Detektivka, ve které je vrahem sám čtenář

9:47

 

Martin se probudil, zvednul hlavu a zamžoural do denního světla. Trochu ho bolela hlava, možná ze včerejší pitky, možná z toho, jak se o něj pokoušela chřipka, možná z toho, že cítil, že dnes bude velký den. Dnešek bude důležitý, ale pravděpodobně ne moc příjemný. Čeká ho velký úkol. Venku bylo chladné a jasné březnové ráno, spíš dopoledne, Martin měl být už pár hodin v práci, ale dneska jde práce stranou. Na mobilu měl několik zmeškaných hovorů - no jasně, je tak zaháčkovaný do světa kolem a do života tolika lidí, že se stačí jen chvilinku chovat mimo očekávání a všechno se hned může posrat. Normální Martin by těm neznámým číslům zavolal zpátky a zúčastněně by se zapojoval do jejich zájmů, nabízel by sám sebe, úplně by se rozdal a roztáčel by kola své zodpovědnosti… no a dneska na to dlabe. Trochu ho překvapilo, jak je to snadné. Vyhrabal se z postele a vrávoravě došel do kuchyně. Otevřel ledničku a přelétl očima jídlo, hlad mu sevřel žaludek, ale nechtělo se mu jíst. Představa, že by to jídlo musel připravovat, kousat a polykat, mu byla odporná a chtělo se mu od ní utéct. Takže si jen uvařil čaj, sednul si s ním na zem, opřel se o kuchyňskou linku a přemýšlel o tom, co ho čeká. Musí ven. Doma by celý den jen proflákal. Mohl by tu nedělat nic, jakože VŮBEC NIC, až do noci jen civět do zdi a polykat nudu, šourat se z pokoje do pokoje, koukat se z okna do oken domu přes ulici, šmírovat, v čem chodí lidi doma oblečení a jak mají vybavené pokoje, odhadovat, jestli je tam teplo, jestli tam rodiče mají rádi svoje děti, jestli se tam u večeře povídá nebo jen čumí na televizi, jak nahlas se tam šuká, kolik se tam toho vychlastá a jestli tam na to všechno jsou peníze. Ale to by nestačilo, jeho úkol vyžaduje víc. Sice ještě neví úplně konkrétně, co všechno se od něj čeká, ale na to určitě přijde v běhu. Ledabyle se umyl a trochu nedůvěřivě se pozoroval v zrcadle, nevypadal na to, že by měl formu na velké věci. Ale na tom vůbec nezáleželo, prostě to udělat musí, takže se oblékl a vyšel z bytu.

 

11:12

 

Když vyšel na ulici, oslnilo ho ostré slunce, které se odráželo od oken paneláků a zaparkovaných aut. Chvíli chodil ulicemi a mžoural po lidech, které míjel. Kam asi tak můžou jít? Ráno a večer by to bylo ještě jasné - jdou do práce nebo do školy a pak domů. Ale kam může mít namířeno člověk něco před jedenáctou dopoledne? Támhle jde třeba pán s igelitkou v ruce… OK, tenhle už je asi v důchodu, šel si něco koupit do samoobsluhy, což byla pro něj vzrušující událost dne, a jde zas zalézt do svého 2+1 v paneláku se starou manželkou a starým psem. Támhle je ale paní v produktivním věku, docela slušně oblečená a rozhodným krokem si to šine směrem do kouta sídliště, kde není nic než paneláky. Co tam asi může dělat? To už má po šichtě nebo co? To vážně všichni tihle lidé mají smysluplný cíl cesty? Všech sedm miliard lidí má něco na práci? Kdy už ji konečně dodělají? A co budou dělat pak?

Tak prošel ulicemi z paneláků, až se octnul ve vilové čtvrti staré zástavby. Tohle byla kdysi samostatná obec, než ji pohltilo neustále se rozpínající město, ale podle všeho je to stále poklidná vesnice. Poklidná… Martin se potloukal mezi rodinnými domy a kopal před sebou malou dlažební kostku. Bylo tu naprosté liduprázdno, ulice vymetené. Domy a zahrady vypadaly tak opuštěně, že Martina napadlo, že přežil nějakou globální katastrofu a je posledním člověkem na světě. Jenže lidi nevymřeli, je jedenáct dopoledne a všichni jsou pochopitelně v práci, v PRÁCI nebo ve škole, každý je jedním přesně zapadlým kolečkem v tom obrovském stroji a šlape jak má být. Dokonce nejsou ani zas tak daleko, tamtím směrem šumí magistrála, po které se do deseti minut dostanete do nějakého business centra, kde jsou všichni ekonomicky činní a pilní jak mravenečkové, ne to není hluk aut na magistrále, to šumí samotná ekonomika - vzduch přímo bzučí pracovním nábojem, který tepe v tom ohromném městě plném zaměstnaných lidí, zatímco Martin stojí uprostřed pusté vesnice a v kapse mu už asi po dvacáté vibruje mobil. V hlavě mu kmitly záblesky představ kolegů, kteří se spolu baví, smějí se, důvěřují si a dávají dohromady skvěle sehraný tým, který jde na neformální oběd, pak udělá spoustu penězi ocenitelné práce a večer půjde na zasloužený drink, stále spolu a šťastni. Tohle všechno se děje támhle, pod obligátním mrakem smogu, a Martin je tomu uprostřed kontrastní prázdnoty tak hrozně vzdálený, že znovu se do toho vehiklu zapojit je stejně nepředstavitelné jako naskočit za jízdy do plně rozjetého vlaku.

Hovno...HOVNO!!!, zařval v duchu Martin, zavrtěl hlavou a nahlas vzlyknul, takhle to nejde, tady se vůbec nic neděje, musí někam mezi lidi přece! Tady se už nic nestane, musí jít někam do města. S lidmi to nikdy moc neuměl, ostýchal se mluvit s cizími, bál se odmítnutí a působil odtažitě. No a dneska se to možná bude zrovna hodit, dneska nemusí budit dobrý dojem; naopak.

Martin stál vedle asi tři metry vysoké cihlové zdi zpola zarostlé břečťanem. Sehnul se pro dlažební kostku, která ho už asi půl hodiny provázela na cestě, a vysokým obloukem ji hodil přes zeď. Čekal, jestli uslyší řinčení skla, zaštkání zasaženého psa nebo jen zadunění země...ozval se plechový rachot a dutá rána, kostka se na druhé straně asi skutálela po střeše kůlny a dopadla na dlažbu. Chvíli stál a poslouchal. Nic, ticho. Tohle místo je mrtvý, odfrknul si Martin a vydal se směrem do centra.

 

12:56

 

Martin seděl na nábřeží a házel kamení po labutích. V duchu se chechtal tomu naučenému očekávání, s jakým se labutě a kachny spěchaly srotit kolem každého člověka, pod kterým něco žbluňká do vody. A jak jim trvá pochopit, že od Martina to není žádný chleba. Zmateně se rozhlížely, schytávaly bolestivé rány a zlostně syčely. Po náplavce chodili tu a tam lidé, asi si prodloužili polední pauzu, a ten Martinův tísnivý pocit, že se někde jinde děje něco podstatného, čeho by měl být účasten, ale není, se trochu zmírnil.

Martin uvažoval, proč mu nikdo neřekne, aby s tím mučením labutí přestal. Kolem jednoho páru, který kousek od něj seděl na lavičce, si už poněkolikáté šel doplnit munici na haldu štěrku u opravované dlažby, a nic. Možná z něj cítili náznak šílenství, možná vytušili, že na konfrontaci čeká. Konečně jedna kolemjdoucí na něj houkla, jestli je normální a ať toho kouká nechat. Martinovi se temně zalesklo v očích, otočil se a vykročil prudce k ženě.

“Cos to řekla?”, štěknul po ní zlověstným tónem. Žena pokračovala v chůzi, ale napůl se otočila a důrazně a energicky spustila: “To nemůžeš myslet vážně, házet po labutích kamenama? Koho může napadnout taková kravina? Okamžitě toho nech a zkus se příště zamyslet, než zase něco vyvedeš!” Martin obdivoval, jak působivě to řekla, dala do toho všechno, jak byla spravedlivě rozhořčená. Ihned se mu vybavila matka a všechny ty tety a učitelky, které ho poprávu za něco káraly, Martin v takových chvílích bloudil v rozpacích pohledem a jen toužebně čekal, až skončí ten výlev zlosti na jeho hlavu. Tahle žena je asi taky něčí matka nebo teta či dokonce učitelka. Martin si připadal jak malý, přistižený při nějaké klukovině. Jenže dnes má sílu, kterou dřív neměl. A využije ji. Třemi skoky ženu dohnal a zahradil jí cestu. Otevřel pusu a s divokým výrazem spustil: “Do koho kéruješ ty svině zasraná? Koho myslíš že to ZAJÍMÁ TY BLBÁ PÍČO NA CO STRKÁŠ CECKY DO VĚCÍ PO KTEREJCH TI NIC NENÍ JDI DO PRDELE A NECH LIDI NA POKOJI NIKDO NESTOJÍ O RADY NĚJAKÝ DEMENTNÍ KUNDY S KRÁMAMA KTERÁ DLOUHO NEPRCALA SLYŠÍŠ MĚ SLYŠÍŠ CO TI ŘÍKÁM TY TUPÁ KRÁVO NO JASNĚ UTÍKEJ BĚŽ TYVOLE NĚKAM SKOČIT…” - křičel úplné hlouposti, ale s tak divokou agresí, že to nešlo zastavit ani zmírnit, byl to úplný záchvat zloby, řval jí z pár centimetrů do obličeje nejhorší špínu, která mu přišla na uchvácenou mysl. Žena se chtěla zpočátku přít, ale když viděla Martinův zápal, odvrátila se a odcházela, to jsem se zas trefila do nějakýho pikaře. Martin nepřestával křičet, to už se ale dala do běhu, bez ohlédnutí, až zmizela za ohbím náplavky. Martin stál, zbrocený potem, díval se za ní a třásly se mu ruce. V hlavě mu bušila krev a horečka. Joj...možná by měl přece jen něco sníst, jinak to s ním sekne. Ještě jednou se rozhlédl po hrůzné scéně a vydal se najít nějakou hospodu.

 

15:30

 

Když Martin vcházel do pizzerie, celý se třásl zimou. Venku přituhlo, střídaly se v něm návaly horka a zimy a triko měl úplně propocené. Ve dveřích na moment zaváhal, restaurace vypadala trochu draze, ale když ho s podnikovou srdečností přivítal číšník, pohnul sebou a zasedl za malý stůl v koutě. V restauraci bylo přítmí, na stolech hořely malé svíčky a odněkud hrál nevtíravý jazz. U ostatních stolů seděli příslušníci vyšší střední třídy, většinou páry na oslavě nějakého výročí nebo kariérního postupu nebo tak. U číšníka, který určitě ještě dopoledne pózoval pro hipsterský žurnál, si Martin objednal čaj a otevřel jídelní lístek. Nemohl se ale soustředit, protože musel pozorovat muže s ženou u vedlejšího stolu - kolem pětatřiceti, usmívali se, hleděli si do očí, žmoulali v prstech stopky sklenek a vyzařoval z nich takový pocit bezpečí a klidu, že z nich Martin nemohl odtrhnout oči. Byli naplnění. Ta chvíle pro ně byla dokonalá a ani se netrápili tím, že třeba za pár hodin pomine, protože až odejdou z restaurace, budou pořád spolu. Martin si toužebně přál být jimi, nebo se aspoň na chvilku ohřát v té jejich auře. Ale byl to stále on, cizí a sám, a náhlá tíseň ho zmačkala do kuličky a sevřela mu hrdlo.

“Tak, co si dáte?”, zahlaholil nad ním číšníkův hlas.

“...asi něco k jídlu…?, zkusil to Martin.

“No jasně, a co, pizzu, těstoviny, steak…?”

“Možná pizzu?”, špitnul Martin.

“Anooo a jakou?”, ptal se trpělivě číšník. Každá jeho otázka jakoby probouzela Martina z hlubokého spánku.

“Jaká pizza by mi mohla chutnat?”, zeptal se nešťastně Martin a vrhl na číšníka zoufalý pohled.

“No na co máte chuť?”, číšník se ovládal, i když už mu bylo jasné, že před ním sedí úplný kokot. Martin jeho myšlenku možná vycítil, bolestná grimasa mu sevřela obličej a vypadalo to, že se rozbrečí.

“Jéžišmarja,”, pohoršil se číšník nad situací, kterou se mi vůbec nechtělo řešit, a zašeptal: “Hele kámo klidně ten čaj dopij, pak se zvedni a odejdi. Platit nemusíš, hlavně odsud vypadni.”

Martin nereagoval, tak si to číšník vyložil jako souhlas a vděčně se vzdálil. Divný host skutečně dopil a jako zpráskaný pes se vyloudal z restaurace.

 

17:48

 

Setmělo se. Martin seděl na lavičce mezi vchodem do nákupního centra a tramvajovou zastávkou a snažil se trochu vzpamatovat, ale vyrušovalo ho, jak kolem něj pořád někdo chodil. Lidi, všude samý lidi. Neustálý proud lidí. To musí všichni pořád něco nakupovat? Přitisknul si dlaně k uším a pevně zavřel oči, ale stejně cítil, jak ho obtéká nekonečný dav. Spustil ruce a znovu ho zalil hluk ulice, kroky, hovor, smích, zvonění mobilů, křik, nadávky, cinkání tramvají, neustálá měňavá směs lidí, co sice jen projdou a jsou pryč a zticha, ale zase je nahradí jiní, hluční. Martin si chvíli představoval, že všichni ti lidé se zhmotní za rohem, jen aby kolem něj prošli, a když zmizí z dohledu, zase se rozplynou. Renderují se jen kolem něj. Pak ale Martinovi došly nervy, přece není možné, aby kolem něj chodila taková spousta lidí, už DOST!, řval Martin v duchu, měl chuť začít nahlas křičet, přebít ten zvuk lidského rejdiště svým hlasem, křičet tak nahlas, až to zřídlo v nákupním centru vyschne a přestane chrlit další lidi, takže ty zástupy začnou řídnout a po chvíli by odešel poslední člověk a rozhostil by se klid. Martin se rozhlédl po náměstíčku, ze kterého si odmyslel všechny lidi, po bulváru, kde se nepohne ani list. Tíseň z něj rázem spadla, jakoby odtekla prázdnými ulicemi. Hezká představa, pomyslel si, ale pak ho napadlo, že by ten kontrast působil až strašidelně. Byl zmatený. Pak došel závěru, že s místem je všechno v pořádku a je to on, kdo sem nepatří. Vstal a nastoupil do tramvaje směrem domů.

 

19:00

 

Martin se díval z okna a nechal se kolébat pomalou jízdou tramvaje. Večer zalehl město těžkou tmou smíchanou s mlhou, a jen pár pouličních lamp z ní vykrajovalo části chodníků, posprejovaných domů a zaparkovaných aut. Cestující mlčeli a poslušně bez hnutí seděli. Jakoby upadli do nějaké hibernace a jen čekali, až je probudí hlášení jejich zastávky, kouzelné slůvko, šém vložený do ucha cestující sochy. Vtom si Martin všimnul známé tváře - několik sedadel od něj v podobném spánku seděla jeho spolužačka ze základky. Byla to holka, která využila snad všechny kosmetické způsoby, jak zakrýt, že není hezká. Odbarvené vlasy, spousta makeupu ani značkové oblečení nepomohly, pořád má trochu hranatý bledý obličej, spláclý nos a hlavně neskutečně tlustý zadek. Vysmát se jí bylo na škole tak snadné, že to brzo přestalo každého bavit, a přehlíželi ji jako nevzhlednou třídní ekvipáž. Pochopitelně se uzavřela a s nikým téměř nemluvila. Možná je právě ten den, kdy se něco změní, pomyslel si Martin, přišel k ní a ztěžka dosednul na vedlejší sedadlo. Polekaně a ostýchavě ho pozdravila, vypadala jako by nepromluvila s živou duší od konce devítky, ale Martin se usmíval, sebejistě se jí vyptával na kdeco, všechno komentoval s vtipem a všemožně dával najevo, že veškerý jeho zájem a čas patří jenom jí. Pak oslí můstek, pozvání na drink, dneska byl těžkej den. Holka byla pod líčidlama rudá, ale co naplat, kdo moc nemluví, nemůže ani moc protestovat. Takže ji Martin na další zastávce vytáhnul z tramvaje a za chvíli seděli v zakouřeném nonstopáči s místní galerkou polobezdomovců a notoriků. Martin mluvil a mluvil, nekonečný vodopád slov, správně volených slov, snad nikdy nebylo tak snadné mluvit jako teď, Martin držel rozhovor pevně v rukou a ke každému malému pivu přinesl bonus v podobě barevných alkoholů. Těm se trochu vzpírala, ale s každým dalším odpor slábnul a na odchodu objednal Martin dvojitou dávku… Složitě vysunula svoji tučnou prdel z lavice a nejistým krokem procházela kolem Martina k východu, vtom k ní přistoupil a přisál se jí na rty. Evidentně byla naprosto vyvedená z míry, nebyla zvyklá tolik mluvit, tolik pít, vášnivě se líbat. Líbala hrozně, usoudil Martin, a všiml si, že se jí obličej pokryl červenými skvrnami. Chvíli stáli a rejdili si jazykem v ústech, Martin jí přes péřovku mačkal poddajné boky, pak jí zašeptal, že se jde k ní, a vyrazili z hospody. Martin s pobavením zjistil, že holka má tak velkou zadnici, že ani nemůže jít pořádně vedle ní. Celý den nic nejedl a těch několik panáků cítil v hlavě, ale jí ty poslední dvě vodky začaly taky pořádně najíždět a když přišli k jejímu domu, musel dveře odemknout Martin, protože holka se se skelným pohledem opřela o zeď a začala hlasitě škytat. Martin se k ní ještě jednou přitisknul, líbal ji jak o život, rukou jí vjel pod tričko a mačkal jí studený špek, pak ji vzal za ruku a táhnul ji po schodech k jejímu bytu. Tam se ale holka zastavila, vydala mručivý zvuk a vyzvracela se na dlažbu. Přitom ztratila rovnováhu a skácela se vedle dveří, byla úplně paralyzovaná, pak v ní hrklo a poblila si bundu. Začala kňučet, možná se pokoušela něco říct? Martin se na tu scénu díval a když mu došlo, že by s tou holkou pohnul leda tak jeřáb, dal se do smíchu. Smál se, až se prohýbal, snad nic mu ještě nepřišlo tak směšné, smál se na celé kolo a jeho smích duněl v tmavé panelákové chodbě. Pak spolužačce hodil klíče do zvratek a s očima slzícíma smíchem odešel.

 

23:06

 

Martin seděl na nízkém zábradlí před svým domem, pouliční lampy v té mlze svítily jen na pár kroků. Ruce měl sepjaté a opřené o kolena. V hlavě mu dunělo, cítil nemoc v zádech, v kloubech, každý pohyb provedl jakoby se zpožděním a zvedal se mu žaludek. Ale nemyslel na to. Den končí a je načase ho vyhodnotit. Přichází okamžik, kdy se Martin dozví, jestli uspěl. Teda, jestli mu to řeknu, jemu to vlastně může být jedno a nezáleží mi na něm, jde mi hlavně o mě. A ty si teď říkáš, co tady dělá ta ichforma, to je zas nějaká umělecká haluz. Ale ne, Martinovy zásluhy ocením opravdu já, vždyť tím vším prošel kvůli mně. Neměl na vybranou; nařídil jsem mu to. Napsal jsem Martina a poslal ho do všech těch epizodek. Proč? Je to pokus. Nechal jsem ho zažít mou vlastní tíseň, neurózy a fóbie, které ovšem vědomě či podvědomě ovládám a potlačuju. Jsem dost silný, abych jim nepodléhal, ale vím o nich, pořád tu jsou a já se jich chci zbavit jednou provždy. Tak si je na bedra naložil Martin. A tím je měl ze mě sejmout. Martin, můj portrét Doriana Graye. Otázka teď zní, nakolik se mu to podařilo? Zabetonovanost v sociálních rolích, zodpovědnost, kterou je občas snadné zneužít, pocit ujetého vlaku, asociálnost hraničící s autismem, velmi vysoké nároky na partnerský vztah, samota, ještě jednou SAMOTA a z toho všeho pramenící latentní agrese - dokázal mě toho všeho zbavit Martin, kterého můžu zamknout ve studovně?

 

Ne. Pošetilost, magický realismus zůstává jen literárním žánrem a jeho postavy ztrácí život se zaklapnutím knížky. Musím tedy najít jiný způsob, jak nalézt vnitřní klid a vyrovnanost. O jednom vím - trvá však dlouho a je to nesnadná cesta. Život by ale nebyl zábavný, kdyby byl příliš jednoduchý.

 

Dodatek: je to asi bláhové a trochu pověrčivé, ale jestli mi je něco opravdu cizí, tak je to krutost. Přece nebudu mít někoho na svědomí. A tak se Martin zvedl a šel spát. Ráno šel k doktorovi, dal do práce vědět, že je nemocný, a do týdne se uzdravil. Vídal se s přáteli, snažil se dělat ze světa lepší místo a našel si hezkou a hodnou přítelkyni. Chodí spolu občas krmit labutě.

---