Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jako dvě kosti

19. 09. 2016
7
5
835
Autor
Muamarek

 

 

 http://muamarek.rajce.idnes.cz/Vilnius_ve_slunci_se_brodici%2C_2016/#DSCN1595.jpg

 

 http://muamarek.rajce.idnes.cz/Vilnius_in_several_hours/#StarklterIII.jpg

 

 

 

Jako dvě kosti sluncem vybělené

na nichž již masa příliš nezbývá

dvojice věží nad krajem se tyčí

Chvěje se zlostí nebe, jež se klene

a které drásá bolest ze zdiva

s krutostí řeže větve bez jehličí

 

 

 Omítka spadla, kůže vydrolená

jen černí ptáci ticho naruší

v očích je díra, kterou prázdno plní

Máchnutí pádla, přeškrtaná jména

v oknech se ztrácí jizva na duši

zbytečnost svírá jako nahé trní

 

 

 Hodiny zmlkly, lebka vysušená

ručičku srazil čas, jenž ulpívá

na prahu zmatku, který zatím bobtná

Ve tváři scvrklý, ani nezasténá

nehledá azyl v síti pletiva

epitaf z drátků – opuštěná plotna

 

 

 Zlámaná žebra, rty jsou vytržené

jako ty dveře, jež děs zamyká

kostlivec bledne v temném zapomnění

Ve střepech žebrá touha, kterou žene

(jak v každé éře) černá panika

Noc vládne ve dne, den se na noc mění

 

 

 Stál jsem tam, němý

snad krok od kláštera

úzkost a jinak nic tam nevyvěrá

tváří v tvář zmaru nezbavím se trémy

 

Tělo má zbité

kostra bez života

asi si říká, kdo se to tam motá

aby si všiml, co je jiným skryté

 

 V temnotě světlo

Oheň Světlonoše

spaluje všechno, kam až Tvůrce došel

Zetlí pak totiž, co dřív vábně kvetlo

 

 Ptám se, co přečká:

„Zboří se, co staví

(nicota v nic se okamžitě taví)

člověk, jenž neví, že svět je jen léčka

 

 Hologram ze sna

z nesplněných přání

prach se zas na prach mění bez přestání

život je cela – pro někoho těsná“

 

 „Co se tu stalo?“

Vlastně sotva dutám

scéna je chmurná – hlava dávno dutá

To, co mě mate, mást mě nepřestalo

 

 Ozvou se skřeky

vyplašených ptáků

klovou tu tíseň, klidně, bez rozpaků

povodeň tíhy naplňuje řeky

 

 Střepy se sypou

všude jizvy, bída

toliko stín mi drze odpovídá:

„Vidí jen tmu ti, kdo se v světle rýpou“

 

 Jsou zkrátka místa

jež vás něčím straší

Ponurost, křivdy – prosby v Otčenáši

Někde ční kříže

bez doteku Krista

 

 

 

 


5 názorů

Muamarek
20. 09. 2016
Dát tip

JARUB: Díky za postřehy a zastavení, krásný den :-))))


JARUB
20. 09. 2016
Dát tip

Někde ční kříže bez doteku Krista... - jen tohle by mi stačilo. Ale je to proud obrazů, živých i mrtvých, v zátočinách podemílající a přes kameny valící se....až nevstoupíš dvakrát do stejné řeky...

*


Muamarek
19. 09. 2016
Dát tip

To je výborný postřeh, White - rušilo to tam - díky - už je použito :-))))

Diano - díky moc :-)))

 

 Mějte se oba krásně :-)))

 


Whitesnake
19. 09. 2016
Dát tip

Tvá typická... já se u tohoto typu snažím přece jen víc o sepětí archamismů s modernou, ty nu tuto techniku většinou rezignuješ... možná proto, že nechce jakýsi archeohistorický opar veršů narušit něčím cizorodým.

Mám jedinou výtku: 3. verš s uvozujícím "se" je slovosledně v pořádku, nicméně poeticky působí násilně. Zde sis mohl dovolit kupříkladu:

Jako dvě kosti sluncem vybělené,

na nichž již masa příliš nezbývá,

dvojice věží nad krajem se tyčí

atd

(samozřejmě klidně i bez interpunkce, jak jak to tam ostatně máš)

ale jen v případě, že bys chtěl eliminovat to "trčící" se

Mě tam vadí, tobě třeba ne

 

 

ale není to žádná povýšenecká (rozumb)rada, snad mě natolik znáš.


Diana
19. 09. 2016
Dát tip

Taková pěkná fotka - a tolik smutku? Nádherná, dech beroucí báseň! ***


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru