Útes

Martina měla přijet ve čtvrtek. Poslední Ondrova možnost mluvit s ní, než zmizí z jeho života. Nepřijela. Prý jí bylo špatně, prohodí její kolegyně, když se potkají v kuchyňce. V pátek bylo špatně Ondrovi, nebyl v práci a hryzla ho představa, že jí promešká. V pondělí jí při polední pauze vyhlíží oknem z kuchyňky, skoro ani nedýchá. Ví, že by se mu ulevilo, kdyby zas nepřijela, ale předsevzal si, že nebude zbabělý.

Po chvíli jí zahlédne, jde kolem parkoviště ke vchodu. Krve by se v něm nedořezal. Současně vejde její kolegyně, v ruce misku s obědem. Ondra v duchu zaúpí. Pane bože, proč zrovna teď? Slyší jí, jak říká: "Ona s váma nechce mluvit, pochopte to". Ondra nechápe nic. Je někde daleko, stojí na kraji útesu a neví, jestli skočit, nebo se otočit a odejít. Ale musí skočit, nikdy by si to nepřestal vyčítat. Vyjde na chodbu, potkají se tam. "Ahoj", zdraví jí. "Čau", odpoví Martina a uhne pohledem. "Tak dneska naposled?", ptá se Ondra, ale hlas mu selhává. Asi ho vůbec neslyšela, projde okolo něj a pokračuje chodbou. Ondra se otočí a jde za ní. Když jí to neřekne teď, tak už nikdy. Všechno ostatní už je jedno. Z kuchyňky vyjde kolegyně, pozdraví se s Martinou a začnou si vykládat. Ondra ví, že už je pozdě. Nikdy si to nepřestane vyčítat.