Pravda kočičí

Na okením parapetu,

v podvečerním šeru, sedí kocour.

Dívá se dolů na ulici,

jak se ve světle lamp míhají lidé.

Sem, tam a zase zpět.

Hlavy sklopené v zamyšlení,

nebo snad jen pro to, že si nepřejí potkat známou tvář.

Co kdyby je také náhodou někdo poznal?

Co kdyby se s nimi chtěl někdo zastavit?

Co kdyby je prostě chtěl někdo okrást o jejich drahocenný čas?

Kocour sedí, naklání hlavu a pod vousy se usmívá..

Jen ať si pospíchají...

Jen ať utíkají...

Ať svými životy proběhnou bez zastávky...

Rovnou do náruče smrti...

Protože ta je stejně dožene všude... 

Zaství je klidně v půli cesty...

Ale mě ne, přátelé!

Mně zbývá ještě pět životů!

Protáhne se,

seskočí z parapetu

a líně se projde bytem.

Pak se v obýváku pod fíkusem schoulí do klubíčka.

A než s čistou hlavou usne,

napadne ho,

jak jsou ti lidé směšní.