Jsem už starej

Dorovnávám plátky šunky na porcelán. Pak ještě dva  druhy  krájenýho sýra a příprava na zítřejší snídani bude hotová.

„Holkýýý už jste viděly jak se krájí ananááás?“ vytahuje se na dvě učenky mladej kolega. Je to taky ještě mládě. Takovej hubenej cvrček. Mohl bych mu dělat tátu. S tím neustálým vytahováním mi leze na nervy.

Učenky mlčí a jen se na něj koukají jak na svatý obrázek. Myslím, že asi jsou na šampónky..

"No tááák holkýýý. Jak jsem vám to ukazoval posledněěě. Dávaly ste snad pozóóór nééé?“

„My jsme to ještě nedělaly. Jsem tu poprvé,“ odvětí ta pihovatá

„Nekecéééj. Já jsem vám to posledně ukazovááál. Nebo ti dám z praxe čtyři mínůůůs.!“ Zvedne šampónek v ruce ananas nad rameno a houpe se v bocích.

„My jsme tu opravdu poprvé.“

„Nesééér a masti si pro nůž a ukaž mi jak sem vás učil krájet ananááás.“

Cítím, že to mladej nějak nezvládá. Nepletu se mezi ně a dál si rovnám růžové plátky šunky.. Je to jeho boj.

Přijde k nám kolega a žádá o pomoc přecedit omáčku. Šampónek s ním odchází do druhé místnosti kuchyně ke sporáku.

„Pane, prosím, než se vrátí, neukázal byste nám, jak se to krájí?“ Usmějí se na mne pihovaté tváře.

Pokládám šunku a na vedlejším stole jim ukázuju jednoduché odkrojení slupky, dělení na osminky a vyříznutí tvrdého vnitřku. Jako bonus jim předvádím skládání kousků do ozdobného tvaru gondoly. Jen co děvčata vyhodí slupky a utřou stůl, je tu šampónek zpět..

"Nooo, to jsem vás to pěkněěě naučil. A pak že jste to nikdy nevidělýýý.“

K sakru ten mladej frajírek mne sere. Asi jsem už starej