Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mrazivý úplněk

26. 12. 2016
8
17
2723
Autor
revírník

 

Ještě večer doma prožívám nezvyklou, až nechutně nepatřičnou lehkost. Postojím pod barevným nebem a atmosféra je tak průzračná, že když v hlubokém soumraku zapadá za lesy blízká Venuše, probíhá ten západ, jako by opožděně zapadalo ještě jedno malé slunce, kulaté, unavené, rudé.

A potom – u­prostřed noci se probudím a­ nemám v sobě nic, jen dusivé prázdno.

Proč?! Proč proboha, když je po všem a měl bych se zklidnit.

Právě proto, že je to pryč, že všechno ostatní na polesí teď poběží podle plánu. Až ráno vstanu, stačí to jen popostrčit a pak trochu pohlídat, jinak si dělat své, je toho také dost, ale teď už ne k neunesení. Bez té poslední přítěže jsem až neskutečně bezstarostný. Jako by mi ten včerejší stres najednou scházel.

Prudce se otočím. Žena vedle mě se pohne. Položím jí ruku na rameno a nutím se do klidu. Ona za chvíli znovu usne.

Právě proto, přemýšlím nespokojeně, právě proto, že ten můj pomatený mlýnek teď nemá co přemílat, musím si problémy vymýšlet. Nemůžu bez problémů žít.

Nesmysl, není to jinak? Nečekám stále něco, co si neumím představit, nějaký zázrak, který se stane a já budu teprve spokojený sám se sebou, odlehčený od všech fantasmagorií, které mi berou sílu a chuť dokázat víc? Copak to může pocházet jen z té houpačky, kdy jsem jednou pracovně přetížený a podruhé bych si lehkostí výskal a než se k něčemu užitečnému dostanu, už se zas houpačka vrací? Je to jen proto? Nebo čekám opravdu na zázrak? Je vůbec na světě trvalé štěstí, trvalá spokojenost?

Ležím a dumám, ale nic nemůžu vydumat, kdybych se rozkrájel.

Vždyť já na ten zázrak čekám, vím najednou s jistotou. Stále se mi zdá, že nejsem s ničím hotov, stále si namlouvám, že to, co je, je jenom provizórium. Ano, provizórium! Kdy už skončí, kdy začne život?

Ale vždyť já se obelhávám! Ještě stále, ještě ve věku, kdy šediny už propukly naplno, si namlouvám, že život, ten pravý, skvostný, na jaký jsem v dětství a mládí čekal, teprve bude. Ale on přece je! Běží. Uplývá každodenně, nenápadně, prostě. Občas je skvostný, nádherný, a ta nádhera, ani ta každodennost nejsou již dočasné, znamenají skutečnost, znamenají přítomnost, jsou definitivní, víc už se ničeho nedočkám. Život uplývá s každým vjemem, s každým pohledem, v průběhu všedních zážitků, humorných, vážných, únavných, bolestných či trapných, jsem uprostřed života, uprostřed toho proudu, co pro mě ještě nedávno znamenal budoucnost, jsem zde, mám své drahé, které miluji, práci, v níž jsem šťastný, výš netoužím, neboť své štěstí nechci ztratit z dohledu, konám ze všech sil co jsem dávno konat chtěl, jsem tady, v proudu své řeky, která znamená skutečnost, prožívám veliké dobrodružství zvané život, vrchovaté láskou, záští, dychtivostí, jsem tady, kde jsem si přál být, a přece mě mučí pochybnost. Tak proč!? Žiju skutečně ten život, který jsem chtěl? Proč je mi ho málo? Proč je mi stále čehosi málo? Proč mívám denně výčitky, jako bych dnešek znovu promarnil?!

Když poznám, že již neusnu, vstanu, obléknu se a zavřu do kanceláře. Mám tam vždycky co promýšlet, co chystat, plánovat.

Za oknem visí na temně modrém nebi mrazivý úplněk. Je naprosté ticho, takové, z něhož zaléhají uši. Nic se nepohne, ani moucha nezabzučí, jen tu a tam zašustí papír a zavrže židle.

Najednou slyším plno kroků a šeptání. Zůstanu, jako když mě opaří.

Není to pocit k závidění. Kdo je teď před domem, dobře sem širokým oknem vidí. Má mě jako na dlani, zatímco já jsem slepý.

Kde se vzal ten dav, co se mi sbíhá pod okno!

Zhasnu a potmě naslouchám podivnému šumu. Slyším, jak množství nohou pobíhá sem a tam, jen hovor jako když utne.

Nikoho nevidím.

Dívám se ovšem šikmo skrz dvoje sklo.

Váhavě, s bušícími spánky, otevřu okno.

Dupání a harašení v opadlém listí na zahradě rychle umlká. Všichni se zastavili ve stínu, dívají se na mě a já je ani teď nevidím.

Co když to nebyly kroky? Co když to byly jen velké kapky?

Jak by mohlo pršet? Mrzne a obloha je úplně čistá, s měsícem v zenitu.

Vtom proti nebi něco zahlédnu. Zvedl se nepatrný vánek a tisíce listů naráz se v mrazíku lehce odlupují od mateřských větví. Padají, vrážejí do sebe, každý se po nárazu také tak lehce ulomí, ulehne na ty opadlé na zemi a je tak těžký jíním, že to zní přinejmenším, jako by spadla veliká kapka deště.

Tak. Žádný déšť. Žádné kroky, žádní lidé. Prší listí. Odumírající pletivo, jehož vyzrálé buňky s konečnou platností oddělují každý řapík od větvičky, splnilo svůj úkol. Právě teď, v této mrazivé noci na začátku listopadu. Vše bylo nachystáno. K dozrání posledních buněk chyběl už jenom ten mrazík. Dnes do rána bude všechno listí na zemi. Čeho ještě včera nedocílil neurvalý vichr, to v pravý čas dokáže vánek, lehký jako něžný dech dítěte.

Ráno budou stromy holé. Stal jsem se svědkem nenápadného, zato stroze jednoznačného příchodu zimy. Bez okázalosti sněhové chumelenice, bez bělosti oslepující vánice.

Zavřu okno a rozsvítím, ale když se znovu posadím ke svým plánům a mapám, už na ně nedokážu myslet. Nebylo to nic mimořádného, ale ten úlek stál za to. Znělo to věrohodně.

A přece stačilo otevřít okno, přesvědčit se a všechno je úplně jinak.

Tam nahoře pluje koule, ozářená dalekým sluncem, a po ní se k levému obzoru sotva znatelně sune křivolaká větev. List, co ještě nespadl, stříbřitě světélkuje mrazem.

Zítra bude epizoda s padajícím listím bezvýznamná minulost. Ani si nevzpomenu. To jen teď, v noční samotě, je to pro mě zážitek. Čím víc na něj myslím, tím silnější mám nutkání nějak ho zachytit. Třeba o něm napsat.

Napsat? Komu? Nač? Koho bude zajímat, že jsem dnes nemohl spát.

Ten nápad mě poněkud rozrušil.

Úplněk tam nad lesem jen málo klesl k západu, rozhodná noc je doposud zde, trvá a hned tak neskončí. Zatím je to stále přítomnost a já jsem svědek. Nikdo jiný o tom nemá potuchy. Holé stromy lidé uvidí až ráno. To už bude tato chvíle pryč a nikdo ji nebude znát.

Ale někdo by ji poznat měl!

Znova zhasnu. Můj zrak rychle přivyká měsíčnímu svitu. A sluch znovu vnímá jen to prvotní úžasné ticho.

A teď? Jako bych slyšel kroky. A tlumený hovor tam venku pod oknem.

Napíšu to. Jaké zde bylo ticho, jak mě oklamal sluch, jak doopravdy jsem se polekal a vzápětí uklidnil, jak jsem pochopil převratnost této noci a o čem jsem v té souvislosti přemýšlel. Bude to vzrušující. Slyším chvějivé akordy slov, jenom je honem spoutat, aby se mi nerozutekly. Napíšu to, ať je to jak chce bláznivé. Musím to zachytit, dokud je to tady, dokud to trvá a dokud to vyvolává ten var, jako by se nějaký očistný spodní proud rozpínal kamsi za světlem.

 

To byla první noc. To byl začátek nové náplně mého času. Pokaždé, když z dálky hrozilo prázdno, věděl jsem, co mám udělat. A tušil jsem, že to je to pravé, co kromě práce pro budoucnost, již vykonávám jako lesník, můžu navíc vykonat.

Prázdno mě přestalo tížit. Mohla být bolest, a byla. I zoufalství. Ale prázdno už nebylo nikdy. Navzdory všem omezením, jež povstávala z nekončící šedivé násilnické noci v nás a kolem nás, cestoval jsem, kam mě smysly vedly. Místa jsem nestřídal, bylo jen jedno místo, k němuž jsem byl připoután a kde jsem byl také šťastný: tady za temnými palisádami kmenů pod mírně vlající zelenou mříží, v tomto svém pevně ohraničenému okruhu domova. Necestoval jsem prostorem, ale o to víc v čase. Jen s ním jsem si mohl, kdy se mi zachtělo, pohrávat.

 

 


17 názorů

revírník
11. 06. 2018
Dát tip

Vystihls to sympaticky, příteli.


Jeff Logos
11. 06. 2018
Dát tip

Další ukázka chutně patřičné lehkosti slova pravdivých myšlenek. Mistr slohu a vyprávění.


Lakrov
01. 02. 2017
Dát tip

Je-li to pokračování, další kapitola, pak je ten úvod, působící jako "nezačátek" celkem pochopitelný a nálada zmíněné předchozí kapitoly snad :ospravedlňuje" i onen několikanásobný zápor.


revírník
01. 02. 2017
Dát tip

Těší mě, že ses vrátila a dokonce (snad) povídku dočetla. Ten pocit, že jí něco předchází, je namístě. Je to součást sbírky, kde některé prózy mají spolu něco společného. Například tato navazuje na povídku Vánoce v lese, kde se mi podařilo přehodit na někoho jednu z nadměrných pracovních zátěží. Není div, že jsem pak tu svou lehkost prožíval jako nechutně (hnusně) nepatřičnou, proto je tam i to zdvojení (vlastně ztrojení - ještě "nezvyklou") zdánlivého záporu a myslím, že to sedí.

Díky, že ses ještě dodatečně ozvala.


Lakrov
31. 01. 2017
Dát tip

S odstupem času se vracím a už vím,  proč se mi do téhle povídky prve špatně "začítalo".  Ten text působí, jako by neměl začátek a je to způsobeno jeho první větou,  možná hned první slovem ...Ještě...,  které navozuje dojem, jako by té první větě již cosi předcházelo.  Když si (byť jen v myšlenkách a nekonkrétně) před tvůj začátek něco předsadím,  začíná být ta povídka čitelnější.  A ještě se přimlouvám za odstranění onoho dvojího záporu v první větě  (...nechutně nepatřičnou...)  


revírník
30. 12. 2016
Dát tip

Vždycky budeš vítána.


Lakrov
30. 12. 2016
Dát tip

Já se vrátím, ale až za čas, až zapomenu, takže nebudu vědět, co čtu a že znovu. Zamíchám si to někam mezi záložky :-)


revírník
30. 12. 2016
Dát tip

agáta5 - máš pravdu, tak to je, hledání cesty, jak být k něčemu a chytání se každé maličkosti. O tom jsem psal.

Lakrov - může mě mrzet, že je to pro tebe špatně stravitelné, ale smířím se s tím, když vím, že někdo jiný mi rozumí. Nejde tady o příchod zimy, jde o tu "maličkost", co nejjasněji vyslovila agáta. Ovšem, každá čtenářova připomínka je pro mě dobrá a třeba se ještě naučím psát jinak. (I když o tom ve svých letech pochybuju.) Tobě ale děkuji, že mi věnuješ tolik času. Já si u tebe taky čtu a stále se nemůžu odhodlat ke komentáři. Ale ty jich i bez mého máš velkou úrodu.


Lakrov
29. 12. 2016
Dát tip

Nemohu se do toho začíst, a to už napodruhé.  Čte se mi ze začátku špatně. Připomíná mi to takové houpání na vlnách  vlastních představ, takových nezřetelných představ, jen jakýchsi stínů,  ale žadný konkrétní obraz -- prostě nevím, o čem čtu.  Od chvíle, kdy se ujasní, že jde o přichod zimy, se to čte lépe,  ale konec je buďto nevýrazný nebo ho nechápu.  Přeju lepší čtenáře.

P.S. při čtení mě napadlo, kdo by mohl být autorem, a když po dopsání komentáře  zjišťuji, že mé tušení bylo správné, uvažuju, že si to přečtu ještě jedno,  za jiných okolností a jiné nálady, protože několik tvých povídek se mi dost  líbilo, takže je v tomhle případě cyba třeba na mé straně.  Posílám si avízo na někdy příště.  


agáta5
29. 12. 2016
Dát tip

nádherné myšlenky...

celý život hledáme tu cestu. Aby byla plná našich činů, spokojenosti a klidu.


revírník
28. 12. 2016
Dát tip

K3 - Výborně, tvůj postřeh semi líbí a děkuju ti, že ses o něj taky podělil.


K3
28. 12. 2016
Dát tip

Tvoje pohledy jsou neskutečně skutečné. Máš pravdu, listí prší. Letos jsem si toho všiml. V jednom místě kudy chodím rostou olše a koncem léta, byl malý vetřík, děsné sucho ale v tom místě olší vlhko a zrovna v těch místech se sypalo listí, z těch olší. Nikde jinde. Zatímco doma opadávaly jabloně suchem. Ty olše jakoby rychlejity pletiva dozrála ve vlhku...


revírník
27. 12. 2016
Dát tip

Ireno, Diano, Luboši, jsem rád, že jste přečetli a nechali mi o tom zprávu. Děkuji za hezká slova.


Kočkodan
26. 12. 2016
Dát tip
Je určitě dobře, že jsi to napsal.

Diana
26. 12. 2016
Dát tip

Takový objev, jaký jsi učinil ty, by měl udělat každý z nás! Výborné!***


Gora
26. 12. 2016
Dát tip

Umíš nejen kouzelně popsat procesy odehrávající se v přírodě, ale i úvahy, které asi přepadají občas každého z nás - život nanečisto a další. Líbí se mi moc také tvá věta ke konci o palisádách kmenů pod mírně vlající zelenou mříží...Krásně píšeš, Jardo:-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru