Vrstvy

Den se zrovna probouzel a světelné paprsky se začínaly, nejdříve něžně a poté silněji, prodírat skrz koruny stromů. Tam, kde se skrz shrbené větve slunce nakonec prodralo, dopadaly paprsky na hladinu řeky. Nenechaly se však strhnout svižným proudem a vytvářely ve vodě rovné provazce světla, mezi kterými se proplétala hejna ryb. Všichni obyvatelé říčního toku si užívaly ranní chlad vody, která ještě nestihla nasáknout polední výhní.
Intenzita ranního života by mohla náhodnému pozorovateli připadat až přespříliš energická, ale Příroda si na takovéto pozorovatele stejně nikdy moc nepotrpěla. Raději se vybudila ještě více a vhodila do toho bláznivého a přece kouzelného chaosu trochu klidu a osamělosti.

Ten osamělý Tvor poznamenán rozmarem Přírody do žádného hejna nikdy nepatřil. Ani vlastně nevěděl, kdo je, jelikož nebyl nikomu podobný. Jeho skromné vzpomínky obsahovaly jen to nejnutnější a v každé této vzpomínce byl sám. Byl sám, když včera ráno vyplul ze své skrýše v kořenech, byl sám, když utíkal před velkou rybou, která měla jasné úmysly si jím zpestřit jídelníček, byl sám, když ulovil mušku posedávající na hladině vody a byl sám, když do své skrýše večer opět zalézal. I teď v objetí střízlivého rána byl osamocen. Vypletl se tedy z malých kořínků, prorážejících zdivo říčního koryta, a vydal se vstříc každodenním a všedním zážitkům.
Jeho pouť vždy začala zběžným průzkumem bahenního dna u jeho skrýše. Nacházel tam totiž občas malé výhonky řas či roztodivné a velice chutné bahenní tvory. Poté jeho pouť pokračovala vzhůru k zářící hladině, kde se vždy vyhříval a čerpal energii z blahodárných slunečních prstů, jež se natahovaly ke všem, kdo dotek opětoval. Ale i u hladiny na něj čekala práce. Vyhlížel jakýkoliv náznak pohybu a vždy, když něco zahlédl, vyšvihl se mocným skokem z říše vodní a navštívil na chvíli svět vnější, kde se mu občas povedlo ulovit malou mušku. Dnešek však ke šťastným dnům nepatřil. Snad proto, že měla dnes Příroda rozvernou náladu a ráda si pohrávala se svou mocí vládnout nad osudy živých. Po šestém pokusu ulovit čiperné mušky a po šestém plácnutí do vody s prázdnou tlamou si dal Tvor na chvíli pauzu.
Nastalo poledne a zářivé oko modré oblohy bylo ve své nejvyšší poloze. Pod jeho přísným pohledem se život na zemi značně zpomalil. Zvířata uléhala do stínu stromů a kousky země, které nebyly přikryty stínem, se začaly hemžit rozpáleným vzduchem. Tvor rovněž pocítil nekompromisní pohled nebeského žáru. Nevadilo mu, že okolní voda se i přes svůj rychlý spád začala oteplovat, naopak. Při vydatném slunci se mu mnohem lépe hledala kořist, jelikož slunce bylo kolmo nad vodní hladinou a oběti vrhaly svůj obrazec přímo pod sebe. Proto bylo jejich nalezení mnohem snazší.
Jeden takový obrazec se Tvorovi právě mihl před očima. Neviděl ho přesně, ale zaznamenal letmý pohyb po říčním dně. Zbystřil a připravil se k rychlému výpadu. Chvíli se nic nedělo, ale pak to zahlédl znova. Bylo to sotva pár metrů od něj. Nalil do svých svalů veškerou energii, kterou se mu podařilo zmobilizovat, a vyrazil. Prvních pár temp nabíral rychlost a poté se už řítil jak jen nejrychleji uměl. Dorazil k oběti, skousl a okamžitě jím projela obrovitá bolest. Lovecké pudy mu nedovolily otevřít pusu, a tak jediné co mu zbývalo, byl svižný útěk. Znovu tedy zrychlil a snažil se dostat co nejdále od zdroje bolesti. Nestihl však uplavat ani dva metry a nějaká neviditelná síla, doprovázená ještě větší bolestí, ho zastavila. Jeho vědomí přikryla temná rouška paniky. Zmítal se, otevíral a zavíral pusu, zběsile koulel očima hledajíc nepřítele, ale v ničem nedosáhl kýženého výsledku. Zdálo se, že je to dokonce ještě horší. Neznámý objekt v jeho těle se totiž také zmítal a svými pohyby brázdil Tvorovo těla rudými rýhami a ještě více podněcoval jeho zuřivý odboj. Neznámá síla ho táhla pryč a ať se snažil sebevíc, nic s tím nezmohl. Ani nad svou situací moc nepřemýšlel, vlastně nepřemýšlel nad ničím. Taktovku teď držel v rukou strach a ten si s jeho tělem dělal, co se mu zachtělo.
Stačilo šest dlouhých vteřin zápasu a bezmocný tvor se octl mimo jeho svět – byl venku z vody. Často sem vyskakoval lovit drobný hmyz, ale tentokrát to bylo na delší dobu, nejen na krátký skok a následovné plácnutí do vody.
Skrz oponu strachu a paniky se ještě stihla probojovat jedna myšlenka. Myšlenka to ale byla stejně černá jako opona samotná a tak Příroda, která celé scéně přihlížela, chvíli tápala, než ji dokázala rozluštit. Obsah té myšlenky ji velmi překvapil.

***

Loďka plynule klouzala po ranním klidu a její řidič se kochal přilehlými břehy. Všechno v dohledu se chlubilo pestrými barvami, sahající od tmavé zeleně širokých listů až po křiklavou červeň četných květů. Okolí dýchalo krásou a opájelo mysl všech, jež se odvážili na tu krásu pohlédnout.
Muž v loďce byl rybářem a poslední dobou byl nucen pracovat celičký den a přesto příjmy často nepokryly všechny výdaje za opravu lodi a rybářského náčiní. Ani dnešek zatím nevypadal obzvláště nadějně. Sice sotva vyplul, ale už teď zkušeným pohledem odhadl, že na rybaření nejsou příznivé podmínky.
Malé vlnky narážely do boků lodi a s větší intenzitou se vracely ke břehům. Jejich žbluňkání spolu s neutichajícím zpěvem ptáků tvořilo jedinou kulisu rybářovi ranní plavby. Loď postupovala dále koridorem zeleně a sklánějící stromy ji sem tam pohladily nataženými větvemi. I slunce této rybářské výpravě žehnalo a rozverně problikávalo bariérou listů. Loď se pomaličku dosunula ke svému cíli v nejširší části řeky a rybář se začal připravovat na dlouhý a poklidný lov. Poledne se už blížilo a dusné vedro už začalo prostupovat vzduchem. Rybář nahodil a čekal.
Sotva se začal usazovat na své pohodlné místo ve stínu malé stříšky kde trávil dlouhá čekání, zatahala za prut první ryba. Okamžitě stál u prutu a zkušenými prsty namotával udici. Kořist se ale vzpouzela i přes rybářův pevný postoj. Na chvíli zaváhal a ryba tak na okamžik získala převahu. Zachmuřil se a zabral ještě větší silou. Nikdo mu jen tak neuteče. Jemu ne!
Udice se pomaličku začala zkracovat a miska vah se opět převážila na jeho stranu. Poté už to netrvalo dlouho a ryba byla venku z vody. Lovec ji vytáhl rovnou na palubu a chytal se ji vhodit do kýble s vodou, když ho něco na jejím vzhledu zarazilo. Nikdy podobnou rybu neviděl. Nebyla nijak výrazná, ale byla zkrátka neobvyklá. Tělo jí pokrývaly drobné šupiny, které byly tak jemné, že splývaly do jednolité vrstvy šedi. Hřbet jí zdobily dvě bílé čáry, které začínaly u očí, jež měla větší, než jiné ryby, a táhly se až k ocasu kde se spojovaly.
Po chvilce údivu se rybář vzpamatoval, vhodil rybu do kýble a znovu usedl do rutiny nekonečného vyčkávání.

Před cestou domů se rybář ještě chystal stavit na trhu, aby prodal, co nalovil. Nakonec ukořistil, kromě zvláštně šedé, ještě jedenáct dalších ryb. Nebylo to zrovna moc, ale vzhledem k jeho neúspěchům ze dnů minulých to bylo dost.
Rybář vytáhl loď z půlky na břeh, vyskočil na blátivý břeh, zanechávaje hluboké stopy, a začal vykládat ulovené ryby. Trápila ho bolavá záda a tak se snažil přenechat všechnu tíhu nohám. Když na dřevěné molo, které sloužilo větším lodím ke kotvení, donesl třetí a poslední kýbl, jeho čelo se už perlilo potem. K molu to nebylo daleko, ale tíživé bahno se balilo na nohy a znesnadňovalo cestu. Naložil ryby na dřevěný trakař, sloužící rybářům právě k přepravě ryb na trh, a vydal se do strmého kopce, který ho dělil od nedaleké tržnice.
Když se vyšplhal do kopce, zamířil pozvolnou chůzí k tržišti. Vedla k němu cesta z udusané hlíny pokryté vrstvou špíny. Byla to nejpoužívanější cesta v celé vesnici a denně tu projíždělo spousty kupců, kteří cestovali z vesnice do vesnice. Rozviklané povozy táhly utahaní osli, či v lepším případě špatně udržovaní koně, po kterých se nikdo neobtěžoval uklízet výkaly. Držel se tam kyselý pach moči a zvířecích exkrementů, který se jen občas snažil vytlačit závan větru.
Na tržišti vyplňovalo mezery mezi pořvávajícími kupci jednolité bzučení zástupu much. Rybář se tu nechtěl zdržovat více, než bylo nutné a tak v zástupu stánků vyhledal muže, který od něj vždy odkupoval úlovek a vydal se pomalou kolébavou chůzí k němu.  Když k němu dorazil, posadil se nejdříve celý udýchaný na okraj trakaře a počkal než muž dokončí prodej. Když byl hotov, otočil se obchodník k rybáři a vyzval ho pohledem k vyložení ryb.
Většina ryb prošla mužovou kontrolou bez sebemenšího zájmu, ale když uviděl šedivou rybu, nestihl skrýt údiv. Pokračoval dál jakoby se nic nedělo a když zkontroloval všechny ryby, nabídl rybáři standartní cenu. Rybář se už chystal smluvenou cenu odsouhlasit, ale v tom k nim vtrhl jiný obchodník a nabídl za šedivou rybu trojnásobek ceny. Poté se oba obchodníci začali hádat a vyvolávat, pro rybáře neslyšně vysoké částky. Hádku vyhrál nově příchozí a odkoupil rybu za desetinásobek ceny zbývajících ryb. Podali si tedy s rybářem ruce a obchodník mu předal objemný pytlík s mincemi.
Rybář se šťastný a s úsměvem na tváři vracel ke své lodi. Už byla tma a jeho čekala ještě dlouhá cesta domů. Nikdo ho tam však nečekal. Neměl totiž žádnou rodinu ani přátele. Jeho život se skládal čistě jenom z života samotného. Nic ho netěšilo a neměl ani žádné sny. Každé ráno se nasnídal, pokud měl z čeho, a vyrazil na lov. Každý večer zase uléhal na prostou rohož v jeho chatrči a bezesnou nocí nabral síly na další den. Dnes se však cítil jinak, cítil se, jako by mu konečně poprvé za celý jeho život přálo štěstí. Jako by nad ním někdo dohlížel. Ten někdo byla Příroda, která se dnes výborně bavila.
Když už se rybář blížil k dřevěnému molu, zastavil se ještě na chvilku a rozhlédl se. Než se vydá na cestu, chtěl se ještě vymočit. Přistoupil ke zdi a ulevil si. Zaslechl za sebou šelest, ale než se stihl otočit ucítil ostrou bolest v zádech a poté ho někdo shodil na zem. Z jeho zad se řinula krev a on ležel obličejem dolů. Otevřená ústa připravená ke křiku byla zaplavena bahnem smíšeným s teplou močí. Rychlé ruce ho začali osahávat až našly co hledaly. Ozval se cinkot peněz a rychlé vzdalující se kroky. Ze stydnoucího těla se ještě ozval tichounký povzdech.
Skrz oponu strachu a paniky se ještě stihla probojovat jedna myšlenka. Myšlenka to ale byla stejně černá jako opona samotná a tak Příroda, která celé scéně přihlížela, chvíli tápala, než ji dokázala rozluštit. Obsah té myšlenky ji velmi překvapil.

Když Příroda končila den a obracela stránku, rezonovala ji v hlavě ta opakovaná myšlenka. Myšlenka o osamělosti a prázdnotě. Myšlenka o nekonečném cyklu šedivých dnů a o životě v ústraní. Myšlenka o smíření s koncem a nadcházející tmou, která odlehčuje od těžkosti života.
Zamyslela se nad tou myšlenkou. Zamyslela se dlouze, ale poté radši přemýšlet přestala a počala psát stránku novou. Stránku psanou černým inkoustem s červenou tečkou na konci.