29-11-2016

kolik je málo
když víc už je moc
víc než ti odpustí lásky si rozdala (šlapko)
a nevinnosti se navždy vzdala

a tak jako někdo doufat přestal
někdo měl štěstí a sám se probouzí
jen když ten druhej už dávno vstal
a přes stěnu slyšíš jak vyznávaj si lásku
jak navzájem se dusí
(shh, potichu, všichni ještě spí)

si prospal střední, ale iluze furt ti leží
u nohou svět, přitom sám si ani neuvaříš
(radši chcípnu hlady)

vady na kráse, když sundáš si ksicht
nebo tu faleš
pro svět buď krásnej, o všem nám pověz
o kolik jsi zase víc, lehčí o tisíc
o něco víc ubožejší
mozkový buňky v koupališti lží

a mezi prstama ti protek další den
zbejvá pár hodin, co můžeš bejt volnej
pak s lítostí vypneš tu sociální změť
a klepeš se, ať už můžeš to sledovat opět


usni a vstávej
snídej a dávej
všechno do života co nechceš žít
co nesnášíš
je ti na blití
že co děláš tě nebaví
a sotva jsi začal
chceš umřít
místo, kde žijem je šedý a smutný
všichni mlčíme, protože slova nás bolí
tam, kde bejvalo srdce, už není
ale my jsme s tím smířený



zbylo nám jen snění