Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

V nemocnici VII. - Oběd

14. 12. 2016
1
7
678
Autor
Jarrda

No, to jsme rádi, že tě zas vidíme, uvítal ironicky pan Votoček Cikána a nervózně si pohladil čerstvě povlečenou deku.

 

„Že jo. Já si taky říkám, že se už nemůžete dočkat. Zahejbal šibalsky Cikán obočím a podíval se na mne. „Kámo, jak jsem řek tam na ty chodbě, když mi dáš dvacku, ukáže ti moje stará pičku. Odpoledne za mnou přijde. A je to kus baby. Fakt, nekecám! Sami uvidíte.“ Rozhlédl se po všech, ale očekávaných ovací se mu nedostalo.

 

Jéžiši Kriste! Co se tu bude ukazovat?“ Sprásknul ruce pan Neuman a zakroutil hlavou. Brada se mu celá rozklepala a z horního patra mu sjely umělé zuby. Dvěma prsty si je zasunul zpět a rukávem od pyžama si otřel zalepené ústní koutky. „Tady na našem pokoji?“

 

Ano pane. Přivedu ji sem na pokoj. Však počkejte, jak budete mrkat. Je to pěknej kus baby. Však mi taky dává pěkně zabrat, mrška jedna.“ Přistoupil k jeho pelesti Cikán, aby si u něj posichroval dvacku. „Kolik mi dáte dvacetikorun, tolikrát vám ji ukáže. A protože ste mi pane takovej sympatickej, tak od padesátky vám dám slevu z dvacky na patnáct. To mrkáte, jak jsem dobrej kšeftman. Co?“

 

Jindra se posadil na posteli a podrbal se na chlupech pod krkem, co mu čouhaly z andílka. Šňůrky, které měly sloužit jako zdrhovadlo, byly tak seprané, že z nich zůstala jen jedna, která bezvládně visela. Nalil si do skleničky na svém nočním stolku čaj, napil se, pár vteřin si rovnal v hlavě co právě slyšel a pro jistotu se zeptal: „Co a kdo tu bude ukazovat?“

 

No moje stará ti ukáže frndu. Ale jen za dvacku. Jen za dvacku, levnějc to dát nemůžu. To bych fakt šel s cenou hodně dolu. Jen tady tomu pánovi dám slevu. Je to přeci důchodce a vy chlapi vyděláváte. Vy na to máte.“

 

No dobře, ale to by mělo být spravedlivý pro všechny důchodce. Tady panu Votočkovi je přes sedmdesát a má tedy na tu slevu taky nárok. Nebo ne?“ Ukázal jsem rukou na postel, kde Votoček ležel.

 

Jo. To tak. Bude tu ukazovat to... to hambatý... a zkroutí se mi z toho cévka. Na to sem tak zvědavej. Jsem rád, že mi to v pohodě odtejká a na takový kraviny nemám ani pomyšlení. Nepotřebuju, aby mi za prachy někdo něco ukazoval. Hele, nedělejte si ze mne, ze starýho dědka srandu!“ křiknul na mne rozčilený pan Votoček. Aby svá slova zdůraznil, mávl ke mne rukou a dodal: „Po obědě se na mne přijdou podívat vnoučata s babičkou. Ať vás ani nenapadne tu organizovat ukazování nějaké pičky. To by tak chybělo. Jsou jak z divokej vajec. Nezaklepaj, vlítnou sem rovnou do nějaký úchylárny.To by tak scházelo. Ježišikriste, to by mi tak scházelo!“

 

Když nechcete šéfe, nechte bejt. Nemusí to ukazovat zrovna vám. Tadyhle chlapi se rádi podívaj,“ odsekl mu Cikán a mrkl na mne a na Jindru.

 

Já jsem byl ticho. Věděl jsem, že jakýkoliv protest proti němu je marný. Stejně se to sveze na moji hlavu a každý si pomyslí, že jsem ho k nám na pokoj přivedl já. Přitom to nebyla pravda. Sám se na mne nalepil na chodbě, vyčíhal jak jdu na pokoj a přilezl sem, aniž bych ho zval. 'Kurnik, proč já mám takovou smůlu, že se na mne vždy nalepí nějakej potrefenec,' zaklel jsem v duchu.

Já jsem rád chlape, že mám pytlík po operaci v pořádku bez komplikací a je v klidu. Jako chlapovi ti nemusím vysvětlovat, že nějaké vzrušování pinďoura by mi mohlo zkomplikovat hojení stehů a prodloužení pobytu v nemocnici. Já chci jít co nejdřív odsud domů,“ vysvětloval jsem Cikánovi, který se na nás koukal jak bacil do lékárny.

 

Však klídék. Kamaráde, klídék. Nerozčiluj se. Počkéééj, až ji uvidíš. Je to suprová kost. Je tak pěkná, že od ní musím každýho odhánět. Jedinýho chlapa, kterýho s ní nechám o samotě, je můj brácha. Ten by se ji ani nedotknul. Ani mýmu fotrovi bych ji nesvěřil. Tak si toho važ, že budeš moct vidět pičku takový kosti. Až se tu objeví, budeš slintat, jak slimák na betóně. To ti garantuju. Na ten tvůj bolavej pytlík, to bude potěšující balzám.“ Zvedl prst do výšky a vytáhl ke mně obočí. „Ale to vám říkám. Můžete se jen podívat. Žádný osahávání! Ani kdyby ona chtěla. Jinak vám píchnu kudlu pod žebra. Já se s nikým nemažu. Chlapi vod nás se na ni můžou taky podívat, ale ruce při tom musej mít v kapsách.“

 

Oknem do pokoje vlétla včela. Udělala kolem nás kolečko a usadila se na pelesti moji postele. Aniž by tušila, svým příletem odlehčila napjatou atmosféru mezi námi a Cikánem. Na to jak měla na nohou obalené košíčky žlutým pylem, si to pěkně štrádovala a prozkoumávala neznámý terén. Chvíli jsem ji pozoroval, jak tykadlama ťuká na loupající se nátěr pelesti. Pro jistotu, aby mi nezabloudila pod deku a nedala žihadlo, jsem vstal, sáhl jsem si mezi nohy a vyndal zteplalý obklad a položil ho na noční stolek. Pantofle ani župan jsem na sebe nebral. Neby\lo potřeba. Bylo teplo a chůze bosých nohou po podlaze osvěžovala. Ani mi nedalo moc práce ji chytit do kapesníku a přenést k oknu, kde jsem ji vyklepal na parapet. Dole před budovou se právě bavil zřízenec s nějakým pánem. Nechápavě při tom krčil rameny a něco vysvětloval. Nebylo mu zcela rozumět, ke mně nahoru do druhého patra dolehlo jen pár slov, ze kterých se dalo usoudit, že něco hledají. Rozhlíželi se kolem a ukazovali na chodník. 'Aha, to asi hledají tu tašku, co tam zůstala ležet, když vystoupila ta stará paní ze sanity. Tu už někdo sbalil a ukradnul,' napadlo mne, když spolu zašli pod stříšku, nad vchodem. Pár vteřin jsem koukal ještě ven a spatřil starší paní, jak vyhodila něco do odpadkového koše a pokračovala dál k hlavnímu vchodu areálu nemocnice. Za ní vyšel mladý zřízenec s černým kufříkem a vzal to rovnou přes trávu k protější budově, kde je laboratoř. Pohlédl jsem do dálky, na zlatavé pole řepky a řekl včele: „Tak až tam jsi nasbírala ten žlutý pyl, tak rychle se snůžkou do úlu.“ Malinko jsem ji prstem popostrčil a sfoukl z parapetu. Ta to nečekala, ale po dvou přemetech vyrovnala balanc, zvedla vejšku a odletěla někam za svými.

 

Co nasbírala? Nenasbírala, přinese mi cigára. Nakázal jsem ji, aby sebou mrskla, že do oběda si chci zapálit. Do večera čekat nebudu. To by tak hrálo, aby žena neposlouchala chlapa,“ zahartusil Cikán a nepochopil, že mluvím k včele. Sedl na okraj mé postele, utáhl si povolený pásek od županu, na kterém se mu houpal zavěšený plný pytlík, to jak to do něj odtékalo z cévky.

 

Nechápal jsem, že s tím raději neleží na pokoji a zas tu otravuje. Už jednou ho žákyňka odvedla pryč. Na jeho místě bych ležel, aby se mi to lépe hojilo. Jenže je mu tu asi zas tak špatně není a o nic mu nejde. Najíst dostane, do práce nemusí a běží mu placená nemocenská. A pokud nemá nemocenskou, jistě si vydupal nějaký přídavky. 'Kurnik, Vlastiku! Nech tech xenofobních myšlenek. To není tvoje věc. Sám koukej, abys plnil, co máš a dostal se odsud rychle ven. O druhý se nestarej!' napomenul jsem se v duchu a podíval se na Cikána, co se mračil, jak čínskej bůh pomsty. Chtěl jsem ho pod nějakou záminkou dostat z našeho pokoje pryč. Pohled na masivní hodinky na jeho zápěstí mi dal nápad: 'Oběd. Jasně odejde sám pod záminkou oběda a bude od něj klid. Nevěřím, že na pořád, ale aspoň na nějakou chvíli.'

 

Hele kuliferdo, za chvilku bude oběd. Měl bys sis ho pohlídat na svým pokoji. Když tam nebudeš, může ti ho někdo vyměnit, nebo i celej sníst. V nemocnici nejsou porce velký, skoro každej chlap tu hladoví. Některej z tvých spolubydlících, by tvé nepřítomnosti mohl využít a připravit tě tak o jídlo,“ zkusil jsem to na něj.

 

Já mám tak o jídlo strach. Stejně se to tu nedá jíst. Stará mi přinese prachy a já si zajdu dolu do bufetu, tady ty blafy jíst nebudu. Já si to můžu dovolit. Já na to mám. Já si na to dokážu vydělat!“ zvolal, jednou rukou se opřel o pelest mé postele a tahal si triko dál. „Já, starej Cikán na to peníze mám. Uživím sebe, ženu a svejch šest děcek. Hele těmahle rukama je uživím.“ Napřáhl před sebe dlaně jako důkaz.

 

Když to pan Votoček slyšel, otočil se k nám na posteli zády a dal tím najevo, že je lepší mlčet, nevšímat si ho a hledět si jen svého. Pan Neuman, si odhrnul deku, protože mu bylo teplo, zaklonil hlavu a s rukama v podpaží se díval do stropu. Jindra, ten jak slyšel, že se bavím o obědě, vstal, vytáhl si z nočního stolku příbor a sedl si ke stolu. Já jsem nevěděl, co na to Cikánovi odpovědět. Jen jsem tupě zíral do své deky s přáním v hlavě, aby tu už ten oběd byl a my se ho zbavili. Nepřál jsem si to ani pět vteřin, otevřely se dveře a v nich se objevil dvou patrový vozík, který tlačila sestřička se sanitářkou.

 

Sestra vytáhla seznam a sanitářce předčítala: „Tak trojku tu má pan Strnad, Votoček a Nováček. Devítku dejte támhle panu Neumanovi.“ Postupně na nás ukázala, a rajonářka vzala tři tablety s trojkou z vozejku a položila je na stůl. Čtvrtý tablet s devítkou dala na stolek k posteli pana Neumana „...a co vy tu děláte?“ přejela pohledem sestra Cikána a oči ji zůstaly stát u jeho zavěšeného pytliku u pasu. „Vy, hybajte na svůj pokoj. Teď je oběd, po obědě bude klid. Tak žádný cestování. Hezky bejt v klidu. Oběd už máte tam, tak se běžte najíst. Po obědě vám vyměním pytlík, je zas plnej a musí se poslat do laboratoře. Taky se na vás ptala nějaká paní. Na pokoji jsem vás nezastihla, tak jsem ji řekla, ať mi zbytečně nechodí po oddělení a počká v čekárně. Až se najíte můžete jít za ní. ...ale nezapomeňte se za mnou stavit na sesterně pro ten novej pytlík.“

 

Cikán se nafouknul, ale sestru poslechl. Protáhl se kolem vozíku a bez řeči zmizel. Na všech bylo vidět, že si oddechli, že to šlo hladce, bez remcání. Když odešla sestra se sanitářkou rozdávat obědy dál, začali jsme v klidu jíst. K obědu byla svíčková. Na to, že to byla nemocniční strava, tak se jim povedla. Omáčka lahodila s knedlíkem a maso se rozsýpalo. Všichni jsme si pochutnávali, až na pana Neumana, který jako diabetik, dostal malou porci brambor a vařenou brokolici, omaštěnou rostlinným máslem. Prskal u toho a vztekle sekal nožem do brokolice, až mu lítala z talíře. Mrzelo ho, že nedostal svíčkovou stejně jako my, o které prohlásil, že je pro něj královnou české kuchyně. Jindra, který dokázal jíst, jak kanadskej dřevorubec, ho napomenul, aby jídlo nekazil, že si po něm tu brokolici klidně vezme. Pan Neuman, mu odvětil, že mu svou porci nedá a snědl z ní asi třetinu. Pak po malých kouskách ukusoval párátko a demonstrativně je plival do talíře. Když se vzteku nabažil, vyndal zuby, olízal je a strčil pod polštář. Když jsme se najedli, zalezli jsme do postele a čekali kdo bude mít první návštěvu.


7 názorů

Jarrda
15. 12. 2016
Dát tip

Gora: Pomalu tam soukám další části.


Jarrda
15. 12. 2016
Dát tip

Já ti děkuju medvěde, ale podezírám tě, že je to buď soucit, nebo na revanž. ...a to se nepočítá.


Gora
15. 12. 2016
Dát tip

U mne to soucit není, jen čekám s hodnocením...co bude dál?!?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru