Sucho

Šel vyschlým korytem a nesnažil se skrýt.

Šel mezi kamením, měla ho voda vzít.

Šel dolů, stále dál, a ani neměl strach.

Měl klobouk prastarý, a písek na botách.

Pod krempou mu oči podivně svítily,

skelné a tak prázdné, jakoby nebyly.

Vypadal jako duch, jak starý Ahasver,

jak přízrak táhnul dál, v kabátě spousta děr.

Jak starý poustevník, jako páv bez očí,

jak kohout větrný, který se roztočí,

točí a hledá směr, tam, kde snad už měl být.

Šel jako člověk, co dávno neměl jít.

Dál úzkou soutěskou, jenom dál k pobřeží

rozvážným krokem šel puštěný z otěží.

Vysoko na nebi jen hvězdy svítily,

tak málo všímané, jakoby nebyly.

Měsíc ten sice byl, však zrovna v novu stál,

a také někam šel, stále pryč, stále dál,

a pod ním hluboko On kráčel kamením,

jak by měl na těle ďáblovo znamení.

Jakoby věděl, co k ránu nastane,

nemohl ulevit své holi zlámané.

Nemohl zpomalit, nemohl zastavit,

jakoby věděl, že už měl někde být.

Z čela si rukávem setřel pot, sůl a prach.

Šel dál a zrychloval. Neměl čas. Neměl strach.

Už slunce paprsky hvězdičky zhášely,

do jižních strání výhní se opřely.

Jak dílna kovářská, jak žhavý cín a měď,

jak vina ze hříchů, které znal nazpaměť.

Ve stínu soutěsky běžel, už nemoh jít.

Suchem se vyčerpal. Měla ho voda vzít.