Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

SE ZOROU RANNÍ MARNÁ POUŤ 1.

13. 12. 2016
0
0
615
Autor
b.l.moott

 

 

Dnes je dnes, poněvadž neděle.

Z tohoto ohledu vás proto nesmí překvapit, budete-li posléze číst na kterési následné stránce, že zítra už bylo včera, popřípadě předevčírem, ne-li dokonce ještě o den dřív.

Nebo, a například hned tady, že posledním, anebo filmograficky nad zapomnění významnějším, partem herečky Lídy Baarové byla v jejích pouhých devětatřiceti role starožitníkovy manželky ve Felliniho filmu Darmošlapové, zatímco já budu zanedlouho tvrdit, že ona se mi v tamtom filmu zhlédnutém před víceméně padesáti možná lety zapsala do paměti jako záhadná česká učitelka nikdy nevycházející z pokoje kteréhosi z hotelů provozovaných ve Felliniho rodném italském přímořském městě Rimini.

 

Ale abych v ději popostoupil, napíšu zcela stručně popravdě, že když jsem tamtoho středečního rána vstával k vlaku, který pozdější odpolední příhodou souvisel s takovýmito prolínáními kalendářových parametrů mého žitého času, nad severním koncem podélné siluety budovy českotěšínského nádraží ve směru od západu včera navštíveného města Plzně sotva svítalo.

 

Kdybych se však naopak byl potom na začátku první půlky následného odpoledne na samém konci mé prázdninové jednodenní zajížďky do Luhačovic vycoural od schodků piedestalu posledního tamního lázeňského pramene Rudolfova jen o pouhých pět minut dřív, neujel by mi posléze před očima zpáteční motorák. Tedy skutečnost čímsi jiným trvaleji věcně možná, z níž jsem takto shlížel jen na pouhé dvě červené každou prozatím známou gnoseologií neuchopitelně se vzdalující vlakové koncovky.

 

Jenomže to bych ovšem zase ještě o tři minuty předtím nepotkal narychlo na dvě tři letmá slova zážitek, jehož pro všechny jiné jen jakoby pouze mihnuvší se existencí jsem byl po pouhé hodině a posléze, naléhavěji, za pár dnů z důvodu nutkavě se opakujícího dojmu neodbytně vzpomínkového stínu vnucen ke psaní této povídky.

 

Pokud snad předchozím notně zpřeházeným dějovým souvislostem nerozumíte, ihned vysvětluji, že všechny dosud uvedené časové údaje jsou či byly odvozeny z předpokladu, že tuto povídku začnu psát hned ve čtvrtek ráno, jak jsem slíbil o den dříve odpoledne jakési jedné studentce divadelní vědy sedící naproti mně v rychlíkovém kupé, jejíž obličej, a zejména stejnost podoby oblouků příjemně hustých obočí v něm, mi připomínal dávnou tvář zcela jiné studentky; tedy té, o níž míním vyprávět svůj ještě o den dřívější úterní velmi stručný příběh. Který vlastní délkou dění původně zažité události na povídku snad ani nevydá, když dramatickými zvraty děje na místě samém rovněž nijak mimořádně nápaditý nebyl. Přičemž ani ono použité slovo událost pro vystižení jeho průběhu také nijakou zvláštní nápaditostí neoplývá, neboť například pro nějakého vnějšího pozorovatele mé chůze by se v jeho blízkém okolí ve chvílích mého úterního zhruba minutového zážitku nic nijak mimořádného nedělo.

 

Cítíváme se být spokojeni, shledáváme-li tu a tam, že svět okolo má pro nás srozumitelný řád.

Jenomže svět, ve kterém žiji, takový již málem sedm desetiletí není.

Trajektorie jeho drah, potažmo směrů, jimiž by mi mohl být pochopitelný, anebo jejich prostřednictvím alespoň přehledný, se ke mně dostavují později, nežli se přihodily. Navíc jen ve stavu jakýchsi jednotlivých nábojů mých původnějších dílčích předtuch souvislostí, které posléze zdánlivě vůbec nenastaly. Jimiž však ony řečené dílčí příčiny dávno prožitého, aniž bych jim snad v jejich důvodech nebo posloupnosti rozuměl, se mi jako zábleskem náhle vystoupivší z mé mysli stávají teprve až po letech najedenkrát srozumitelně známě reálné.

Vyvstanou odkudsi snad z mého zapomnění jako náhle se vyjevující jednotlivosti úplně snadných podnětů, jež jsem tehdy dávno ve své vlastní nejtěsnější blízkosti neviděl.  

Blízkost čehosi, co by mi mělo být pochopitelné v jeho přímém dění, je pro mě neviditelna, proto žiju odjakživa svůj všední život chudý na zážitky v poměrně natáhlém intervalu sebou průběžně si fantazírované vzdálené budoucnosti neopravitelně minulého, stručně řečeno.

 

Kdybych se v takových chvílí ocital například na jevišti, Příklady!, Příklady!, vykřikovalo by na mne obecenstvo jako na nějakého virtuosa drnkání na dvanáctistrunné ukulele; no, a já bych, bez ohledu na následné dupání všech nohou v hledišti, pro blízké naplnění takovéhoto příkladu poté nerušeně pokračoval v původním vyprávění, které jsem svou předchozí prozatím jiným jen sotva pochopitelnou vsuvkou v jeho plynulosti přerušil.

 

V jeho zdánlivé plynulosti, namítám ihned, poněvadž ten v důsledcích pro mne významnější příběh, jenž s tím zde mnou načatým jakýmisi prozatím neurčitelnými vnějšími okolnostmi nějak souvisí, se zatím děje kdesi jinde, a to nejenom proto, že mnou ještě nebyl napsán, lépe řečeno zapsán, jak by nad psací tabulkou skloněn precizněji vyjádřil, dejme tomu, po zhlédnutí podoby letokruhů čerstvě nařízlých beraních jater nějaký oněm podivným blízkostem čerstvě vstupujících dílčích tajemností světa intuitivně rozumějící dávnověký haruspik.

 

Ve správně psaném příběhu vybraně literární povahy nesmí až doposledka, na rozdíl od například story běžné televizní inscenace, čtoucí ani jen vytušit jeho závěr, neboť tento by neměl být zprvu, na rozdíl třeba od věštců, do chvil kterési vzdálené ozřejmující epizody znám ani tomu, jímž je psán.

 

Některé jednotlivosti, jež budu zanedlouho popisovat, jsem zažil sám coby jakési dílčí věrohodné dějové situace přímo na místech dějů samých, přesto musím tvrdit, že mi není znám závěr příštího příběhu ve smyslu čehosi jako pevné definice jeho v realitě ukotveného výsledku po lhůtě alespoň jednoho roku uplynulé od jeho téměř raisovsky realistického zde začátku, byť ve prospěch  předběžných předpovědí odhadovaných konců jsem dokonce případným zájemcům kromě letmé četby schopen poskytnout jimi kýženou průkaznost, když naštěstí mám průběh celé jedné příští popisované sekvence natočen videokamerou.

Tedy přesněji fotoaparátem, jehož dovednost optického zachycování pohybových sekvencí je jen jednou z jeho víceméně vedlejších funkčních součástí.

 

Okšírován tímto poznámkovým blokem japonského původu zavěšeným na krku jsem se tedy v polokožených keckách před létem koupených u Vietnamců pohyboval zdánlivě rychle zákulisní předměstskou ulicí se základním cílem splynout s prostředím a nebýt proto dotyčnou spatřen při plnění úkolu číslo dvě: s nepředstíranou nenápadností natočit jen tak od pasu či břicha okna, před roky natřenou venkovní zeď, tedy něco jako nezávazný kontakt mimojdoucího se žlutou fasádou průčelí patrového domu, v němž pár posledních roků kdosi časem mi vzdálený bydlí. Jenom takový letmý vnější dokument nebo neodeslanou pohlednici zprostředkovávající navenek vnitřní záznam zbabělosti, či jen omlouvající se zdráhavosti, vyplývají stejně tak z nevyřčené zvědavosti pospolu se sebeponižující  hanbou z čehosi minutého. Ve výsledku cosi takového jako sebe zahanbující příležitostnou bezdějovou soukromou utkvívající zážitkovou zmínku o kohosi mi nedostupné vnější i vnitřní existenci. Do níž jako ničím významný nemohu vstoupit, když komusi jinému po dlouhá desetiletí méně účastnému by stačilo v kroku zvolnit a ze staré známosti zcela běžně obyčejně špičkou jednoho prstu ukazováčku zamáčknout tlačítko venkovního zvonku opatřeného příslušnou vizitkou.

 

Ano, přiznávám, v jistém ohledu jsem až příliš zbabělý, maje v souvislosti s mou popisovanou úterní literárně bezúčelnou procházkou strach, dokonce v jejím stručném dění v představách průběžně prožívaje obavu, po téměř padesáti letech se s ní třeba jen na pár slov setkat – naposledy jsme se s dotyčnou viděli někdy v červenci zřejmě šestadevadesátého a mluvili spolu téměř celé jedno sobotní odpoledne o vzpomínkách pro nás oba snad prvotnějších, ovšem u každého už jiných.

Jenomže to tenkrát nebyla ještě tak stará, vymlouvám se a zbaběle předestírám v současnosti se nalézající bez zájmu okolí, na rozdíl od ní, na samém konci zástupu společenského ohodnocení, že při případném setkání by mi přišlo líto a zesmutnilo by mě až do mého konce, jak navenek je časem poznamenána dnes.

Onen zastírající základní důvod vytáčky, proč nechtěl bych absolvovat přímý děj setkání a uchýlil se k ospravedlňování zevními důsledky prošlého času a pouhé jedné cestě podél domovní zdi, však jen částečně souvisí s mou vlastní bezprostřední zdánlivě nepoznamenanou vnější trvalostí, poněvadž si ospravedlňující důvody mých obav z příznaků podob jejího zestárnutí pouze nalhávám v setrvalosti stavu nauzei nad životními výsledky samého sebe, byť stejně tak se stejnou upřímností platí, že ona sama je navždy jedině možně v mé paměti zachována coby existence jiná, počáteční se vším všudy.

Vždyť někdy vskutku občas dokonce ucítím její dívčí vůni, když se ke mně přes vzdálenosti času jako představa přiblíží.

 

Proto si přeji, aby to, co se mi v občasných chvílích osamění neviditelnou substancí připomínává jako iluzivní stav existence prožívané představy zvané mnou ona, anebo s podrobněji rozlišující jmennou identitou Vendula, takto netknuté časem a podobno dávno ztracenému suvenýru až do mé smrti kohosi zbaveného prestiže už zůstalo.

 

Přesto platí a neplyne z mé pýchy, že potkat ji dnes mimo vzpomínky navenek už znehodnocenu, připadal bych si o to víc navždy od takovéto chvíle starobou zdefraudován na duši i těle i já sám.

Následně udolán zastesklým smutkem dočista, ačkoli napohled zvesela víceméně každé druhé ráno až do zimy na asfaltu pod kaštany aleje natáhlé podél řeky běhávám nejméně osmistovku, nepiju od července devětaosmdesátého a nekouřím, hm, dobrých už deset tomu bude let.

Ačkoli životosprávě tělesné nevěnuji svoje základní úsilí, lichotí mi však, že při setkáních nikdo nehádá podle vzhledu mých sedmdesát, většinou tak o deset roků míň, s mladými holkami bych ale měl už v posteli asi problém, avšak ani v případě této výčtové jednotlivosti nehořekuji, vždyť nejinak jsem na tom bez ní býval, už když se mi psalo třeba čtyřicet.

 

Pod oblohou se sbíralo k dešti, když jsem s Japonci vymyšleným výrobkem seskládaným v kterési čínské montovně scházel po chodníku tamto první srpnové úterý kopečkem dolů k nejbližšímu rohu, navenek předstíraje, jako bych mínil hned v příští chvíli zabočit doleva s účelem pár kroky přejít ulici a za prvním nárožím se z prostředí zdejšího exteriéru vytratit.

Abych i přes stručnost cíle této své mise vytvořil zdání vypadat co nejnenápadněji, v tmavomodré mikině s fotoaparátem až někde na kýlní ploše pod žebry zapnutým k záznamu a jen tak ležérně obepjatým za krkem a spuštěně visícím na řemínku se žlutým logem výrobce, jak nosívají obvyklí turisté omšele se rozhlížející po okolí, vykračoval jsem místním liduprostým prostředím s takovou nenuceností, že nikdo vyhlížející zpoza záclony by na první pohled nehádal, že tu všem na očích o dva kroky před ním zrovna něco lstivě natáčím.

 

Přede mnou byl úkol přejít zcela ledabyle podél dveří domovního vchodu o dvou pískovcových schůdcích, zrovna v nichž jsem se nějakou náhodou s ní mohl na pravoboku srazit, vyhnala-li by ji třeba jakási obzvláště neodbytně nutkavě náhlá předtucha vyjít nečekaně na zápraží.

Původní zadání mého úkolu následně pokračovalo cílem podejít pod dvěma trojkřídlými okny jejího bytu v přízemí, s nabízející se velmi pravděpodobnou pohrůžkou, že z kteréhosi z nich by podle pravidla zákona schválnosti mohla kdykoli zrovna nade mnou vyhlédnout do ulice, aby vytřepla prachovku, a ač bych se přitisklý co nejvíce k míjené domovní zdi kvůli inkognitu klonil i sebevíce, nebo s rychlým vnějším půlobratem předstíral, že místem vlastně zrovna kráčím nazpátek špacírem od pláže zabahněného břehu nedaleké řeky, vykloněna nad parapetem z nadhledu zhruba sedmdesáti centimetrů nade mnou by mě určitě identifikovala podle jí odjakživa důvěrně známého mého beraního znamení, kožovitého výrůstku velikosti dvoukoruny na nejvyšším oblouku mé šedovlasé hlavy prozatím bez pleše, který já sám jsem kvůli pověrčivým obavám z rakoviny ještě nikdy neviděl.

Napadá mi proto, že při plnění podobných úkolů začnu na mých příštích výpravách nosit kvůli maskování nějaký příruční klobouk s co nejširšími okraji.

Neprší-li, přes hlavu přetažena kapuce mikiny by tady byla v předměstském prostředí po ránu v takových okolnostech nápadná zhruba jako na šešuli navázaný nějaký hidžáb pandžábsky cizokrajného turbanu…

 

Nebyl jsem prostě tak bláhový, abych si pro sebe nad obezřetnými kroky nepromítal stále nové reprízy poučení, že ke skrytosti čehokoli patří současná možnost objevení, přesto však s takovýmto popisem mnou uvědomované si situace bych ale asi neuspokojil členy přijímací komise divadelní akademie, kteří případným adeptům o studium dramaturgie rádi a s oblibou zadávají úkol napsaného vysvětlení, tedy čehosi co připadá neznalým pošetilcům až zbytně samozřejmě snadné.

Neboť může být něco jako úkol jednodušší nežli písemná etuda na zastřené téma svého druhu takzvaného rozřaďovacího chytáku, popisu kandidátem vypsaným narychlo a na pouhé stránečce odpovídajícího vyzvídajícímu nazpátek, jakou že dramatickou situaci uchazeč v životě již zažil?

 

Vždyť například ono v napětí dílčího strachu cosi zažívané a poté často shrnujícím slovem hodnoceno jako napínavé neznamená tentýž stav co dramatické, po němž se kohosi tázalo pohovorové zadání. Napínavost neznamená: dramatičnost. Proto, co se mne týče, nestavím se proti používání takovéto konkurzní praktiky, poněvadž v divadelnickém či teatrologickém smyslu nebo pojetí je ono dramatické čehokoli v našich všedních životech čímsi jiným, nežli jak jsou, nebo měli by být, členové přijímací komise schopni nahlížet a vypreparovávat prostřednictvím četby třeba již hned jen v prvních zněních dramatických textů – když v případě tady tohoto rozepsaného mého vyprávění, a tedy nikoli například přímého jednání, se prvotním účelem nejedná o nic takového jako ono drámo, jak bývalo pociťováno a vyjadřováno městskými hejsky v prvorepublikovém slangu, či dokonce, a už vůbec ne, o stav drama žádaný po adeptech ve slovním popisu zadání přijímací komise.

Přičemž pro účely filmového popisu, což neznamená totéž co popisu kinematografického, průběh líčení detailu mé úterní chůze dlouhé asi dvacet metrů by byl z důvodu zvýšení či dosažení příslušné dramatičnosti, popřípadě napínavosti, podložen, případně podmalován, hudbou.

Například zesymfonizovanou mnohohlasou skřípavostí připomínající zvuk zevnitř číhavě pomalu otevíraných dveří, kým jiným nežli gumotextilově vrásčitým kosmickým vetřelcem, jimiž by na mne z předměstského domovního vchodu, za trest kvůli mé případné zrovna zrovinka nyní rozevlátě nedostatečně soustředěné pozornosti, mohla dotyčná neviditelně číhající úkladně skryta v částečném stínku jeskyňky fádně nenápadného domovního otvoru napravo zrovna míjených vchodových schůdků nenadále vybafnout titulkem jak z obrázku komiksu.

Wow !!!

 

Obdobně bych se v této chvíli lekl na tomto opuštěném předměstí i zatím ještě nevýrazné vráskovitosti obličeje sebe sama, kdyby mi někdo nenadále položil beze slova zprava ruku na rameno a zleva podél krku nastrčil zblízka k pohledu zrcadlo.

 

Whem !!!

 

Psaní samo by zejména mělo být rozvažováním, nikoli jen pouhým košatícím popisem toho, co se původněji komusi běžně všedně přihodilo, poznamenávám po desítkách prošlých dnů od tamtěch trojích prázdninových příhod, zase ve čtvrtek, na konci jedné z korektur tohoto rozvolněného původně jednostránkového pondělního pokračování. Abych poté, zcela neovlivněn sumou vší této dnes sdělené poučenosti, poznovu z téhož opět stejně nulového stavu povědomí o výsledném rozsahu příběhové rozprostraněnosti mého budoucího vyprávění, mohl zítra popostoupit ve vzpomínání dál.

 

 

Pokračuji tedy v osnově doposud unylého děje uzlíkem navázaným až po následné mezeře několika prošlých dnů, samozřejmě oddílem od klasických časů zvaným kolize, jejíž zvyklosti snad zregulují volnoběh prozatím do všech stran v dílčích ambicích se přetahujícího textu; aby v důsledku nějak patrněji vyplynul důkaz dalšího vstupujícího tvrzení, podle něhož případná situační dramatičnost popisu zásadně přispívá k hodnotě pasivní četby, dokonce zájem o ni i prožitek z této násobně množí i skokově zvyšuje.

dná dramatičnost přispívák hodnotě  navěším těch 50 už asi nakomusi a již jen v prvních n i já sám.:

Uvědomována si však, či je-li předchozí poučka kýmsi cíleně navigována zištně, dokonce výdělečně zneužívána v takovéto snaze po vystupňovávání příběhového napětí a tak s vypočítavě ziskuchtivou razantností kormidlována vpřed, píšící se mění v hlučící velkoobjemovou buldozerovou radlici navršující příběhu do cesty stále nové a zdánlivě co nejvíce zprvu neschůdnější překážky.

Ač hodinami školních povinností odnepaměti účelově navyklý na takováto dostižiště dokonce plná zrádných příkopů neoranic a neodhadnutelných zábočí různoběžných levoboček přisleplých odboček málo známých nebo ještě prozatím vůbec nevzniklých slov, při jejich zdolávání pouhou četbou běžný čtenář povětšinou nevytuší úskočnost nástrah všech oněch podivuhodně setkaných příběhových apelů pouhých jen v podivuhodných řádech shluklých slabik a hlásek, z nichž jsou složeny dílčí pasáže takto nadbytně napínající původní střídmá vyprávění.

Obdobně jako mu při pouhém jen prvním pohledu začasto v pisatelem úskočně nastraženém pletivu zastírajících vedlejších zmatků unikají nebo dokonce zanikají všechny ty možné náznaky dílčích poselství magických vábení a zastřeně esoterických znění odehrávajících se uvnitř pod povrchem tkání obdobně vnitřně tajemných sousloví tvořících vnější podoby týchž potištěných stránek.

 

Ve stavu takovéhoto matení pro autorovo vypočítavé zdržování navíc ještě často sveden k roztržitosti a v důsledku nesoustředěn, případné nepřímé výzvy takovýchto nabádajících vzkazů ke spoluúčasti v navazujícím konání jako jeho nutné povinnosti přehlédne.

 Není divu, když oněmi naježenými nástrahami lacině se vbízející napínavosti leckterých psaných vyprávění bývává tato kořistnická prvotnost čtenáři naprosto zastírána, neboť v účelu především rekreativnosti jej odrazuje od onoho čehosi, jež je možno nazývat co nejvstřícněji spolupracující dělností.

 

Takto obluzen, nesměřován k účelu, kromě občasných pomočování vylučuje nebo pomíjí, a není divu, běží-li zneužívaný zrak táhlé hodiny stránkami koridorů překážek nachystaných spisovatelských tankodromů jako pásmem kýmsi ziskuchtivě vymyšlených kamufláží inscenovaných přestřelek i naschvál šálících útesů na pohled zdánlivě nezlezitelných stěn krkolomných soutěsek nepřístupně obklopujících uvnitř za co nejpříkřejšími srázy mělčiny břehů pevninského moře s naprázdno zanikajícími odlivovými příboji jinak všednodenně žité nudy, kterou bývá čtoucímu zmámenému zneužitou napínavosti v polobdění zejména plouti. Proto nezbývá našinci, ve prospěch takto zlovolně zhypnotizovávaných, nežli jim z takovéhoto zmámení dáti milosrdně procitnout a sešlápnutím pedálu doposud nezastavitelným tryskem rozvíjený rychloběh dějícího se příběhu plného akčnosti ztížit nebo ztišit doposud navenek projevovaný čtenářský potenciál jakousi povinně retardující odbočkou.

 

Na druhé straně ale nezasáhnout do děje naskytnuvší se příležitosti, nějak ho neinscenovat, nevystupňovávat nebo neovlivňovat aktuální zatím jen samovolné dění k pozdějšímu textovému užitku, může ovšem obdobně být již nikdy nenapravitelnou chybou, jak se přihodilo přímo mně o pouhý přesný den později, tedy hned ve středu pětadvacet minut před patnáctou hodinou málem na samém už konci venkovsky komorního prostředí vzpomenutých již lázní Luhačovice, kdy na zpáteční cestě k tamnímu nádraží se mi vstříc zjevila dívka s asi deseticentimetrovým culíkem staženým gumičkou z pečlivě vyčesaných světlých vlasů, oblečena do volně splývavých šatů v tónu barvy kteréhosi z odstínů výrazně načervenalé oranže.

 

Ubírala se s volnými pohyby paží podél těla naprosto neokázale po asfaltu ulice mimo nelázeňsky hrbolatý chodník, zatímco já, nazut v týchž vietnamských polokeckách jako včera, jsem obdobně nezákonně šlapal okrajem vozovky podél protilehlého víceméně stejně zvlněného tretuáru, přesto při míjení mi její tvář připadala natolik samozřejmá, že jsem si při prvním pohledu pomyslel, jestli se snad nejedná o nějakou známou herečku nebo modelku, třebaže se už roky na vůbec žádné televizní programy nekoukám.

Přesto jsem jakýkoli ostych i vůči kterési případné celebritě nepociťoval, a proto jsem mimojdoucí po svém zvyku nahlas pouhou větou shrnul, že jí to jako jediné v celých lázních sluší, čemuž se potěšeně zasmála a polohlasem špitla dík.

 

Kdyby snad dotyčnou osobu podle tohoto mého návodu nebo po související výzvě vyřčené vzápětí kdosi poučen předchozí četbou někdy příště v můj prospěch hledal, dokonce se ji opravdu snažil nalézti ne pouze inspirován výši sumy, kterou pro takovýto účel ještě vypíšu, jeho zatímní znalosti cíle rád doplním o popis jedné jiným víceméně pomíjivé maličkosti, kterou ve mně vybudilo naše míjení ve vzdálenosti sotva třímetrové: onen mimoděčně pozvolný přechod od jejího magazínově pohledného anfasu k cosi obdobného slibujícímu levému profilu, kdy já se zastavil a ona šla dál a v takto vzniklé panoramě mého pohledu se pořád usmívala s doširoka rozevřenými rty, jež ovšem díky jejímu postupnému pohybu mnou teď zřeny už v obličeji viděném ze strany odhalily jeden její kosmetický nedostatek.

 

Na jedné tváři současné dva opaky.

Tradice starořecké divadelnosti nebývají někdy dnešním časům zas až tak nekonečně vzdálené…

 

Onen nyní překvapivý a náhle poněkud děsící boční pohled na její levou horní čelist nepopíšu přesněji, než že se mi při něm náhle vybavila jedna dávná Halasova báseň, balada o jezdci a smrti, té zřené v poslední její podobě, jakou si dlouhá desetiletí přeji na samém mém konci zahlédnout i já, neboť pevně rostlé zuby mnou míjené zevnějškem opravdu jedinečně okouzlující mladé ženy vystupovaly nad růžovost dásně, nějak jako samovolně obnažující se zubní krčky se tomuto defektu na kráse mezi dentoalveolárními specialisty říkává, v důsledku čeho dotyčný popisovaný pohled vnímavějším napovídá či připomíná ozubení čelisti zasazené v lebce kostlivcově.

Zachytil jsem tedy možná letmo dojem přede věky nazývaný memento mori, když daleko opodál vzdáleně od venkovanské samozřejmosti luhačovické lázeňské kolonády, na pozadí paneláků lázeňského již předměstí, mě onehdy možná potkala, aby se mi naznačila nebo dala poznat jako letmý závdavek nebo zhmotnělá předtucha, moje krásná příští smrt.

 

Pokud snad kdo ze čtoucích s mým předchozím shrnutím v základním předpokladu nesouhlasí, není přece v souvislosti nic snadnějšího nežli dotyčný přelud jako důkaz jeho fyzické živosti in natura vyhledat, možná i dovést, nebo i třeba jakkoli vzdáleně, coby osobu zcela přirozeně nepověrečně živou, ve prospěch podobné nevyjasněné causy hltající veřejnosti, nějakým jiným způsobem předvést a představit.

 

V důsledku jejího zveřejnění následně opět nemilosrdně omezit přístupnost a vyhoblovanou čtivost navazujícího příběhu, na dlouhé minuty nuceně dávat nahlédnout za kterýsi protěžemi a mechem pokrytý čedičový ostroh za soumraků světelkujícími lišejníky porostlého hraničního útesu běžné turisty nudící laguny a jakýmsi pro spokojenost pasantů zcela zbytným líčením obyčejnosti místní ošuntělé vegetace poznovu mudrovat a prudit. Popřípadě chvat týdny budovaného napětí záměrně oddálit ještě jinak, zadrhnout, odložit nebo odvést vyprávění zpomalujícím psaním do jiného, a zejména tempem povlovnějšího, řečiště, nechat ve zbytečných oklikách čtenáře oddychnout, pousnout, oslintat si v polospánku bradu, dokonce zatím přečtené zcela zapomenout, aby se kvůli popozapomenutému předchozímu smyslu a jeho poztráceným souvislostem musel zásluhou jeho vlastní nepozornosti navracet k lajdácky odbytému minulu prvního oznámení nabídky částky věna jednoho milionu vyskládaného po mém konci ve státovkách tuzemské měny na kterémsi bankovním pultu.

 

 

.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru