Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ranyt: Proměna; Část XXXVIII.

15. 08. 2016
0
0
334
Autor
Raillway

Temná psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté temným bohem.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„Dovol, abych se ti představil,“ vyjel o kus vpřed muž, očividně vůdce banditů, „jsem Blaer, místní kraj patří mně...“ Opravdu se tvářil, jako by mu zde všechno patřilo, rozpřáhl ruce a na tváři se mu rozlil úsměv.

„Kdo že jsi?“ ptal se Cynar, který absolutně nechápal, oč tu jde. „Ty mne neznáš?“ ptal se udiveně muž, „jsem přeci nejznámější loupežník a mordýř široko daleko. A tohle,“ ukázal na ostatní muže, „je má družina. Nyní nám zde nechte vaše koně, zbraně a všechny cennosti, jinak vás zabijeme.“

Čistý se mu nahlas upřímně vysmál. „Nikdy jsem o tobě neslyšel,“ vyrážel ze sebe mezi záchvaty smíchu, „nenecháme ti tu nic, ty se sám půjdeš udat, nebo tam půjdeš se mnou, ale možná že po kouskách,“ dokončil větu.

Zbojník zrudl, bylo vidět, že je velmi uražený, ukázal na paladiny prstem a mezi zuby procedil: „Zabít!“

Rytíři v lesklých zbrojích tasili meče. Špatně vybavení lapkové pro ně nebyli žádným soupeřem, což si velmi dobře uvědomovali. Celý souboj trval pouze několik minut, než se i poslední z lupičů zřítil mrtvý k zemi. Zůstal stát jen Blaer, a vyděšeně se dal na úprk. Světelné provazy ho ale chytily a strhly ze sedla na zem. Chvilku se vzpíral a zmítal sebou, než jej tenká vlákna omotala úplně a přitáhla k nohám Cynara. Ten se na zlosyna škodolibě usmál. „Kde máš družinu, ó mocný?“ ptal se sarkasticky. Spoutaný neodpovídal, jen se neustálým škubáním pokoušel vysvobodit.

Chlapec jej špičkou nohy otočil na záda, aby mu viděl do obličeje. Spoutaný vězeň ho rozzuřeně pozoroval. Nemělo ani cenu ho dopravovat na nějakou stanici nebo ho připravit o život. Uvědomil si to, když uviděl, jak se zloduch vzteká jako malé děcko. Cynar jen unaveně zakroutil hlavou a zajatce propustil. Ten během okamžiku zmizel ve stínech stromů. Kněz mu ještě sarkasticky zamával, než se dal se svou družinou zase do pohybu.

Ačkoli cestovali nejrychleji, jak dovedli, nezdálo se tempo dostatečné k polapení posedlého. Nutil svou skupinu ke stále asketičtějšímu stylu života, dokonce až takovému, na nějž nebyli zvyklí ani paladinové. Téměř žádný spánek, jídlo jen jednou, maximálně dvakrát denně, dost skromné porce. Vojáci díky tvrdému fyzickému, ale hlavně psychickému výcviku snášeli veškeré podmínky výborně, bez následků a jakýchkoli protestních řečí. Byli schopni hladovět déle než týden, aniž pocítili nějakou újmu, bolest či jiné nepříjemnosti.

Mladý kněz si byl této přednosti vědom a dokázal ji velmi obratně využít ve svůj prospěch. Dlouhodobě se ale takto odbývat nemohli, proto vymyslel plán: vždy jednou za dva dny se stravovali téměř jako normálně. Další den pak měli pouze malou snídani a večeři. Nikdo si však nestěžoval, neodmlouvali by ani, kdyby dostali příkazem v sedle i spát.

Všichni měli před sebou pouze svůj cíl. Na mysl jim nepřicházelo nic jiného než splnění úkolu v Jeho jménu. Vlastně vše, co vykonali, dělali v Jeho světle.

Zezadu se směrem ke knězi pohyboval světelný paprsek. Nebyl nijak široký, sotva jako pěst. Dosedl mu na rameno.

Posel, drobný ptáček, právě dolétl se zprávou. Malým zobáčkem Cynarovi pošeptal obsah zprávy do ucha a téměř okamžitě se rozplynul. Najednou prostě nebyl, jako by ani nikdy neexistoval. Chlapec měl nyní hodně podnětů k přemýšlení. Jeho otec se podle všeho chystá rozpoutat válku. Obelhal veškerou šlechtu i stavy, aby dosáhl svého. Někdy ani nechtěl věřit, že jsou příbuzní, jelikož Taler šel za svým cílem bezohledně. Jistě byl jeho záměr dobrý, avšak způsob dělal chlapci starosti. Copak to nebyl on, kdo ho kdysi jako malého učil, že lhaní je špatné?

Král prý dokonce uzavřel spojenectví s trpaslíky a elfy. Měl tedy dostatek sil pro vítězství. Co však Čistého trápilo nejvíc, byl souhlas jeho Řádu. Vyslovil panovníkovi podporu v plném rozsahu. Arcikněz byl dokonce připraven propůjčit mu svou Chrámovou gardu. Instituce tak prakticky schválila zabíjení nevinných lidí! Ale cožpak to nebyl právě mír a láska, ta dvě slova, jež stála v samotných základech Řádu? A ačkoli byl celý konflikt podáván jen jako pomsta Ga'Bairu, bylo nanejvýš jasné, že tisíce nevinných životů vyhasnou. Ať již budou patřit obyvatelům Ulanu nebo Arfarie, či příslušníkům jakékoli jiné rasy.

Cynar tím byl hluboce zklamán. V jeho očích se jednalo pouze o válku pro větší bohatství. Jako by již nyní nebylo na světě z téhož důvodu dost zla! Potřásl hlavou, aby přišel na jiné myšlenky. Dnes navečer, nejpozději zítra dosáhnou hranic Arfarie a Severních plání. Stále doufal, že bytost, které jsou v patách, nezvolila cestu zmrzlou zemí. Popravdě ani on sám nevěděl, co od tamějšího prostředí očekávat.

Z boku dojel až k němu jeden z členů družiny. „Kdo je to?“ zeptal se mladý válečník.

„Kdo je kdo?“ nechápal chlapec.

„Kdo je ten, koho stopujeme?“ zopakoval otázku válečník.

„Sám vlastně ani nevím, proč se ptáš?“ pronesl Cynar suše.

„Zničený les, několik desítek mrtvých. Mluvil o něm i jeden ze strážců hvozdu… Dokonce i to, že jsi za ním byl vyslán právě ty – tohle všechno o něčem svědčí,“ shrnul své poznatky i pochybnosti příslušník družiny.

„Král si prostě nemůže dovolit neúspěch v těžkých časech.“

„Očividně neměl žádné záměry směřující k ohrožení království,“ oponoval mladík.

„Já ale opravdu nevím, odpusť,“ omlouval se kněz. Vlastně i jemu samému přišla vlastní úsečnost líto.

Dál již s vojákem nepromluvil ani slovo, bojovník se opět vzdálil a tiše pokračovali v jízdě.

Ranyt dorazil až před masivní dřevěné dveře. Počkal, až ho dožene i druidka. Několik okamžiků jen hleděl na dvě křídla dveří, která uzavírala místnost za nimi. Elf na ně zatlačil, zprvu jemně, ale ani se nepohnuly, dokonce ani když přidal na síle. Musel použít temnou energii, která mu pulzovala v žilách, aby otevřel. Se zaskřípěním pantů, nepoužívaných aspoň několik stovek let, se jim naskytl pohled do komnaty za nimi.

Hleděli do kruhovité místnosti, v jejímž středu byl na podstavci upevněn zářící krystal. Drahokam byl průzračně modrý, stál na temně fialovém kameni oválného tvaru. Elf byl jeho krásou uchvácen, přešel k němu a zvedl jej. Chvilku si ho prohlížel, než ho uložil do jedné z kapes našitých pod pláštěm. I zde v podzemí jim šla pára od úst, pokračovali proto raději dál, aby se zahřáli pohybem. Kroky je vedly snad nikdy nekončícím podzemním komplexem do útrob chodeb.

Už byli blízko, Ranyt to cítil. Před další zatáčkou se zastavil. Pokynul Daniře, aby se připravila k boji. Nahlédl za roh, měla tam stát stráž. Chodba ale byla prázdná, nikde ani živáčka. Dodalo jim to odvahy pokračovat dál a rázně vykročili vpřed.

Nyní ale už zcela zřetelně slyšeli šoupání po kameni. Druidka zbledla hrůzou, když si vybavila, jací ohavní tvorové by se mohli blížit. Namířila světlo před sebe. Při pohledu na stvoření jen několik kroků od nich ztuhla. Dlouhé hadovité tělo se vinulo po kamenné zemi, zvedalo se z ní až v místě, kde přecházelo v znetvořené lidské tělo. Vypadalo, jako by prošlo rukama mnoha řezníků a každý si z něj vzal kousek. Z kdysi mužského těla zbyly jen cáry kůže zavěšené na polámané kostře. V jediné ruce svíral hrubě vyrobenou sekyru.

Při pohledu na dvojici se tvor usmál. Zbytky čelistí a úst se posouvaly a společně s pruhy kůže vytvářely hrůzostrašný dojem. Stvoření dvakrát naprázdno klaplo zuby, než se na ně vrhlo. Napůl had, napůl člověk se vymrštil přímo vpřed a za letu ťal sekyrou. Ranyt mu ale stačil uskočit a odrazit jeho ránu. Začali spolu zápolit. Zrůda se pokoušela rychlými těžkými údery dostat elfa na kolena, ten se pod náporem ran sotva držel na nohou.

Ani dívka na nic nečekala, napřáhla směrem k příšeře dlaň, jako by jí žehnala. Z ruky jí vyšlehl záblesk zelenožlutého světla a na šupinatém těle zanechal ošklivou popáleninu. Zrůda se pokoušela udržet ji v dostatečné vzdálenosti pomocí ocasu, jelikož rukou bojovala s protivníkem přímo před sebou. Daniře dalo zabrat, aby se ubránila rychlým úderům slizké hmoty. Netvor narážel do podlahy a stěn, odlamoval kusy kamení a již několikrát ji skoro dostal.

V jeho blízkosti nebylo žádné bezpečné místo, z něhož by se dal podniknout rozumný útok. Ustoupila tedy o několik kroků dozadu, zatímco nepřestávala vysílat bojová kouzla. Okolo znetvořené hlavy začala poletovat žlutá světélka. Tím nepřítele zmátla, takže se nebyl schopen zorientovat. Tohoto momentu využil Ranyt a zasazoval mu jednu ránu za druhou. Stvůra dokázala nějakým způsobem máchnout rukou tak, že trefila elfa tupou stranou sekyry do žeber.

Ten se na okamžik zastavil a sáhl si na ránu. Ucítil nový příval síly, kosti byly navráceny na původní místa. Nyní se na boj s nemrtvým doslova těšil. Ten se mezitím vysvobodil ze zajetí světel a stál mezi druidkou a elfem. Zjevně nevěděl, na koho z nich zaútočit jako na prvního. Situaci za něj vyřešila Danira svými kouzly. I v této promrzlé zemi, úplně dole, se totiž nacházel život. Mohla tedy přemluvit kořeny, jež rostly hluboko v podzemí, aby jí pomohly. Skutečně začaly pronikat skrz kamenné zdi, rychle rostly a chytaly a spoutávaly ohavnou bytost.

Jenže ta se jen tak lehce nedala, netrvalo dlouho a byla opět volná. Rozzuřeně hleděla z jednoho na druhého. Rozmýšlela se, koho zabije prvního. Ženu zřejmě odhadla jako slabšího protivníka, znovu se vymrštila, tentokrát jejím směrem. Ale mezi ní a Danirou vyrostla ze země kamenná barikáda, do níž tvor tvrdě narazil. Sjel dolů po hrubé stěně a zkroutil se u paty náhle vzniklé stěny, hned však zase vstal připraven postavit se na odpor Ranytovi, který se k němu blížil zezadu.

S napřaženou čepelí zaútočil na netvorův krk, v cestě jeho meči však stála nesmírně rychle napřažená sekyra. Od jejího ostří odlétaly jiskry. Zábrana z kamení se sesunula k zemi, za ní však stála Danira. Její zelenožluté střely mířily přímo do soupeře a zanechávaly v jeho kůži ošklivá poranění. Jako by však necítil bolest. Až když přišel o hlavu, úplně se přestal hýbat.

Zmrzačené tělo zůstalo ležet za nimi. Klikatá cesta vedla poutníky dále do hlubin země. Už byli dost daleko, stále však nic nenašli. Jakýsi pocit blízkosti cíle zmizel, naopak se zdálo, jako by zde bylo neustále více a více křižovatek a zatáček. Byli ve skutečném bludišti neopracovaných, hrubých průchodů. Oba už úplně ztratili přehled o své pozici, nechtěli si však ještě přiznat, že jsou ztraceni. I když tomu bohužel stále víc věcí nasvědčovalo.

Přes kámen k nim doléhal zvuk bušení, jako když někdo kutá do skály. Určili směr zvuku a pomalu se za ním vydali. Procházeli pod zemským povrchem, ztraceni v labyrintu chodeb. O několik odboček dál spatřili světlo lucerny. Zdroj byl pravděpodobně už za rohem, zde zněl i zvuk kutání nejhlasitěji. Nahlédli do vedlejší chodby.

Nestačili se divit, co viděli. Všude se to hemžilo důlními skřety. Všimlo si jich drobné stvoření, ještě menší než je trpaslík. Začalo hulákat na poplach, ihned tak zmobilizovalo všechny ostatní. Nyní se k nim ze všech stran přibližovali tvorové podobní krysám. Tělo měli malé a celé porostlé světle šedými chlupy, připomínalo tvar čtverce, nahoře vévodila rozměrná hlava, velká asi jako dvě třetiny těla. Stáli na hubených nožičkách s obrovskými chodidly. Ve svých tříprstých ručkách svírali zbraně. Kupodivu nebojovali s meči a sekyrami, místo toho popadli to, s čím uměli nejlépe – své pracovní nářadí, kterým výstražně mávali nad hlavou, kterou jim zdobily dlouhé špičaté uši, velmi podobné elfským.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru