Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Svět podle Huga - Ghetto Kosovo

01. 02. 2017
5
7
783
Autor
Hugo Ramon

 

Mezi dvěma pusama s tygříkem ze špitálu mi vytanul na mysli jeden balkánskej zážitek.
Před mnoha lety mě kámoš naverboval na humanitární expedici do Kosova. Vezli jsme materiální pomoc Srbům osiřelejm v poloautonomních enklávách ukradený země. Válečnej konflikt dohasínal, před čtyřmi lety se odehrály poslední velký pogromy a jeden u Prizrenu.
Sebevědomá Jugoslávie se vždy prezentovala jako slovanská sestřenice Ruska, s vlastní hlavou. A nejlepší způsob, jak navždy ponížit a vyřídit potenciálního nepřítele, byl v aktivní podpoře ultranacionalistických vášní. Právo na sebeurčení jako beranidlo do srdce hrdý země. Na podobnou falešnou strunu brnkal už tatíček Adolf.  Ani sovětská komunistická láska je nezlomila.


Vyrazili jsme z Prahy mikrobusem. Třináct dobrovolníků.
Trasa : Praha – Bělehrad – Orahovac + cestování po celý zemi.
Brzy jsme vytvořili v zadní části vozu kvartet etanolovejch separatistů a v brněnskym Tescu jsem pořídil sedmičku Hanácký vodky. Při požívání plešek vydržela až k Segedínu.
Probral jsem se z mrákot v centru srbský metropole a kámoška mi hned zacpala hubu pljeskavicou, která se připravuje ze směsi mletého jehněčího, telecího, vepřového a hovězího masa s cibulí, Ajvarem a chlebem Pita.
„Žer, vole,“ něžně mě pobídla ke konzumaci Lenka.
Nezdrželi jsme se dlouho.
Na hranicích se tyčili dvoumetroví nesmlouvaví chlapíci v celnickejch mundúrech.
„Gde idete i zašto? Postoji Kosovo i Metochija.“
Adriana, čistokrevná Srbka žijící v Česku, vyjednává za nás.
„Vezeme materiální pomoc a tři počítače pro Srby na Kosovu. Velika Hoča, Gračanica, Mitrovica atd.“
„Samo Česi?“
„Ano. Třináct dobrovolníků plus dva řidiči.“
„Kada se vratite u Srbiju?“
„Za šest nebo sedm dní.“
„Nije lako tamo.“
„Víme. Nejedeme poprvé s humanitární pomocí.“
„Možete preči granicu. Srečno.“
„Díky.“
Pár desítek metrů za čárou se nás vítá pozorovatelský stanoviště KFOR.
Knížecí uznání samostatnýho Kosova pro nás obyčejný český smrtelníky znamenalo dvě věci.

1)      zradu Srbů, kteří nám před druhou válkou i za Pražskýho jara vyjadřovali podporu a nabízeli pomoc

2)      máme nový kámoše v předsunutý državě muslimský Velký Albánie

Kosovaři cálujou eurákama, aby potěšili EU a přitom se zdáli bejt standardní demokracií. Některý ulice kosovských měst nesou jména americkejch generálů a politiků, jako výraz vděku za posvěcení vlastního státu.

Po dvaceti kilometrech vlítneme do marketu.
Jsem nezadržitelně zvědavej.

Zapředl jsem zdvořilostní rozhovor s prodavačem.

„Where are you from?“
„From Czech republic.“
„Its fajn“
„Opravdu?“
„Yes. Czech is good. Slovak is bad.“
Moc jsem si tu nezaslouženou přízeň užíval.
Slováci a Španělé byli z obavy vlastních separatistických požárů proti uznání samostatnosti Kosova.
Cíl : Velika Hoča u Orahovace. Srbská ves uprostřed čerstvě zkypřených mešit.
Země nïkoho.
Každý den jsme odtud podnikali výpravy po zemi, kde Srbové, včetně knížete Lazara, položili ve 14.století životy, proti rozpínavosti Turků. Rozváželi jsme matroš a pořizovali rozhovory o živobytí na Kosovu.

Ubytovali jsme se (samozřejmě za poplatek) v srbských rodinách a já s Peťasem vyfasoval usměvavou paní domácí. Z našeho azylu jsme se druhej den vydali pěšky do Orahovace. Na koncích přístupovejch ulic jsou ještě smotaný velký kluba ostnatýho drátu. Okousaný domy po válce málokdo šlechtí. Nevěří. Z náměstí tohoto ghetta můžeš spatřit většinovej islámskej zbytek města. Než odpoledne odkvetlo, stavil se tady i džíp KFOR s rakouskejma vojclama.  My zatím absolvovali prohlídku místní školy, pár milejch setkání s předáním pomoci a malý posezení.
V dalších dnech nás bohulibá pouť zavedla do Gračanice poblíž Prištiny a Kosova pole.
Prolezli jsme jednoduchý příbytky zdejší komunity. Žili už nějaký rok v karavanech věnovaných ruskou vládou. Přitom na dohled odsud pro ně byly postaveny nové domy. Okamžitě měli roztřískaný okna, tak utekli.
Mladý kluky i starý báby spojovala bezútěšná budoucnost.
Budoucnost bez Kosova.

Prošmajdali jsme turisticky vcelku klidnej Prizren, se zbytky menšího pravoslavnýho kostela. Nato jsme si kecli do našeho vozítka a cestujeme po okolí. Zanedlouho přijíždíme k opravdu velký ruině.
Ještě před pěti lety zde stála katedrála sv.Jiří a bohoslovecký seminář sv.Cyrila a Metoděje.
Pogrom.
Napadení. Násilnosti. Vypálení. Barbarství.
Hltal jsem informace o zvěrstvech páchaných ve jménu etnický čistoty. Zatočila se mi z těch sraček hlava. Sakra. Kdo vážně jsme a do který smradlavý díry vesmíru patříme? Z milionu vygenerujeme sotva jednoho se srdcem skutečně na dlani. Bude to stačit na záchranu člověka? A proč taky. Možná měl starej lišák Nietsche pravdu. Člověk musí být překonán.
Večer v Hoče jsem se hned skamarádil se šenkýřem a trochu se připil v místní krčmě. Byla sranda, panáčci pálenky, zpěv. Všude se klackovitě povalovala silná touha zapomenout na posledních deset let i na nevlídnej svět za humnama.
Ale. V noci ve mně ožil nejsilnější vjem dne. Spontánní výkřiky ze spaní a zmítání v posteli vzbudilo
i mýho spolunocležníka.
Viděl jsem rozvášněný davy, oheň v oknech, neschopnost mírový jednotky. Slyšel jsem křik zfanatizovanejch bláznů i sten ohrožených. Cítil jsem krutou bezmoc pod knutou šílenství.
Vypálil jsem si malej cejšek do duše. Pro případ, že bych si někdy hrál na spasitele.
 
Další zastávky byly, mimo jiné, Priština a Srbska Mitrovica.
Poslední den na vandru rozbitou historii a přelepenou přítomností Kosova probíhalo v duchu loučení.
Mimo šikovného krčmáře jsem si oblíbil i dvojici téměř osmdesátiletých manželů. Strávil jsem u nich pod stromem pár vzpomínkových chvil. Zažili válku, partyzány, Tita, znovu válku. Trápila je však opuštěnost Srbskem. Trofim i Jasna jsou laskaví a velmi silní.
Zakoupil jsem pár lahví bílýho vína od hočovskýho vinaře. A za dvě hoďky ještě nějaký to červený.

Na cestě zpět jsem v sobě nesl klášterní pečeť.
„Hugo, dej si víno.“
„Nechci,“ odsekl jsem protivně.
„Nekecej a napij se.“
„Dobře, ale pusť mi ještě jednou Himnu kosovskih junaka.“
„Po desátý?“
„Jo.“
Urvat konfetu bolesti a nalepit si ji na čelo?
Nebo potichu přemítat o planý odvaze a cachtat se s pýchou ve virtuální krvi?
Ne, sere mě to!
Zmařený životy, orgány k prodeji, cokoli pro stigma přecejchovaný víry a náhodná strategická vojenská základna.

Je to tupější než já.


7 názorů

Hugo Ramon
02. 02. 2017
Dát tip

Díky a fajn den :-) Agáto i Aleši


agáta5
02. 02. 2017
Dát tip

protože tě trošku znám, rozumím i té neučeśanosti, potřeby odskakovat od tématu a prostě všechno... našla jsem si


nemusí mít všechno řád. je to autentické.


Hugo Ramon
01. 02. 2017
Dát tip

Ano, bez řádu napsat prózu byl můj úmysl. Srbské Kosovo je roztrhané jako mé pocity a tedy i tato cestovatelsko-humanitární douška. Snílek odjel spokojeně na srážku s realitou a nechápal, že hoří.  


Gora
01. 02. 2017
Dát tip

Hugo, co dodat. Jsou lidi, které podobné zážitky zničí. Dobře napsané.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru