Vraždící klauni

Karel seděl ve strážní budce u vjezdu do nemocnice a vyhlížel ven z okna.Jeho parťák Petr šel na obhlídku areálu a on zůstal v budce sám, aby otvíral závoru. Byl docela rád, venku lilo jako z konve a foukal studený vítr. Podzim jako když vyšije. Ještě, že jim šéf před týdnem donesl do boudy přímotop, jinak by to bylo k nevydržení. Sanitek takhle v noci moc nejezdilo a civilisté skoro vůbec, takže nemusel chodit často ven a zvedat závoru. Nechápal, proč to nemůže tady na Bulovce být už trochu zautomatizované jako třeba na Vinohradech. Tam se slouží o hodně líp. Automatická závora s vjezdem osobních aut je na stvrzenky a sanitkám se otvírá hezky zmáčknutím knoflíku z tepla vyhřáté strážní budky. Ještě že tady zaskakuje za kolegu jen tento měsíc a pak se vrátí do své útulné boudy na Vinohradech.

V dálce poblíž Pohotovosti zahlédl zavalitou postavu v pršiplášti. Petr se vracel. Slabá půlhodina a on obešel celý areál. Bylo to nějaké rychlé, nejspíš to nevzal moc poctivě. Tohle by mu na Vinohradech netrpěli. Tam se Standou hlídkovali poctivě. Chtěl u agentury dělat jen nezbytnou dobu a pak znovu zkusit přijímací zkoušky k policii. Sportuje jako ďas, fyzičku má lepší jak kdejaký sportovec, v každé volné chvíli střílí na střelnici a ty zpropadené psychotesty tentokrát také udělá.

Dveře se otevřely a Petr s poryvem studeného větru vrazil dovnitř.

„Strašnej nečas. Ven už v tomhle nejdu,“ sdělil mu naštvaně Petr a pověsil si promočený plášť na věšák u dveří. Pod nohama se mu začala tvořit zvětšující se louže vody. Vyzul si mokré kanady, vzal si své prochozené tenisky a tázavě se podíval na Karla.

Kartel mu chvíli opětoval pohled a pak mu to došlo.

„Jo, jasně, pojď si sednout sem k topení,“ zvedl se ze svého zahřátého křesla u přímotopu a přesedl si na druhou židli.

„Dík,“ odpověděl kolega a ztěžka dosedl na lepší židli. Uvelebil se pohodlně a vzal si rozečtené noviny.

„Dáme kafe?“

„Můžem, postavím vodu,“ odpověděl Karel a zapnul rychlovarnou konvici.

„Tady si klidně nabídni bábovku. Stará pekla a nandala mi toho s sebou strašně moc,“ vybalil Petr na stůl z tašky krabičku s pochutinou. Za chvíli se místností rozvoněla čerstvě uvařená káva a oba hlídači se spokojeně pustili do občerstvení a četby. Petr si bručel nad novinami a Karel se vrátil k četbě svého Kinga.

„No, to bych se posral, co se v tý Americe děje,“ podivoval se Petr nad rozečtenými novinami.

„Co se děje?“, zeptal se Karel a odložil na stůl zavřenou knihu.

„Začali se jim tam objevovat nějaký vraždící klauni. V různých částech země nějaký maníci, co se převlíkaj za klauny a strašej lidi. Snad dokonce nějakej někoho zabil. Hodně divný.“

„ Jo, to je tedy divný,“ přisvědčil Karel a podíval se na obálku klauna na své knížce. Že by tam taky najednou všichni četli To. Kdo ví, dějou se divný věci.

„Ty máš klaunskou knihu? Chceš bejt taky klaun a dělat v cirkuse?“ zeptal se Petr, když si všiml obálky knihy na stole.

„Ne, je to horor. Nechci být klaun. Máš, ale pravdu, že je to hodně tématický a podobný tomu, co čteš v novinách ty.“

„Děsný,“ podivil se Petr a začetl se do dalších aktualit.

Uplynula hodina a pak další a oba hlídači se postupně vystřídali v obhlídce areálu nemocnice. Pršet přestalo k ránu a oba spokojení, že přečkali službu bez jakýchkoliv incidentů, odešli s vycházejícím sluncem odpočívat po noční službě domů.

Karel dojel na Černý most a rozhodl se, že si ještě zajde do obchodu nebo fast foodu  na snídani. Procházel kolem prostranství před obchoďákem a všiml si, že zde zase parkuje množství maringotek a pomalu začíná růst cirkusové šapito. To zas bude kravál, že se ani nevyspí. Proč jim ten úřad pořád povoluje ten cirkus tady stavět. Stejně tam nikdo nechodí a je to zatracený přežitek. Vyhnal by je a už by je sem nepouštěl. To samé ty děsné zábavní atrakce, co tu jsou jindy. Cirkus a atrakce, posraný světský debilové. Všechny zakázat.

Procházel kolem maringotky, když se dveře prudce otevřely a ze dveří vykoukla oranžová hlava s obrovským červeným kulatým nosem.

„Nazdárek,“ zakřičel mu vedle ucha vysoký hlásek zmalovaného klauna v pestrobarevném úboru. Klaun vytáhl odněkud papírovou foukačku a na podporu svého pozdravu Karlovi zapískal přímo do obličeje. Karel ztuhl a sáhl rychle k pravému boku. Pozorně se podíval na to monstrum, co ho vystrašilo. Obyčejný klaun. Srdce mu bušilo jako o závod a v kalhotech cítil nepříjemně mokro.

„Seš debil, sem dostal málem infarkt,“ obořil se na klauna a ohnal se po něm rukou. Klaun uskočil. Z kapsy vytáhl modrý papírek a podával jej Karlovi.

„Volňásek,“ natahoval k němu ruku vysmátý klaun. Karel se pomalu zklidňoval a nevraživě si klauna prohlížel. Rudě zmalovaná ústa klauna neskrývala žádné jehličkové špičáky, ale obyčejné zuby. Bílá tvář a oranžová paruka s červeným nosem zbavovala klauna lidské podoby. Při bližším zkoumání si Karel všiml, že to je retard. Tvářil se nevinně a stále natahoval útlou ruku s lístkem k němu. Downům syndrom jak vyšitý. Karel mu vytrhl z ruky lístek, zmačkal ho a odhodil na zem. Otočil se a šel od maringotky pryč. Slyšel, jak za ním klaun poskakuje a fouká do foukačky.

„Jestli nepřijdeš, přijdeme si pro tebe,“ zapištěl na něj se smíchem klaun svým vysokým hláskem. Karel se otočil a viděl, že z maringotky vykukuje další klaun v bílém kostýmu, rozcuchaných červených vlasech a obrovských modrých očních stínech. Klaun mu opětoval pohled a nakonec na něj zlověstně namířil prstem.

Tak to je moc, říkal si Karel a zrychlil krok. Z nákupu nebude nic a do bufáče posranej taky nemůže. Zamířil přímo domů a snažil se uklidnit. Po ledové sprše si lehl do postele a vzal si ke čtení svou knihu. Pořádně si prohlédl obálku a pomyslel si, že ten klaun byl tedy přesný. Ne, číst si nebude, klaunů bylo dnes dost. Odložil knihu na noční stolek a po chvíli usnul.

Ze spánku Karla probudila hlasitá hudba. Chvíli si neuvědomoval co se děje, ale pak mu to došlo. Cirkus. Prospal celý den a cirkus právě spustil první večerní představení. Znechuceně zavřel okno a pustil si v televizi zprávy. Další snůška negativních věcí a hrůz z celého světa. Vida, dokonce reportáž o vraždících klaunech z Ameriky, přesně jak říkal Petr. Sračky. Přepnul na další kanál a další zprávy jiné televizní stanice. Opět podobné blbosti a tady máme další klauny. Klaun s nějakou motorovou pilou nebo jinou zbraní vyběhl z křoví na silnici a rozběhl se proti autu s mladými lidmi. Sakra, ten vypadá jak ten retard, co mě přepadl ráno, napadlo hned Karla. Další reportáž a klaun útočí na osamělou ženu na stanici. A další klaun a další. Ten svět se fakt zbláznil. Sahal pro ovladač, aby televizi přepnul na něco smysluplnějšího, když ho zaujala informace moderátora, že epidemie klaunů se přesunula do Evropy a pár výskytů bylo zaznamenáno i v Česku. No, to potěš, pomyslel si a televizi radši vypnul.

Natáhl se v obýváku na gauč a pustil se do čtení dalších kapitol hororového příběhu. Fakt, náhoda, skoro osudové, pomyslel si, když se mu začaly po půlnoci klížit oči únavou. Cirkusová hudba ztichla a svět se ponořil do nočního ticha.

Odpočatý se probudil brzy, nachystal si věci do práce a vyrazil do fast foodu. Na parkovišti vedle obchoďáku měl jediný nonstop otevřeno a tak to byla jasná volba, kde se nasnídat, když si včera nic nestihl nakoupit. Než došel k fast foodu, všiml si už z dálky, že je před vchodem nově instalovaná lavička se sochou klauna. Jak jinak, podělanej mekáč a jejich debilní klaun, mihlo se mu hlavou. Všude samí klauni. Ještě by mohli být ti dva šašci z cirkusu uvnitř a bude to tuplovaný. Trochu s obavou vstoupil a rozhlédl se. Nebyli tu. Objednal si, rychle jídlo sbalil a spěchal do práce. Nemohl si dovolit na dnešní denní službu přijít pozdě.

Dorazil včas. Petr také docházel a společně vystřídali noční směnu. Přes den by měl být větší frmol, ale zase to uteče rychle. Karel si oblékl uniformu a zkontroloval, jestli má nabitou pistoli a dobře uzavřený pepřový sprej. Petr pistoli nenosil. Jeho chyba. O to míň bral. Kdo má zbrojní průkaz a pistoli, má lepší peníze, to ví každý z agentury. Až bude u policie, bude pistoli nosit pořád. Kdyby měl psa, byl by na tom finančně ještě líp, ale holt nemůže mít vše.

Služba utíkala rychle, sanitky i návštěvníci nemocnice projížděli vrátnicí bez problémů a kupodivu se dnes ještě s nikým nepohádali. Lidé se s ochrankou rádi hádají, ale mají smůlu, protože nemají šanci vyhrát. On s Petrem jsou páni situace a jejich slovo je tu zákonem.

Klid ukončila operátorka dispečinku, když oznámila, že na gynekologicko porodnickém pavilonu je opilý tatínek a obtěžuje tam personál.

„Zajdeš tam ty, Karle? Já sem na ty rvačky starej,“ zeptal se Karla kolega.

„Jasně, rád,“ zaradoval se Karel. Konečně pořádná akce, pomyslel si. Opilce zpacifikuje a ukáže mu, kdo je tady pánem.

Rychlým krokem vyrazil na místo. Adrenalin v krvi stoupal, jak si v duchu přehrával možnou akci a jasné vítězství nad otravným opilcem. V spáncích mu tepalo jako o závod a krok se mu zrychloval. Do porodnice skoro doběhl. V recepci na chodbě spatřil pouze sestru, jak se sklání nad spícím mužem.

„Díky, že jste přišel tak rychle, ale už je vše v pořádku. Pán se trochu víc radoval z narození dítěte, ale najednou lehnul a usnul,“ sdělila mu s úsměvem mladá pohledná sestřička.

„Mám ho tedy vykopnout ven, aby neotravoval?“ zeptal se s nadějí v hlase Karel.

„Ne, nechce ho tu dospat. Kdyby dělal problémy, tak zavoláme,“ zklamala jej odpovědí sestřička.

Karel se naštvaně otočil a celý nabuzený odcházel pryč. To snad není možný, pomyslel si. Taková smůla. Mohl jsem tu sestřičku zachránit a třeba by něco bylo. Takhle mi to zpackat. Zas trčet na vrátnici a zvedat závoru, sakra.

Na stanoviště se vracel delší cestou. Nechtěl tam pořád sedět s Petrem, stejně si neměli co říct.  Když procházel kolem nízkého živého plotu, najednou jeho zrak padl na legračně pomalované vozidlo před dětským pavilonem. Dveře řidiče se otevřely a z nich vystoupil barevně oblečený klaun. Z druhé strany vystoupil další, menší klaun. Tohle vypadalo na ženu nebo dítě. Nikde neříkali, že mezi nimi nejsou také ženy a děti. Otevřeli zadní dveře dodávky a začali vyndávat různé věci. Menší klaun vytáhl několik nafouknutých balonků, které se mu začaly vznášet nad hlavou. Druhou rukou držel plynovou bombu. Větší klaun se natáhl hlouběji do prostoru a vytáhl nějakou černou věc. Karel zaostřil zrak a rozhodl se, že se podívá zblízka. Měl pravdu, klaun držel pušku nebo samopal. Je to tady, samopal a bomba. Hlavou se mu kmitly záběry z večerních zpráv. Vraždící klauni dorazili do Čech. Klauni zabouchli auto a vydali se do dětského pavilonu. Proboha, oni jdou zabíjet děti. Karel se rozběhl a začal si uvolňovat přezku přes pistoli.

Doběhl do nemocničního pavilonu. Rozrazil dveře do hlavní chodby a tam je viděl, jak kráčí k vzdálenému hloučku natěšených dětí.

„Stůj nebo tě zabiju,“ zakřičel na ně. Oba klauni sebou trhli a otočili se. Z jejich zmalovaných obličejů nebylo poznat jak se přesně tváří. Menšímu klaunovi, byla to přece jen žena, vyklouzly z ruky provázky a balonky se tiše vznesly ke stropu. Karel měl samým adrenalinem a rychlým během temno před očima. Zahleděl se na klauny blíže a zdálo se mu, že ten větší, muž, se začíná víc usmívat. Zvedá na něj zbraň. Ano, je to puška. Jde zabíjet. Ženská drží v ruce bombu. Bílý nápis TNT je jasné značení bomby. Musí jednat než ho zastřelí a nebo odpálí bombu. Vytáhl pistoli a bez míření několika dvou výstřely vypálil po obou klaunech. Náraz kulek oba odhodil kousek dál na zem. Padli a nezvedli se. Roky tréninku na střelnici se vyplatily. Na barevných šaškovských šatech začala pomalu převládat rudá barva. Klaun v pádu zmáčkl kohoutek svojí zbraně a velký projektil proletěl Karlovi neškodně nad hlavou.

Karel sklonil pistoli. Dech se mu zklidňoval. Nebezpečí pominulo a jak ho to učili, zkontroloval okolí a schoval pistoli do pouzdra. Všiml si, že děti a lékaři vyděšeně a hrůzou křičí. Zachránil je, dokázal to. Je z něj hrdina. Od stropu mu na hlavu začaly padat barevné konfety.

S kvílejícími brzdami a houkajícím majákem zastavilo policejní vozidlo vedle pestrobarevné dodávky s nápisem Zdravotní klaun.

---