Živá a mrtvá poezie II. Emily Dickinsonová – V zahradě

Živá a mrtvá poezie II. Emily Dickinsonová – V zahradě

Aula 1994, překlad Eva Klimentová

Antologie podle vydání Emily Dickinson – The Complete Poems, Faber and Faber, London – Boston 1984. Zajímavostí i výhodou jsou některé básně v bilingválním uspořádání. Básně jsou místo názvů číslovány. Podle čísel lze usuzovat na selekci ze značného množství básní (podle antologie nejméně 1774).

Americká básnířka Emily Dickinsonová (1830 – 1886) vedla značně izolovaný život. Podle některých dohadů bylo příčinou její nepřizpůsobivosti lpění na nenaplněné lásce, na vlastní představě světa. Místo lidí preferovala kopce, západ slunce a svého psa.

Emily psala své básně v době, již u nás vytvářeli Ruchovci s o 17 let mladší Eliškou Krásnohorskou a před nimi své buditelské básně psala o deset let starší Božena Němcová. Emilyiny básně byly však publikovány až na prahu 90. let, kdy u nás působila Moderna. První ukázky překladů jejích básní u nás se datují k roku 1907 (tři básně v antologii Moderní americké poezie). Rozsáhlejší překlady přišly až po 2. světové válce. Vyšlo 5 vydání jejích básní v období komunismu. Soudruhům nevadilo, že se věnovala v básních úvahám o smrti a nesmrtelnosti, pochybnostem o Bohu, o lásce. Napočítal jsem dalších 6 překladů po roce 1989. Zdá se, že nadčasovost Emily Dickinsonové je nade vší pochybnost.

Je to v lehkosti i enigmatičnosti jejích básní. Věnuje se tématům a otázkám, na něž jsme dosud nenalezli, a zdá se nikdy nenalezneme, definitivní odpovědi. Formální ustrojení jejích básní bývá srovnáváno se starou čínskou poezii Lao’c nebo haiku. Pár ukázek…

 

305

 

Čím se liší zoufalství

a strach – přirovnat lze

snad zkázy okamžik –

a chvíli po zkáze –

 

mysl je hladká – nehybná –

tak spokojená je

jak oči, co na čelech soch –

vědí – že nevidí –

 

 

1013

 

Tys umřel – to je maličkost,

to svedl každý Řek.

Můj milý, žít, to stojí víc –

troufám si tvrdit, že –

 

smrt není nic, jen minulost,

co však znamená žít;

umírat mockrát, nečekat,

až uleví ti smrt.

 

 

1583

 

Dějiny sťaly magii,

však dějinám a mně

ke kouzlům stačí pouze to,

s čím denně žijeme –

 

1711

 

Tvář, v které není láska, zář,

ta zlá a ztvrdlá, pyšná tvář,

ta tvář, co kámen k ní

by snadno do páru šel dát

a byl by jako starý kamarád –

při prvním setkání.

 

1765

 

Láska je vše, co je,

toť vše, co o ní vím,

a stačí to, vždyť náklad je

úměrný kolejím

 

Pár ukázek, které jsem vybral, protože mne zaujaly ze dvou důvodů. Přišly mi typické pro Emiliinu tvorbu a současně mi připadaly nejpřijatelnější v mém současném uvažování o poezii. Mnohé autorky také dnes píší nevědomky jako Emily. Sbírku mám půjčenou z knihovny, nepřichází tedy dilema, kam ji po přečtení uložit. Ale kdyby toto dilema bylo nutno řešit, nevracel bych se k její tvorbě. Uložil bych ji hluboko do třetí řady vzadu. Jistě je dobré se informovat, kdo byla E.D. a co a jak napsala. Určitě její existence dotváří obraz ženského hnutí a ženského psaní. Ovšem její intimní laboratoř utrpení života mé vášnivé povaze nepřizvukuje. Na druhou stranu mi odhaluje a potvrzuje záhyby ženské jemnosti. Pro mé nároky však příliš snadno rozluštitelná a neproblematická.

Zdá se mi prospěšné občas Emily připomenout, aby se ukázaly prameny současné ženské obliby haiku. V tomto ohledu je Emily jistou esencí ženství, které je se sebou spokojeno. Není brutálním úsilím objevit v sobě rovnost s mužem, ale přesto s muži drží krok. Svébytnost ženství existovala vždy, jenom v různých dobách byla ze společnosti, ke škodě mužů, tu a tam více vytěsňována. 

---