Ranyt: Proměna; Část LXVII.

Psychologická fantasy mapující cestu duše posednuté zapomenutým bohem.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Jejich kroky směřovaly ke druhé straně nekonečně velké podzemní prostory. Možná že se zde nacházel dokonce celý nový svět, jen už neměl žádné obyvatele. Chlapec nemohl zcela přesně říci, jak se tu cítí. Určitě to tady nebylo jeho nejoblíbenější místo, ale že by měl nějak stísněné pocity, to říci také nemohl. Ano, má strach z bestie, která jim znemožnila odejít. V nejhorším, pokud nenajdou jiný východ, budou muset počkat, než se vzbudí a odejde sama.

Ulice začaly být zaneřáděné sutinami. Zatím to ovšem nebylo nic oproti tomu, co je čekalo. O kus dále už skutečně museli přelézat jakési barikády z kusů kamenů. Navíc se podzemím začínal linout podivný nasládlý zápach. Přišel mu až podivně povědomý, byl cítit snad na každém místě, kde dlouho ležela mrtvá těla. Za všechny ty roky již ale nemohl zapáchat přímo zdroj. Musely načichnout stěny a vše okolo, jinak si nedokázal vůni vysvětlit.

Před nimi byl konec jeskyně. Vytvářela ostrý oblouk od stropu k zemi a uzavírala tak celé prostory. Mrtvolný puch na ně útočil stále neodbytněji. Navíc se museli složitě dostávat přes překážky, které ležely na cestě. Ke konci jim ještě zbýval velký kus cesty, stále se k němu však přibližovali.

Zodpovězení nejedné otázky se jim naskytlo až úplně vzadu. Čekali cokoli, jen ne to, co uviděli. U stěny jeskyně ležely hromady koster a jednotlivých kostí. Ty ovšem už dávno zapáchat nemohly, když ale byly čerstvé, zřejmě byl jejich odér tak silný, že zamořil celé okolí a dostal se až do samotných kamenů. Ostatky nebyly pokryty pavučinami, nebyly ani ohořelé, takže drak nemohl být původcem jejich smrti.

Paralyzováni hleděli na odpornou podívanou. U nohou jim ležely ostatky kdysi mocné civilizace. Stále však nevěděli, kdo a proč takový masakr způsobil. Na zemi pod kostmi byl jeden velký černohnědý flek, jenž kdysi zřejmě býval krví. Nyní již dávno zaschla a zanechala po sobě pouze toto znamení. Bohatě to však stačilo jako memento. Problém byl v tom, že nebylo jasné, co znamená – co připomíná, před čím varuje?

Na stěnu, u níž ležela mrtvá těla, někdo napsal vzkaz „barvivem“ pocházejícím zřejmě z tělních tekutin mrtvol. Vrstva měla takovou sílu, že za tisíciletí se pouze trochu oloupala, ale stále byla velmi dobře čitelná. Některé z těchto symbolů Cynar poznával. Nemusel se ani pokoušet přeložit další, aby pochopil význam zprávy. Byla zřejmě určena místním obyvatelům a vypovídala o trestu smrtí, další část znaků měla pravděpodobně varovat další.

Vše nasvědčovalo tomu, že místní utekli až sem, na druhou stranu, kde poté byli pozabíjeni. Proč by ale utíkali tak daleko od východu? Podle jeho mínění se další východ nalézal právě na této straně, jinak by sem zřejmě neběželi. Cynarovi muži prohledávali kamennou zeď píď po pídi, jestli nenajdou onen východ, jímž zřejmě chtěly oběti zmizet, ale na rozdíl od vraha či vrahů nebyly dostatečně rychlé.

Brzy si na levé straně všimli velkého otvoru. Spěšně se k němu vydali, doufali totiž, že je to východ. Skutečně byl, jenže projít jím se jim nanejvýš hnusilo. Táhla se za ním dlouhá chodba, stoupala a stáčela se. Vypadal téměř stejně jako ta, kterou přišli. Na rozdíl od ní však byla téměř neprůchodná. Měli ji totiž ve své „moci“ zesnulí. Kolem zdí jich byly navršené stovky a všude byl cítit pronikavý a silný zápach smrti; museli si zacpat nosy, aby se nepozvraceli.

Jedinou výhodou snad bylo, že mrtvolný puch přehluší jejich vlastní tělesný zápach a že drak, jehož nechali za sebou, je nenajde, alespoň ne po čichu. Ale ani to se jim nezdálo jako dostatečný důvod, aby do tunelu vstoupili. Knězi se tam chtělo snad ze všech nejméně. Ale měl zároveň jasno, že pokud nepůjdou tudy, určitě se ven nedostanou. Takže jejich ostatky se po čase připojí k těm, co tu už leží. Nebo skončí v žaludku plaza.

Nechtěl ani jedno, ani druhé, udělal tedy první krok. Pod jeho botami až příliš hlasitě křupaly kosti, jak je drtil na prach podrážkami. Musel dojít až k první zatáčce, aby se otočil a pobídl své muže. „Není to tak hrozné, jak se zdá,“ řekl s úsměvem. Jeho lež byla více než průhledná, přesto poslechli a vstoupili do chodby. Prvních několik kroků bylo nejtěžších, brzy si na zvuk lámajících se kostí i na odporný puch zvykli.

Ještě neprošli ani první zatáčkou, když si uvědomili svou strašlivou chybu. Nejbližší ostatky kolem nich se totiž začaly pomalu přesouvat a vyhrabávali se z nich dosud spící majitelé kostí. Všude okolo se probouzeli nemrtví kostlivci. Malá družina nemohla ani zpátky, ani kupředu. Rozběhla se tedy raději dál, jelikož proti náporu těl, která už minuli, by neměli pražádnou šanci.

 

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz

---