mělo kouzlo, jež zde bylo vyvoláno a mělo katastrofální následky. Vyvolávačem byl velmi pravděpodobně rozumně uvažující tvor. Nejdřív Čistého samozřejmě napadlo, že původcem byl člověk nebo elf, neboť skřet či jiná podřadná rasa by pravděpodobně nebyla schopna kouzlo takové moci přežít; proto se držel původní myšlenky.

Tvor má nejspíše i zkušenosti s čarováním. Cítil i jeho stopy, jako by... Cynar se náhle zděsil, když mu došlo, že ten, koho hledá, bude téměř jistě posedlý samotným bohem a tím pádem jen jeho loutkou, takže sám nemusí mít ani tušení o svých činech. Bylo dost dobře možné, že jeho mysl byla ponechána umělému snění o úplně jiných činnostech, například mohl žít každodenní život průměrného člověka. To však zatím nevěděl.

I paladinové cítili přítomnost podstaty, jež byla sice božská, neztotožňovala se však s tou, kterou vládli oni. Dokonce vypadali, jako by si ji hnusili, očividně jim bylo velmi nepříjemné setrvávat na tomto místě, zvládali to však, museli jednat podle rozkazů. Ty jim byly nadevše svaté. Kdyby dostali příkaz, byli by se bili sami s celou armádou nemrtvých. Nebyl důvod zůstávat zde déle, připravili se opět k cestě. Koně se dali do pohybu. Všichni měli sněhově bílou barvu, která se krásně shodovala s úmysly jezdců.

Museli se však znovu zastavit. Chlapec se otočil dozadu, zdálo se mu, že se něco blíží. Skutečně tomu tak bylo, z mlhy se vynořil stromový ent. Nevěřili svým očím. Starobylá bytost – a zde? Blížil se k nim dlouhými kroky. Svatí rytíři tasili meče, stromovec však nevypadal, že by jim chtěl ublížit, kdyby ano, mohl tak učinit už dávno. K tomu všemu byl zcela jistě poraněn, jelikož jeho kůra byla zcela jasně ohořelá.

Pomalu došel až ke skupince. „Buď pozdraven, posle světla,“ oslovil Cynara jako první. Jeho hlas zněl, jako když se odlamuje kůra od kmene stromu. „Přicházím za tebou,“ pokračovala prastará bytost, „abych ti podal cenné informace, mohou se ti hodit v pátrání.“

„Jak víš, že po někom pátráme?“ tázal se chlapec.

„Nebuď směšný, hochu,“ káral jej živý strom, „tři paladinové a jeden kněz se na tomto místě jen tak neobjeví.“ Jeho slova zněla opět trochu káravě, jako by je považoval za malé děti. Měl na to však svaté právo, přežil jistě mnohem víc věcí, než oni kdy za svůj život budou moci stihnout. „Mám informace o původci tohoto dopuštění i o událostech, které mu bezprostředně předcházely.“

„Povídej tedy,“ vybídl jej jeden z rytířů v blyštivé zbroji.

„Mé jméno je Num,“ spustil, „žiju zde již celé věky, nedávno převzala kontrolu nad tímto hvozdem jistá mladá druidka, poté se tu zjevil jakýsi elf na černém panterovi, který jí pomohl v boji proti nemrtvým. Vyvolal však přitom kouzlo, které...“ jeho poslední slovo bylo utopeno v slzách, jež se mu řinuly z očí. Zánik lesa byl pro něj nepochybně ztrátou k neunesení. V jeho hlase však byla slyšet i nenávist vůči původci svého utrpení.

„Nevíš, Prastarý, jakým směrem se vydali?“ ptal se vůdce paladinů s ozdobnými zlatými křídly na helmici.

„Směrem k Severním pláním, zda došli až k nim, to však nevím, nesledoval jsem je. Snažil jsem se zachránit, co se dalo, moc toho však není... Vlastně nic...“ znovu se rozplakal. Ozářilo jej uklidňující světlo. Všechen jeho smutek rázem odešel, cítil se opět naživu, nemusel se stále vinit ze zániku háje. Způsobil to Cynar, když zašeptal tiché motlitby. Prosil o ulehčení situace stromového enta, prosil, aby si našel nový domov, kde bude šťasten.

Záře pomalu slábla, ve stromovcově duši však zářila stále stejně jasně. Skupina Jeho poslů přislíbila, že dopadne viníka, a pak se opět vyhoupla do sedel. Num s vděčností sledoval hlavně Čistého, dokud se úplně neztratil z dohledu. Kněz se cítil stále nejistěji, mají šanci proti někomu, koho řídí sám Šestý? Asi těžko, bohužel však nemůže couvnout, vlastně ani nechce. Měl by potom jeho život smysl, kdyby utíkal od problémů jako malé dítě před výpraskem?

Naposledy se otočil v naději, že ještě jednou spatří Numa, už jej ale zřejmě zahalila mlha, nebylo ho vidět. S povzdechem se otočil zpět po směru jízdy. Skutečně si přál, aby jeho nový přítel znovu nalezl domov. Nedokázal si ani představit, jak velká rána to musela být pro někoho, kdo je vlastně součástí přírody a jejím ochráncem. I na první pohled bylo zřejmé, že strážce přírody ztrátou hvozdu prožívá neskutečná muka.

Jasně dokázal vidět energetické stopy, jež po sobě zanechával elf posedlý božskou bytostí. Nepřítel už mohl mít slušný náskok, z toho si však těžkou hlavu nedělal, dřív nebo brzy jej dostihnou. Trápily ho však Severní pláně. Co by mohl hledat právě tam, v tak nehostinné krajině, kde nikdo ani nic nebylo? Nebo mu možná i v tom lhali a existoval tam život. Všechno již velmi brzy zjistí, hranice plání nebyly odsud nijak vzdálené.

V myšlenkách se zaobíral jen strašlivou zimou, která je v bílých zemích čekala. Možná byl až moc úzkostný, ale zimu z duše nenáviděl a právě se po hlavě řítí na území, kde není nic jiného než sníh a chlad. Byl rád, že mu stačí pár motliteb a nemusí chlad vůbec cítit, i tak by byl ale radši, kdyby se elf vydal někam do teplejších krajin.

Času nebylo nazbyt, nedělali žádné přestávky, chodili spát až v hluboké noci a vstávali hned s úsvitem. Nasadili téměř vražedné tempo, Cynar věděl, čeho jsou kvalitně cvičená zvířata schopná. Nepotřebovala téměř žádný odpočinek, stačila jim doba, po kterou odpočívali jejich pánové. Nevěděl ani, co dělá ten, kterého pronásledují, jestli je mrtvý, nebo žije, cítil jen jeho stopy. Nechtěl věci protahovat, jelikož bylo dost dobře možné, že cíl se vzdaluje, nebo dokonce každým dnem sílí, tudíž každý ztracený okamžik znamená pro soupeře náskok k dobru.

Nemohli však přímo do zamrzlé země bez náležitého vybavení. Bohužel s touto možností nepočítali, museli tedy udělat zastávku. V dostatečné vzdálenosti od Numa se znovu zastavili. Koně nechali volně se napást; zatímco kněz rozložil na trávě mapu, všichni čtyři si k ní klekli a začali ji zkoumat. Plánek – na rozdíl od Ranytova – měli velmi podrobný, tudíž měli přehled o všech sídlech v okolí. Stanovili si i dvě místa, kde budou moci nabrat zásoby.

Prvním bylo malé městečko, jež leželo jen den nebo dva od plání, nebyli si však jisti, že v něm pořídí vše potřebné. Jako další připadalo v úvahu o něco větší město, bohužel ale o několik dnů cesty vzdálenější.

„Myslím, že by nebylo na škodu zkusit Torn,“ ukazoval na větší město paladin, „je sice dál, budeme ale mít jistotu.“ Rozhlédl se po ostatních, bojovník s přilbicí zdobenou zlatými křídly přikyvoval a mnul si přitom bradu rukou v kovové rukavici.

„Pokud ale vše pořídíme v Miranu, ušetříme si hodně času,“ namítl Craig, druhý z paladinů. Naznačil tím, že mohou podstat riziko cesty do menší osady. S tímto názorem souhlasil i Cynar, nechtěl ale nikoho nutit. Kněz v podřepu sledoval ostatní přítomné zpod své kápě. Musel co nejdřív spravit krále i nejvyššího církevního hodnostáře o současné situaci. Proto začal znovu šeptat tajemná slova, nad jeho dlaní se objevili dva světelní ptáčci. Každému pošeptal jinou zprávu, nechtěl ani jednoho z nich zatěžovat zbytečnostmi. Vyslal své posly k adresátům.

Zamávali svými světélkujícími křídly a zmizeli. Ihned se obrátil k spolucestujícím. „Já bych zkusil Miran,“ začal, „kdybychom nepořídili tam, budu se králi zodpovídat osobně. Samozřejmě bude potěšen, pokud tam najdeme potřebné vybavení a budeme tedy ihned moci vyrazit splnit náš úkol. Na druhou stranu nevím, skutečně nevím, jak se zachová, když zjistí, že jsme si výpravu o několik dní protáhli a jeli do Tornu; pokud nepořídíme v prvním městě, budeme alespoň omluveni, protože jsme se pokusili vybrat nejrychlejší řešení.“

Proti tomu nemohl nikdo nic namítat. Čistý sbalil mapu, uklidil ji zpět do sedlových brašen a jedním rychlým pohybem vyskočil na hřbet svého oře. Bojovníci v brnění ho následovali. Všichni tři si na cestování sundali alespoň přilbici, která bránila v dobrém výhledu a zbytečně je tížila.

Odhadli zhruba správný směr a za okamžik se tudy vydali. Pobídli koně k rychlému běhu, přesto se kochali okolní krajinou. Nivy se v dálce zvedaly a zase klesaly, v bujně rostoucích lesích a hvozdech kolem bohatě sídlily nejrozmanitější druhy různých živočichů a rostlin.

„Mistře,“ oslovil Cynara Rien, druhý paladin bez ozdobných křídel na helmici, „myslíš, že máme šanci uspět? Sám jsi viděl, co ten dotyčný dokázal udělat s tak velikou plochou. Všechno bylo spáleno na popel, dokonce ani hluboko v zemi nezbyl živáček. Nechci se vzdát nebo se otočit a vrátit, jen se tě ptám na názor. Víš, že by mi bylo ctí pro tebe zemřít.“

„Malá naděje je vždycky, nebo ne?“ odpověděl s úsměvem chlapec. Těšilo jej, že byl titulován „mistře,“ naznačovalo to respekt, jaký k němu vojáci chovali. Velmi si toho vážil. Aby však muže ještě více neznervóznil, ale spíš uklidnil, pokračoval: „Jsme přeci Jeho bojovníci, s Jeho mocí dokážeme vše, co si zamaneme, žádný strach.“

Tato slova alespoň prozatím svatému rytíři stačila a stáhl se opět na konec řady. Zrovna míjeli uskupení několika balvanů ležících na sobě. Slunce je příjemně hřálo do zad, po pravé straně neustále měli onen dlouhý hvozd. Tu se mezi stromy něco hnulo. Cynar si pohybu všiml jako první a ukázal na místo prstem, aby na sebe neupozornil hlasitým mluvením. Válečníci nedali najevo, že by si jeho tichého znamení všimli, všichni však upírali své pohledy směrem, kterým ukazoval.

Zdálo se mu, že to vidí znovu. Že by na ně něco chtělo zaútočit z hustého porostu stromů? Nemuseli ani čekat dlouho, aby se dopátrali odpovědi. Stačilo zajet jen o několik desítek sáhů dál, a už se s tasenými zbraněmi a dívali se do očí svému protivníkovi.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---